Jak vyběhnout s EET

[ad#clanek-respo]

Dvě dámy, již staršího ročníku, se po práci doma nudily a tak před pár lety vymyslely plán, jak si zpestřit volná odpoledne. Práce v jejich kraji moc není, sehnaly tak něco na půl úvazku, a tak si otevřely cukrárnu. Teda lépe řečeno cukrárničku. Kuchyňka, záchůdek a dva stoly s celkem asi 10 místy. Nábytek se vzal, co sousedé vyhodili. Manžel jedné z nich vyzdil a vymaloval. Jedna peče, druhá obsluhuje. Od začátku jim bylo jasné, že to není o výdělku, ale o zábavě a o zahnání nudy.

Otevřeno bylo každý den, v zimě, v létě. Odpoledne vždy pár hodin. Stávalo se, že třeba nepřišel i vůbec nikdo, ale vytrvaly a pořád pekly.

“Hygiena tu už byla, ze živnosťáku tu byli, všechno mám legální a poctivé,” mi občas řekla jedna z nich, když jsem zašel na kafe. Ani jsem nechápal, že z takovéhoto podnikání lze vůbec platit nějaké dávky, jako odvody na sociální a zdravotní pojištění, nebo daně. A ani mě to moc nezajímalo. A řeknu upřímně, je mi to jedno. Ty by spíš měly dostávat dotace, že v místě, kde chcípnul pes, vůbec něco funguje.

Vydržely to dva roky. Pak ta prázdnota přeci jen působila dost depresivně, tak zavedly jen víkendový provoz. To přišlo aspoň pár lufťáků s dětmi.

“Jak to budete mít s EET?” ptám se zase jednou při kafi.

“Dole ve městě mám kámošku. Té to dodá firma na klíč, bude jí to stát asi 500 měsíčně,” je mi promptní odpovědí.

To mě zase připadá na místní podnik skoro dost.

“Počkej, neblbni. To ti stačí si nahrát aplikaci do mobilu, k tomu si koupit tak za 3000 tiskárnu a je hotovo. Mobil sice musí být na internetu, ale to většinou bývají všechny a dá se to pořídit od 100 Kč měsíčně. Takže jednorázový výdaj a dost. Žádný měsíční platby,” udílím rady.

“Tady není skoro signál,” odpoví mi, ale mně je jasné, že spíše nechápe o čem technicky hovořím a ona už má řešení vymyšlené.

“Tak změň operátora,” radím ji dále. Protože vím, že ten druhý, než kterého používá ona, má vysílač za rohem. “Nebo si kup extra předplacenku jen pro tohle.” Tahle rada z mé strany už je mimo mísu, protože to by znamenalo další náklad na nový telefon.

Venku tak medituji, co si na nich stát chce vlastně vzít. Ta otázka by se měla spíš položit jinak: Co si na nich chce stát JEŠTĚ vzít?

Za pár týdnů u nich opět popíjím kafe. Řeč přijde znova na EET. Ptám se, jak to tedy budou dělat.

Jednoduše. “Od listopadu budeme Dětský klub.”

A venku mi dochází ta jednoduchost. Nebudou kavárna, ani restaurace, ani cukrárna, ani hotel, ale klub. Ty zatím mít EET nemusí. Vše prý pojede při starém, jenom bez EET.

Odklad je to sice jen dočasný, protože postupem času dojde na všechny. Ale je otázkou, jestli se pak zase nenajde nějaká klička. Snad ano. Už mě jedna napadla. Mohl by to být jen soukromý klub. Nově příchozí by si za korunu zaplatili členský poplatek a byly by členy klubu. To by mohlo fungovat. Ale opakuji – mohlo.

Jak jsem tam tak jednou seděl, tak jeden z místních horoval pro EET. Poctivost, spravedlnost, rovnost a všechny tyhle žvásty. On je samozřejmě zaměstnanec. O pět minut později se chlubil jak levně nakoupil stavební materiál na rekonstrukci svého domku.

“Ale to muselo být kradené,” namítám mu, “taková cena není možná.”

“Jo. Ale to mě nezajímá,” byl jsem uzemněn.

Jak myslíte bude trvat dlouho, než nějaká dobrá duše ten Dětský soukromý klub napráská?

[ad#clanek-respo]