21.4.2026
Kategorie: Politika288 přečtení

Konec iluze nezávislosti. Jak si úzká skupina privatizovala veřejná média

Sdílejte článek:

VÁCLAV MUSÍLEK

Koncept médií veřejné služby v České republice definitivně selhal. Nelze ho reformovat ani vylepšit. Celá konstrukce včetně mediálních rad a koncesionářských poplatků je od základu chybná a musí být zrušena.

Po porážce havlistické levice ve volbách 1992 se Česká televize a Český rozhlas postupně proměnily v náhradní mocenská centra odporu proti ekonomické a politické transformaci země. Tam, kde tradiční levice prohrála u volebních uren, našla útočiště v institucích, které si sama označila za „nezávislé“ a „veřejné“. Ve skutečnosti se staly baštami ideologického revanšismu.

V Českém rozhlase tento proces urychlilo moje odstranění z vedení v roce 1993. V České televizi byl dokončen během televizní krize roku 2000 pádem ředitele Jiřího Hodače a šéfky zpravodajství Jany Bobošíkové. Tehdy se jasně ukázalo, kdo skutečně drží moc: ne voliči, ale uzavřená kasta.

Privatizace veřejného prostoru

Obě média si fakticky zprivatizovala úzká, vzájemně provázaná skupina lidí. Skupina disponující miliardami korun ročně z nuceně vybírané daně, kterou rafinovaně nazývá „koncesionářské poplatky“. Tato daň je vymáhána exekucemi i od lidí, kteří veřejnoprávní vysílání vůbec nesledují. Jde o klasický moderní feudalismus – povinný tribut menšině, která si nárokuje právo definovat „veřejný zájem“.

Tato skupina reprezentuje výrazně menšinovou názorovou bublinu. Svou ideologii našla v levicově-progresivistickém proudu, který ovládl velkou část západních elit a především struktury Evropské unie. Genderová agenda, klimatický alarmismus, multikulturalismus, oslabování národní suverenity a systematické dehonestování pravicových a konzervativních názorů nejsou náhodou. Je to promyšlený program.

Mediální rady a dozorčí orgány, které měly zajišťovat veřejnou kontrolu, se staly pouhým krytím. Jsou obsazovány lidmi ze stejného kruhu a slouží k udržování monopolu. Každá kritika je okamžitě označena za „útok na demokracii“ a „ohrožení nezávislosti médií“. Ve skutečnosti jde o obranu privilegií a ideologické moci.

Konec iluze veřejné služby

V době, kdy má občan přístup k desítkám soukromých stanic, internetu a alternativních zdrojů, je nucené financování jedné ideologicky vyhraněné instituce neobhajitelné. Argument, že „trh by nevytvořil kvalitní obsah“, je pokrytecký. Soukromá média dokážou produkovat kvalitní zpravodajství i kulturu – pokud o ni divák stojí, zaplatí si ji dobrovolně. Stát nemá právo nikoho nutit financovat názory, které nesdílí.

Koncepce „veřejné služby“ v této podobě je reliktem přechodného období po roce 1989, kdy se část elit bála skutečné svobody a chtěla si zajistit kontrolní páky. Dnes tyto páky slouží výhradně k udržování vlivu jedné menšinové skupiny nad veřejnými prostředky a veřejným prostorem.

Nelze to opravit. Nelze to reformovat. Lze to jen zrušit a nahradit skutečnou svobodou médií – bez povinných poplatků, bez pseudorad a bez přetvářky o veřejné službě, za níž se skrývá soukromá ideologická agenda financovaná z cizí kapsy.

Zrušení koncesionářských poplatků je správným krokem, ale jen prvním. Samo mnoho nepřinese. Je třeba radikální změny. Tu nesmí veřejnoprávní média v dnešní podobě přežít.

 

DENÍK.TO

Redakce

Sdílejte článek:
288 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)