Jako vězeň svědomí

Kdyby se proces s Tommy Robinsonem odehrával v Rusku, “lidskoprávní” organizace by spustily hlasitou kampaň a “liberální” politici by se předháněli ve veřejném odsuzování státu a režimu, který něco takového umožnil.

Všechno, čeho se dopustil bylo, že informoval o probíhajících procesech s pachateli brutálního násilí na nezletilých a dětech a s mikrofonem konfrontoval při příchodu k líčení obviněné, kteří pak byli ve všech případech odsouzeni k vysokým trestům.

To, že toto násilí mohlo tak dlouho, tak široce a tak organizovaně probíhat, přitom umožnil britský stát svou úmyslnou nečinností. Informování o neustále nových a nových procesech je v zásadním veřejném zájmu.

Svým jednáním přitom TR nijak nenarušil ani neohrozil soudní líčení, což paradoxně výslovně výrokem stvrdil právě ten soudce, který ho na civilizovaný právní stát zcela neslýchaným způsobem dal zadržet, odsoudit a poslat do výkonu trestu během pěti hodin.

Soudce, kterému předtím nijak nevadilo, když jiní lidé opakovaně konfrontovali přicházející obviněné nesrovnatelně agresivnějším způsobem.

Pokud by měl být TR vinen pohrdáním soudem, pak takový soud si nic jiného než nejhlubší pohrdání nezaslouží.

Tak zjevné porušení procesních postupů a práva na obhajobu ovšem bilo do očí a u odvolacího řízení nemohlo obstát. A proto přišel britský stát s dalším trikem – obžalovaný byl v obnoveném řízení podruhé souzen za stejný čin, ovšem s jinou klasifikací materielní podstaty přestupku.

Z původního vyvolávání předsudků u poroty se stalo způsobení údajné osobní újmy obžalovaným.

Prostě gumová účelová justice na jakou si pamatujeme z dob normalizačního komunismu.

TR nebyl souzen za to, co udělal, ale za to kým je a co říká. Naprosto stejným způsobem jako bývali u nás političtí disidenti. Pokud půjde do vězení, půjde tam jako politický vězeň v plném významu tohoto pojmu.

Jako vězeň svědomí.

Autor: Martin Gust