Je dobré mít doma pár kilo rýže, aneb dodatečné úvahy post-blackoutové

Milí čtenáři, ač oficiální vyšetřování španělského blackoutu ještě nepřišlo s žádnou příčinou, máme k dispozici aspoň něco – příběhy samotných Španělů, kteří ten jeden večer bez proudu prožili, aniž by samozřejmě věděli dopředu, že bude jenom jeden. Na diskuse „co jsem zažil potmě“ jste mohli narazit všude možně, včetně Redditu a Hacker News.

A ty diskuse měly nějaké společné prvky.

Prvek první – příliš mnoho lidí zjistilo v okamžik O, že u sebe nemají žádnou hotovost, nebo jen nějakou zanedbatelnou sumu typu deseti eur. Veškeré digitální platební systémy samozřejmě vypadly, stejně jako bankomaty. Povzdech „najednou jsem nevěděl, z čeho budu žít, pokud to potrvá týden“, byl ve vzpomínkách účastníků velice častý.

Možná by stálo za to využít lekcí této katastrofy a zakotvit nějaké to ústavní právo na hotovost. Až dosud šly státní snahy spíš opačným směrem, k potlačování hotovosti, protože digitální platební styk se snáze šmíruje, zdaňuje a obstavuje. Ale zároveň je ten digitální systém také křehký a ta jeho křehkost se teď ukázala všeobecně srozumitelným způsobem.

Prvek druhý – „je dobré mít doma pár kilo rýže“, zejména pak, máte-li i nějaký způsob, jak ji bez elektřiny uvařit.

Není to až tak dávno, co se jakékoliv prepperství považovalo za podezřelé chování, a různí také-myslitelé rozvíjeli v televizi myšlenky typu „připravovat se na problémy je jen zástěrka pro rejdy protistátních extremistů“. A dobrotivý profesor Cílek, kterého si nejde s protistátním extremistou splést ani zdaleka, byl aspoň široce ignorován – i když o riziku blackoutu už mluví více než deset let.

Mezitím se časy stihly změnit a dokonce i samotná Evropská komise teď doporučuje mít doma připravený základní balíček věcí na 72 hodin… Zajisté k velkému zklamání všech protistátních extremistů, kteří si teď musejí najít nějakou jinou formu protistátní rebelie. Například šifrování svých zpráv a hovorů, nebo aktivní účet na Muskově síti X pro případ, že ji tatáž Evropská komise v EU zakáže.

Prvek třetí – „přátelé pryč a kolem cizí lidé“. Jedním z důsledků moderního života na sociálních sítích je skutečnost, že naše každodenní kontakty jsou mnohdy lidé žijící fyzicky daleko, se kterými si jen píšeme zprávy, kdežto své vlastní sousedy ani pořádně neznáme. V okamžiku výpadku se to pak projevilo vzájemnou nejistotou: je ten potetovaný chlap ze sousedního bytu námořník nebo zločinec? Čím větší dům, tím výrazněji.

Španělé jsou naštěstí celkem otevřená a extrovertní kultura. Navíc bylo venku příjemné počasí, takže tento problém se dal do nějaké míry improvizovaně překonat. Ve „studenějších“ (doslova i přeneseně) kulturách na sever od Alp by to ale mohla být vážná komplikace, kvůli které třeba někdo zbytečně umře zavřený doma bez pomoci.

Pozor – telefonní síť fungovala během blackoutu extrémně nespolehlivě a nárazově, takže „zavolám mámě, jestli je v pořádku“ nebyl funkční postup, jak něco zajistit.

Prvek čtvrtý – satelitní sítě, jinými slovy hlavně Starlink. Ty, na rozdíl od té telefonní sítě, fungovaly spolehlivě.

Pokud jste nějakým způsobem u sebe dole „vykřesali“ aspoň špetku elektřiny – naftový generátor, kapacitní baterie, solární panel odpojený od mrtvé sítě – měli jste k dispozici veškeré informace z celého světa, včetně těch od vlastních úřadů. Na satelity na orbitě neměl lokální blackout vůbec žádný vliv. Na pozemní retranslační stanice sice ano, ale dostatečně pružný satelitní systém využívá pozemní stanice jako bonus, nikoliv jako kritický prvek celé infrastruktury.

Toto je jedna z těch věcí, ve kterých Evropa zaostává (ostatně stejně jako Rusko); náskok v kosmických technologiích mají Američané a reálně se dá očekávat, že se je pokusí dohnat Čína.

Evropě schází k vybudování dostatečně kapacitní satelitní sítě (= desetitisíce satelitů! A ne, pouhé desítky opravdu nestačí) zejména jedna věc – rakety (kosmické nosiče) s ekonomicky výhodným provozem, což už dnes znamená „znovupoužitelné rakety“. Ty se nedají vyvinout jen tak lusknutím prstu, i kdyby na tomto kontinentě panoval pocit, že je to urgentní úkol – což nepanuje, bohužel. Což znamená, že nejbližších 10-15 let budeme v případě krizí tohoto typu záviset na dobré vůli organizací z jiných částí světa, náladovým Muskem počínaje a rudými pány z Pekingu konče.

No, s tím posledním prvkem žádný z nás, obyčejných smrtelníků, nic neudělá. S těmi prvními třemi ale můžeme.