Jsem z radnice a přišel jsem vám pomoci s parkováním

Občas se na mně obracejí různé osoby s požadavky týkajícími se tzv. modrých zón, neboli „rezidentního parkování“. V podstatě se jedná o dva typy požadavků, a to buď jak dosáhnout jejich zavedení, nebo jejich zrušení. Už se také stalo, že oba typy požadavků vzešly od stejné osoby.

Předně musím zklamat další zájemce o tento druh poradenství, protože jim nepomůžu. Zájemce o vytvoření zón proto, že se zónami nimi nesouhlasím a pokládám je za úchylný a k občanům nepřátelský koncept, do kterého se projektují nejnižší a veskrze odporné lidské vlastnosti jako chamtivost, nesnášenlivost a šikana. Nepotěším ani zájemce o jejich rušení, To je za současné právní situace v podstatě nemožné od okamžiku, kdy obecní zmrdi na zem namalují modrou čáru. Zrušit je může jen ten, kdo je zavedl, tedy úředníci radnice a magistrátu, a ti je sami od sebe nikdy nezruší, protože jsou pro ně přínosem. Nevím v ČR o případu, kdy by se podařilo již zavedené modré zóny zrušit. Kromě toho se zaměřuji na kreativní práci se zákonem č. 361/2000 Sb. a problematika spojená se zákonem č. 13/1997 Sb. jde trochu kolem mne.

Proč si myslím, že modré zóny jsou nežádoucí a perverzní koncept? Modré zóny jsou v podstatě další formou rozdávání veřejných statků preferovaným skupinám výměnou za jejich přízeň. Zde se nerozdávají preferované skupině občanů dávky, benefity nebo dotace, rozdává se veřejný prostor. Přijde úřad a prohlásí, že část silniční komunikace, která až dosud byla přístupná všem a kterou mohli užívat obvyklým nebo zvláštním způsobem, už užívat nebudou, protože ji mohou užívat jen občané, kteří tam bydlí. Pro ty je to samozřejmě dárek, protože jinak by si museli parkování mimo svůj pozemek zjednat za peníze, za své peníze. Museli by si koupit větší dvorek, postavit garáž nebo zaplatit parkovací stání na pozemku někoho jiného. Pokud si pořizovali nemovitost, nabyli ji o to levněji, protože se její cena nenavýšila o prostor na parkování, který by jinak v její ceně museli museli zaplatit. Když tedy lokální politici naznají, že někde vytyčí zóny, mohou se zpravidla spolehnout na podporu místních, a to zejména chamtivých jedinců, které samozřejmě zaujme možnost získat do své dispozice něco, co až dosud bylo v dispozici všech. Žije mezi námi hodně zmrdů, kteří používají veřejné autority a jejich moc jako nástroj na to, aby si sami nemuseli špinit ruce a pohodlně si sáhli na práva jiných lidí. Kdyby měli dojít osobně za řidičem nějakého vozidla, které zaparkovalo před jejich domem a požádat ho, aby odjel, nejspíš by to z různých důvodů neudělali, ale skrze úředníka jim to problém nedělá. Na druhou stranu to nechtějí přiznat, takže se staví do role morální autority a přicházejí s různými historkami, moderním slovníkem „narativy“, které směřují k tomu, že je třeba „s tím něco udělat“, protože ty „přespolní“ a jejich auta jsou „vážně problém“, protože si „parkují kde chtějí“. Je to všechno bullshit. Hlavním hnacím motorem modrých zón, stejně jako celého dopravního omezovačství, jsou závist, zlovolnost a hrabivost.

První fází implementace modrých zón je tedy svazácké nadšení, prováděné šikanou a urážením těch, kteří se k nadšení z celého projektu a jeho podpoře nehodlají připojit, nebo dokonce podnikají kroky proti němu. My to těm přespolním nandáme! Chtěli pít „naše“ pivo, šukat „naše“ holky a parkovat na „našich“ místech, ale naši strážníci a úředníci jim zatnou tipec!

(Povšimněte si, jak s neustále rostoucími spory v čím dál více polarizované společnosti nuestále přibývá v médiích větných spojení „najít bič“, zatnout tipec“ a podobných).

Lokální autority, tedy úředníci a politici, na tohle velmi dobře slyší. Z jejich pohledu je to bezrizikové. Lidé, které „obdarují“ rozdáváním veřejného prostoru, mají lokálně zužitkovatelné voličské hlasy. zatímco ti, na které modré zóny dopadnou, tedy ti „přespolní“, v místě volební právo nevykonávají a nemohou se bránit. Podobně se komunikují úseková měření rychlosti v různých těch obcích provozujících speedbyznys, kdy se lidem neoficiálně řekne, že hlavním smyslem měření rychlosti je něco jako novodobé mýto vybírané od „přespolních“ a ze získaných peněz se v obci postaví něco pěkného. Po čase se ale ukáže, že kasírují všechny a peníze rozkradli. Mimoto zřízení zón je nejen záměr, ale taky zakázka a bude možné dělat byznys s lokálními firmami na dopravní značení za nějakých deset patnáct procent do kapsičky. Je to prostě win-win situace, tedy alespoň z počátku.

Některé jednodušší jedince zase ovládá představa, že prostor před jejich domem na ulici je jejich, protože na něm sporadicky vykonávají různou údržbu, jiné zpovykané morony zase ovládá nutnost reciprocity vůči nějaké okolní lokalitě, kde nějací podobní podobně postižení jedinci prosadili zóny a my jim to teď musíme oplatit, aby to bylo „fér“. Lidem se v hlavách rodí různé věci, někdy docela bizarní.

Brzy se tak dostaví fáze implementační. Vzhledem k tomu, že motoristé postrádají funkční profesní organizaci a na organizovaný odpor se pravidelně nejsou s to zmátořit, jsou jedinou možnou cestou obrany občanů proti dopravní šikaně iniciativy odvážných a dobře informovaných jedinců a skupin, které dokázaly zastavit například dopravní šikanu v Českých Budějovicích nebo Říčanech, nicméně tohle jsou ojedinělé případy a většinově sehnou motoristé před dopravně-zklidňovacím Hamásem hřbety stejně jako už tolikrát předtím.

Špatné je, že implementační fáze je bodem, ze kterého není návratu. Když je těm zmrdům dovoleno to svinstvo provést, není z toho cesta zpět. Do platebních automatů a dalších vymáhacích a represívních opatření jsou investovány peníze už není cesta zpět. Kdo strpí, aby se to svinstvo provedlo, bude ho muset trpět pořád, tedy až dokud se nestane to, co popíšu na konci. Maximálně si někdo vymůže změnu parametrů toho systému.

Třetí fází je fáze procitnutí. Chamtivé zlovolné obyvatelstvo, které mezi modrými čarami hledalo ráj na zemi, najednou začne zjišťovat nečekané a znepokojivé skutečnosti. Například že nestačí mít v zóně byt v nájmu, ale musí mít taky trvalý pobyt, s čímž pronajímatel nemusí souhlasit. Nebo že z jejich okolí někam mizí obchody, provozovny služeb nebo hospody, které se neuživily kvůli tomu, že u nich nenávidění přespolní přestali utrácet peníze, které tam nemohli odsypat, protože tam nemohli zastavit s autem. Takže musí jezdit na své náklady a ve svém čase kupovat si gothaj a pivní limonádu někam do nákupní zóny, zatímco se jejich město mění v počáraný skanzen. Nebo že řemeslník nechce přijet opravit něco na jejich nemovitosti, protože by tam musel zaparkovat a „tam jsou zóny paninko“. Pokud už přijede, přihodí si potichu k ceně opravy litr jako zálohu na pokutu, kterou bere jako nutné zlo a parkovací poplatek. On pokutu, resp. určenou částku sice bude muset uhradit, ale zaplatí to zákazník v ceně služby. Také se zkomplikují i docela běžné životní situace. Zkomplikuje se i tak triviální věc jako návštěva známých nebo příbuzných, kteří přijedou autem, ale nemají ho kde nechat, a když ano, tak je to za peníze, a jim se nechce utrácet a tak raději nepřijedou. Zmrd tak vidí, že se kolem něj něco mění a ráj se nedostavuje, ale ještě pořád mu nedochází, že jeho kámoši úředníci a politici, kteří k němu byli tak vstřícní, ho pořádně ojebali.

Postupem času příznivec a obhájce zón čím dál více zabředává do systému pravidel a omezení spojeného se zónami, který je vždy co nejvíce komplikovaný, přičemž zjistí šokující věci. Například že poplatek za první auto je celkem přátelský a nestojí celkem za řeč, ale za druhé a třetí auto je likvidační, protože úředníci a politici tento systém využili k jejich oblíbené kulturní válce, totiž „omezování aut“. Že při změně auta, například výměně za nové, musí někam hlásit změnu. Že jeho vlastní partnerka, co s ní občas píchá a která má trvalé bydliště někde jinde, v modré zóně parkovat nemůže a nedostane na to žádné povolení, přestože tamtéž ještě docela nedávno a bez omezení parkovat mohla a nikomu to nevadilo. Všechny tyto obstrukce, které nepozorovaně do systému nakladli úředníci a které slouží především k tomu, aby celý systém byl co nejkomplikovanější, nejméně transparentní a dal se dobře používat k výběru pokut, navyšování personálních stavů strážníků a úředníků, postupně a nevyhnutelně povedou k tomu, že i zcela tupý zmrd pochopí, že je to jeden velký ojeb a on jim na to skočil.

Některým vnímavým jedincům třeba neujde, že mají zóny a platí poplatek za „rezidentní parkování“, ale ten poplatek jim nezaručuje, že skutečně zaparkují a pokud nezaparkují, nemohou se ničeho domáhat, takže sice vydali peníze, ale nedostali za ně nic. Ten poplatek je něco jako opakovaně placená pokuta za hloupost, chamtivost a zlovolnost. A tak jednoho dne, klidně třeba až po roce docvakne, že sice má kolem baráku modrý lajny, platí městu peníze a je o něj dobře postaráno, ale jinak je na tom ještě hůř než předtím. Platí za něco, co měl předtím zadarmo, má z toho byrokratický opruz a pak přijde pohroma.

Okamžik zlomu přijde zpravidla v tom radostném momentu, kdy zkurvenec dostane první pokutu. Stačí nějaká malá chybka, třeba náhradní auto ze servisu nebo nenahlášená změna registrační značky po koupi nového auta, a je to tady. Podle mě to je nevyhnutelné, každý dříve nebo později udělá nějakou chybu, a vzhledem k stále propracovanějším metodám drancování občanů přestupkovými orgány jsou sítě, které kolem každého radniční pavouci spřádají, čím dál hustší. V některých městech existují zóny kvůli pokutám, dělají je proto, aby mohli tahat z lidí peníze, a počítá se dopředu s tím, že každý občas zaplatí. V tento moment i největší retard pochopí, že je za hejla, ale už je pozdě. Nejde to dát zpátky. Osud ho potrestal za jeho spolupachatelství při organizované krádeži veřejného prostoru, potrestal ho právem a je to tak správné. Musí trpět, protože jsou to zmrdi.

V ten moment zkurvenec zaplane spravedlivým hněvem a to je moment, ve kterém jsem některé z nich poznal. Mám pár historek jak ze Ženy a život.

Jeden starý zmrd, loajální občan, zóny před svým domem podporoval. Platil městu poplatek za možnost parkovat si auto před domem, kde ho mohl předtím parkovat úplně stejně jako předtím bez poplatku. Parkoval ho skoro pořád na tom samém místě. Pak se bohužel stalo, že se někde v zimě dolámal na zmrzlém městském chodníku a museli mu ve špitále sdrátovat haksnu. Tam mu předvedli, co je jednodenní chirurgie, je třeba šetřit, aby bylo na genové vakcíny. Hřebíky, dráty, sádra, rychlokurz v sebepíchání injekcí a vyfrč domů dědku. K samostatnosti měl daleko. Tak se dělo, že ho dennodenně po dobu několika týdnů domů jezdila obhospodařovat jeho žena, se kterou se sice rozvedl, ale dosud s ní vycházel. Vozila mu jídlo, léky a dopravovala ho na rehabilitace. Autem. Piráti by řekli, že byla bezohledným a pohodlným automobilistou, protože jí dělalo problém v jejím věku 70+ jezdit z Dobré Vody na Pekárenskou na kole, ano, i kvůli ní máme na podzim teplo. Stařík dokonce nechal z parkoviště odklidit svoje auto, které zjevně nějakou dobu neplánoval používat, aby „sestra“ mohla parkovat, protože se nesprávně domníval, že auto jako auto, tak co. Samozřejmě se stalo co muselo, paní přišel flastr. Čtyři nebo šest stovek, už nevím přesně. Paní coby vzorný provozovatel zaplatila. Radnice začala okamžitě praktikovat dokonale propracovaný systém na okrádání provozovatelů vozidel, kteří reagují na „výzvy k úhradě určené částky“ a sotva zaplatila, přišla jí výzva další za stání tamtéž o tři dny později. Ve čtvrtém kole kapitulovala a páreček začal hledat, jak z toho ven, protože jim došlo, že tímto stylem jim výzvy mohou chodit ještě dlouho a oni mohou férově jako chlap platit určené částky v souhrnné hodnotě asi deset litrů. Tak se dostali až ke mně. Amorálnost celé věci mě znepokojila a přemýšlel jsem, jak jim pomoci, nicméně všechno to ukončila jediná věta, kterou starý pán do telefonu pronesl. Zněla asi nějak tak, že „já těm zónám ze ze začátku fandil, protože tu parkoval fakt kdekdo, i úplně cizí lidi, co tu vůbec nebydlí“, aniž by si ovšem uvědomil, že tato charakteristika dokonale seděla i na jeho pečovatelku, která mu jezdila pomáhat. Tak se stalo, že svým loajálním postojem k zvrácenému projektu organizace dopravy v klidu přivolal trest na někoho, kdo si to vůbec nezasloužil. Nicméně zásadně příčilo se mi pomáhat někomu, kdo se choval takto podle, tak jsem ho zanechal jeho osudu se slovy, že má co chtěl a bude si muset pomoci sám. Doufám, že v něm došlo k požadované sebereflexi.

Jednoho dne mě pobavilo, když se právní rady domáhal zkurvený zmrd, který byl jedním z protagonistů zavádění modrých zón a dopravního Kocourkova na Palačáku. I on udělal chybu, zapomněl, nezaplatil poplatek, vypadl z evidence preferovaných občanů a jeho boleslavský pekáč byl vyfocen fízlovacím autem. Jeho kámoši na magoši, kterým kdysi oddaně olizoval prdele, už dokonale zapomněli, kdo že vlastně je a když jim napsal, aby mu nějak pomohli, že to není fér a že to přešvihl jen o pár týdnů, zatímco doteď vzorně platil, neobtěžovali se mu ani odpovědět. Náš zmrd byl tak v plné míře vystaven faktu, že platí za něco, co je z principu veřejné a kde ještě nedávno nic platit nemusel. I jemu jsem odmítl pomoci a také jsem mu přitom vyčetl jeho neodčinitelné hříchy. Jo, není to fér. Zmrdi nemají na fér zacházení nárok, protože kdo čím zachází, tím také schází.

Na modré zóny však nedoplácejí jen ti chudáci, kterým je jejich morálně defektní hamižní sousedé nechali namalovat před domem, ale všichni. Vymáhání zón a povinností s nimi spojených váže ohromné zdroje, které musíme financovat všichni, a nemyslím si, že je skutečně financovat chceme. Jedná se zejména o strážníky. úředníky a fízlovací vozidla. Celý tento ansámbl stojí desítky milionů ročně, které jsou hrazeny z veřejných rozpočtů a které se mohly využít lépe ve prospěch někoho, kdo je skutečně potřebuje. Zde se využijí k financování opulentního lifestyle strážníků s jejich statisícovými náborovými příspěvky, úředníků z různých těchj „oddělení dopravy v klidu“ a další takové chamradi bohužel nezbytné k naplňování materiálnch a „morálních“ potřeb zlovolných chamtivých zastánců modrých zón. S vědomím tohoto faktu by zavádění modrých zón neměl podporovat vůbec nikdo.

Berte proto rozum do hrsti, až přijdou z magistrátu, že vám chtějí pomoct s parkováním. Nědělají to kvůli nám, nedělají to ani pro nic hezkého, ale hlavně kvůli sobě.