Jsem dezolát. Mám se za to stydět, nebo být pyšný?

D. D. KRAJČA

Malá jazyková pitva velké české hlouposti.

Poslední dobou se o sobě dozvídám pozoruhodné věci. Jsem prý dezolát. Dokonce mi to bylo sděleno tolikrát, že jsem začal uvažovat, zda bych si tuto nově získanou společenskou hodnost neměl nechat zapsat do občanského průkazu.

Jméno, příjmení, datum narození, státní příslušnost, dezolát. Alespoň by bylo jasno hned při první kontrole dokladů.

Musím přiznat, že mě to označení začalo zajímat, protože jsem dosud žil v poněkud naivním přesvědčení, že když už člověku někdo nadává, měl by alespoň vědět, co mu vlastně říká. Jenže jak se ukazuje, v moderní české společnosti už ani tohle není nezbytnou podmínkou úspěšné veřejné diskuse.

A protože když mě něco zaujme, zavětřím a jdu po tom jako Zelenskyj po dolarech, rozhodl jsem se zjistit, co se za tímto záhadným společenským titulem vlastně skrývá. Nedám pokoj, dokud se nedoberu odpovědi, a tak jsem se začal ptát. Co je to dezolát? Co to slovo znamená? Odkud pochází? Jaké vlastnosti musí člověk splňovat, aby si zasloužil takové označení? Ptal jsem se snad stovky lidí, možná jich byla tisícovka. Přesné číslo jsem si nezapisoval, protože jsem původně netušil, že provádím výzkum české intelektuální bídy. Výsledek byl ovšem fascinující. Ani jeden z těch, kteří mě tímto slovem počastovali, mi nedokázal jeho význam pořádně vysvětlit. Zato ho všichni používali s takovou sebejistotou, jako kdyby právě obhájili doktorát z jazykovědy na Karlově univerzitě.

A tady začíná naše malá komedie, která by byla ještě zábavnější, kdyby nebyla tak žalostným obrazem části dnešní veřejné debaty. Slovo dezolát totiž nevypadlo z úst nějakého současného politického génia, který se jednoho rána probudil s naléhavou potřebou pojmenovat všechny občany, kteří si dovolují myslet jinak. Jeho jazykové kořeny sahají k latinskému desolatus, tedy opuštěný, zpustošený či zbavený útěchy. Odtud pochází také výraz dezolátní, který v češtině používáme například pro budovu v havarijním stavu, zpustošený objekt nebo něco žalostně zanedbaného.

Podstatné jméno dezolát tradičně označuje člověka zuboženého, zpustlého či jinak politováníhodného. Samozřejmě, jazyk se vyvíjí a významy slov se mění. Dnes se z dezoláta stala také politická nadávka, která už nemusí s původním významem přímo souviset. Jenže právě tento významový posun je nesmírně zajímavý, zejména když se podíváme, kdo, komu a s jakým sebevědomím tuto nálepku rozdává.

Podívám se tedy na sebe a začnu poctivě hledat příznaky onoho údajného zpustošení. Nejsem opuštěný, nejsem zubožený, nejsem bez prostředků, nežiji na okraji společnosti a nemám pocit, že by můj život připomínal rozbombardovanou stodolu, do které už ani místní bezdomovec nechce chodit přespat. Pracuji, cestuji, poznávám svět, setkávám se s lidmi, mám své názory, své starosti i své radosti. A když se rozhlédnu kolem sebe, ani lidé, které znám a kteří dostávají stejnou nálepku, mi nepřipadají jako trosky lidské civilizace. Jsou mezi nimi podnikatelé, zaměstnanci, důchodci, vzdělaní lidé i lidé s obyčejným selským rozumem. Někteří mají peněz více, jiní méně, někteří cestují po světě, jiní jsou spokojení doma na zahradě. Jedno však mají společné. V určité otázce si dovolili nesouhlasit s názorem někoho, kdo se patrně považuje za držitele výhradního oprávnění k používání vlastního mozku.

Tak kde se vlastně stala chyba? Možná v tom, že jsem si dovolil nesouhlasit. Možná jsem položil otázku, na kterou někdo neznal odpověď, nebo jsem odmítl uvěřit něčemu jen proto, že to zaznělo v televizi. A možná jsem dokonce spáchal ten nejhorší zločin moderní české společnosti, vytvořil jsem si vlastní názor, aniž bych si předem vyžádal povolení od samozvaných strážců správného myšlení. V takovém případě už samozřejmě není potřeba zkoumat, zda mám pravdu, zda se mýlím nebo zda pro své tvrzení předkládám nějaké důkazy. Stačí vytáhnout osvědčenou nálepku, přilepit ji na čelo a pokračovat v blaženém přesvědčení, že demokracie byla právě zachráněna před dalším nebezpečným člověkem, který si dovolil přemýšlet bez odborného dozoru.

Představuji si takového vzorného občana, jak sedí doma před počítačem, v jedné ruce mobil, před sebou klávesnici a v hlavě pevné přesvědčení, že právě on představuje vrchol demokratické civilizace. Narazí na názor, který se mu nelíbí.

Mohl by se zamyslet, mohl by argumentovat, mohl by si něco přečíst nebo dokonce připustit, že svět není tak jednoduchý, jak mu ho někdo namaloval. Jenže proč by se namáhal, když má k dispozici zbraň hromadného intelektuálního ničení, která se vejde do sedmi písmen? Napíše DEZOLÁT, přidá tři vykřičníky a může jít spokojeně spát. Intelektuální výkon dokončen, demokracie zachráněna, nepřítel poražen. A kdyby se náhodou někdo zeptal, co tím slovem vlastně myslel, nastává obvykle ta nejzajímavější část celé konverzace.

Ticho. Případně další nadávka, smějící se smajlík nebo informace, že jsem proruský, nevzdělaný, zaplacený či že mám vypnutý mozek. Definice ovšem nikde. V takových chvílích si připadám jako člověk, který se zeptal papouška, proč opakuje větu, kterou ho naučili. Rozdíl je pouze v tom, že papoušek alespoň nemá ambici poučovat ostatní o demokracii, svobodě slova a morální nadřazenosti. A především od něj nikdo neočekává, že by měl znát etymologii slov, která tak nadšeně vykřikuje.

Na celé věci mě nejvíce fascinuje, jak se z tohoto slova stala univerzální náhrada za přemýšlení. Nesouhlasíte s vládou? Dezolát. Kritizujete Evropskou unii? Dezolát. Máte výhrady k sankcím proti Rusku? Dezolát. Ptáte se, kolik peněz stojí zahraniční politika? Dezolát. Pochybujete o nějakém mediálním tvrzení nebo si dovolíte požadovat důkazy? Opět dezolát. Samozřejmě ne každý, kdo tento výraz použije, takto uvažuje, ale v rukou některých internetových bojovníků se stal skutečně pozoruhodným nástrojem. Není potřeba nic vysvětlovat, nic dokazovat, nic porovnávat. Stačí správně označit nepřítele a člověk má okamžitě pocit, že právě vykonal něco mimořádně záslužného pro společnost.

To je ovšem báječný vynález, který by si zasloužil mnohem širší uplatnění. Kdyby něco podobného existovalo ve školství, mohli bychom rovnou zrušit zkoušky. Student by přišel k tabuli, učitel by položil otázku a student by místo odpovědi prohlásil, že učitel je dezolát. Následovala by maturita s vyznamenáním, protože student prokázal schopnost okamžitě identifikovat ideologicky závadnou osobu. Ve vědě bychom mohli zrušit experimenty, v soudnictví dokazování a v politice parlamentní debaty. Proč se zdržovat fakty, když existuje tak krásné, jednoduché a především pohodlné slovo? Lidstvo se po tisíciletí snažilo rozvíjet schopnost argumentace, aby nakonec část jeho představitelů dospěla k závěru, že sedm písmen je vlastně úplně dostačujících.

Abych byl spravedlivý, existují lidé, kteří skutečně šíří nesmysly, věří neuvěřitelným hloupostem a odmítají fakta. Najdeme je mezi příznivci vlády i opozice, mezi obdivovateli Ruska i jeho odpůrci, mezi lidmi s vysokoškolským diplomem i těmi, kteří žádný nemají. Jenže právě proto máme argumenty, důkazy a zdravý rozum, abychom dokázali rozlišit pravdivé tvrzení od nepravdivého, nikoli abychom lidi třídili podle toho, zda nám jejich názor vyhovuje. Člověk může mít naprosto mylný názor, a přesto není důvod automaticky ho označovat za lidskou trosku. Stejně tak člověk může zastávat správný názor a přitom být nesnesitelně hloupý. Pravda totiž není věrnostní program, do kterého se přihlašuje podle politických sympatií, a inteligence se neměří počtem urážek, které dokážeme během jedné diskuse vyprodukovat.

A právě zde bych se rád vrátil k původnímu významu našeho krásného slova. Dezolátní stav, zpustošení, úpadek, zanedbanost. Když se nad tím zamyslím, možná bychom přece jen nějaké dezolátní jevy v dnešní společnosti našli.

Třeba zpustošenou schopnost vést diskusi, zanedbanou slovní zásobu, opuštěnou slušnost nebo žalostný stav argumentace, ve které se místo myšlenek používají nálepky jako cenovky v supermarketu. A tady přichází ta největší ironie. Člověk, který mi říká dezolát jen proto, že mám jiný názor, může sám předvádět právě ten druh intelektuální zpustlosti, který původní význam slova tak krásně připomíná. Nikoli proto, že se mnou nesouhlasí, to je jeho svaté právo, ale proto, že není schopen svůj nesouhlas vyjádřit jinak než urážkou, jejíž význam mnohdy ani neumí vysvětlit.

To už je téměř umělecký výkon. Nadávat někomu do zpustošených a současně předvést zpustošení vlastní argumentace. Takový člověk vlastně nemusí napsat nic dalšího, protože sám sobě vystavil vysvědčení, podepsal ho a ještě si na něj dal razítko. A já si přitom kladu docela obyčejnou otázku. Kdo je vlastně na tom hůř? Člověk, který se ptá, pochybuje, cestuje, pracuje, poznává a vytváří si vlastní úsudek, nebo člověk, který se naučil jedno módní slovo a používá ho jako univerzální odpověď na všechno, čemu nerozumí? Nechci nikomu brát jeho oblíbenou nadávku, chápu, že pro některé lidi představuje vrchol jejich veřejné argumentace. A člověku se přece nemá brát poslední věc, kterou dokáže samostatně použít.

Přesto bych měl na všechny své samozvané diagnostiky jednu malou prosbu. Až mě příště budete chtít označit za dezoláta, zkuste si nejprve zjistit, co to slovo znamená, a potom mi vysvětlete, proč se na mě hodí. Klidně se můžeme bavit o mém názoru na Rusko, Evropu, vládu, prezidenta nebo cokoli jiného. Můžete se mnou nesouhlasit, můžete mě přesvědčovat, můžete mi dokonce dokázat, že se mýlím. To všechno je naprosto v pořádku, protože právě tak má vypadat diskuse mezi lidmi, kteří se navzájem respektují, i když mají na svět naprosto odlišný pohled. Jen prosím nečekejte, že budu považovat za intelektuální triumf člověka, který zvládne napsat sedm písmen, ale už nedokáže vysvětlit, proč je napsal.

A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že já začínám být na označení dezolát paradoxně hrdý. Na tu nálepku, na ten titul, na to nečekané společenské vyznamenání. Protože jsem konečně pochopil, že v mnoha těchto slovních přestřelkách právě ono jediné slovo určuje vítěze. A tím vítězem bývá paradoxně dezolát. Ve chvíli, kdy Vám někdo místo argumentu napíše DEZOLÁT, totiž právě oznámil, že jeho argumentační zásobník je prázdný. Rozum došel, argumenty se vypařily, intelekt vyhlásil pracovní volno a z celé té údajné myšlenkové převahy zbylo pouhých sedm písmen. Sedm písmen, která mají zakrýt skutečnost, že jejich autor už nemá co říct. A ještě si myslí, jak Vás tím dokonale ponížil. To je skoro dojemné.

A tak jsem dospěl k rozhodnutí. Nechám si vyrobit tričko, možná rovnou pěknou polokošili, abych tomu svému novému společenskému titulu dodal patřičnou důstojnost. A na prsou bude hrdě napsáno:

JSEM DEZOLÁT. A JSEM NA TO HRDÝ. MÁM TOTIŽ VLASTNÍ MOZEK A NEBOJÍM SE HO POUŽÍVAT.

A pokud mě v té polokošili někde potkáte, klidně mě oslovte. Rád si s Vámi popovídám o politice, o světě, o životě, o čemkoli. Jen si, prosím, připravte nějaký skutečný argument, protože sedm písmen mi k rozumné diskusi opravdu nestačí. A kdo ví, možná nakonec zjistíme, že spolu dokážeme mluvit jako normální lidé, aniž bychom se museli vzájemně označovat za nepřátele civilizace.

A na záda té polokošile? Tam už bych žádné dlouhé vysvětlování nedával. Jen jednu dobře míněnou radu pro všechny, kteří si ještě nestačili vytvořit vlastní názor.

NEBUĎ DEBIL. BUĎ TAKY DEZOLÁT!

Daniel Danndys Krajča, fb

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Vladimír Pospíšil 250,- Kč, Miroslav Hloušek 200,- Kč, Petr Maděra 3 333,- Kč, W.A.T. 300,- Kč, Ivo Kadlčík 500,- Kč, MVDr. Eva Krejbichová 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 3000,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Josef Tichý 2000,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Pavel Schwarz 800,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Alena Dvořáková 1000,- Kč, Zora Kudelková 200,- Kč, Marie Baroňová 500,- Kč

Celkem za měsíc: ... 22 403,00 Kč

Vybráno 50.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Rakušanova „demokratická většina“ - 17.10.2026
• Jsem dezolát. Mám se za to stydět, nebo být pyšný? - 17.10.2026
• Ukrajina? Kde to je? - 17.10.2026