6.5.2021
Redakce
0
Kategorie: Historie

Jak Stalin zrušil Hamleta v Sovětském svazu – a co nám to říká o „kultuře rušení“

Sdílejte článek:

JON MILTIMORE

Historie ukazuje, že hromadný strach může vést k cenzuře, která je stejně dusivá a utlačující jako vládní zákazy

Hru Williama Shakespeara „Hamlet“ někteří považují za největší příběh, jaký byl kdy napsán.

„Hamlet“ má všechno: duchy, souboje s meči, sebevraždu, pomstu, chtíč, vraždu, filozofii, víru, manipulaci a na závěr krvavou lázeň hodnou Tarantinova filmu. Je to mistrovské dílo vysokého umění i senzacechtivosti, jediná hra, kterou jsem viděl třikrát naživo.

Ne každému se ovšem Hamlet líbí. Jedním z jeho odpůrců byl sovětský ministerský předseda Josif Stalin.

Stalinova nenávist vůči této hře se stala téměř legendární, částečně proto, že není jasné, proč přesně Stalin hru nenáviděl. Odpovědi na tuto otázku jsou věnovány celé vědecké práce.

Slavný ruský skladatel Dmitrij Šostakovič ve své autobiografii „Svědectví“ naznačuje, že Stalin hru považoval za příliš temnou a potenciálně podvratnou.

„[Stalin] prostě nechtěl, aby lidé sledovali hry se zápletkami, které se mu nelíbily,“ napsal Šostakovič. „Nikdy nevíte, co by se mohlo nějakému vyšinutému člověku vybavit.“

Stalin však hru nezakázal. Pouze dal najevo, že s „Hamletem“ nesouhlasí, a to během zkoušek v Moskevském uměleckém akademickém divadle (MCHAT), které bylo Stalinovo oblíbené.

„Proč je to nutné – hrát ,Hamleta‘ v Uměleckém divadle?“ zeptal se sovětský vůdce.

To úplně stačilo, řekl Šostakovič.

„Všichni věděli o Stalinově otázce směřované na Umělecké divadlo a nikdo to nechtěl riskovat. Všichni se báli,“ poznamenal Šostakovič. „A po dlouhá léta se ,Hamlet‘ na sovětské scéně neobjevil.“

[ad#article_et21]

Kultura rušení a strach

„Hamlet“ je dnes ve Spojených státech naštěstí v bezpečí. Dnešní „kultura rušení“ (cancel culture) však odstranila mnoho uměleckých děl – od knih dr. Seusse a filmu „Jih proti Severu“ až po disneyovky jako „Peter Pan“ a „Dumbo“.

Tato umělecká díla nejsou zakazována státními cenzory, ale jsou stahována nebo omezována poskytovateli obsahu, internetovými obchody a vydavateli s odůvodněním, že jsou kulturně nebo rasově necitlivá.

„Tyto knihy zobrazují lidi způsobem, který je zraňující a špatný,“ uvedla společnost Dr. Seuss Enterprises pro agenturu Associated Press v souvislosti s oznámením, že již nebude vydávat šest knih dr. Seusse, včetně knih „A myslím si, že jsem to viděl na Mulberry Street“ (And to Think That I Saw It on Mulberry Street ) a „Kdybych řídil zoo“ (If I Ran the Zoo).

Zda jsou tato díla kulturně necitlivá, je subjektivní záležitost, stejně jako otázka, zda je „Hamlet“ morálně podvratná hra. Nyní se najdou tací, kteří popírají, že by dr. Seuss byl vlastně vůbec zrušen.

„Můžeme diskutovat o tom, zda to bylo správné, ale je důležité poukázat na několik věcí,“ napsal filmový kritik Stephen Silver v listu Philadelphia Inquirer. „Rozhodnutí učinila společnost, která knihy vlastní a kontroluje, nikoliv vláda nebo ,dav‘, který by na ni tlačil.“

Silver správně poznamenává, že je rozdíl mezi vládní cenzurou a autocenzurou. Ale jeho tvrzení, že za rozhodnutím nebyl žádný nátlak, si zaslouží bližší prozkoumání. (Více o tom za chvíli.)

V každém případě, i když existují rozdíly mezi vládní cenzurou a autocenzurou, obě jsou nebezpečné, jak poznamenal George Orwell.

„Samozřejmě není žádoucí, aby vládní úřad měl jakoukoli cenzurní pravomoc … ale hlavním nebezpečím pro svobodu myšlení a projevu v tuto chvíli není přímý zásah [vlády] nebo jakéhokoli úředního orgánu. Pokud vydavatelé a redaktoři vyvíjejí úsilí, aby se určitá témata netiskla, není to proto, že by se báli trestního stíhání, ale proto, že se bojí veřejného mínění. V této zemi je intelektuální zbabělost tím nejhorším nepřítelem, kterému musí spisovatel nebo novinář čelit, a zdá se mi, že tato skutečnost nebyla prodiskutována tak, jak by si zasloužila.“

Orwell tím chtěl říci, že strach z veřejného mínění může rovněž vést k cenzuře.

Aby bylo jasno, neznáme s jistotou motivace nakladatelů, kteří se rozhodli přestat vydávat některé knihy dr. Seusse. Stejně jako nemůžeme s jistotou vědět, proč Spotify náhle vhodilo 42 epizod Joea Rogana do „jámy pamětnice“. Není však bezdůvodné se domnívat, že podnět, který vede ke zrušení dnešních děl, není nepodobný tomu, který vyhnal „Hamleta“ ze Sovětského svazu: strach.

Strach: účinnější cenzor než zákazy?

Stalinovo zrušení „Hamleta“ ukázalo, že vládní zákazy nejsou jediným způsobem potlačování svobody projevu, a dokonce ani tím nejúčinnějším. Jak poznamenal Šostakovič, Stalinova schopnost zrušit „Hamleta“ pouhým slovem byla mnohem lepší demonstrací moci než oficiální státní zákaz. Nevyžadovalo to žádný zákon ani formální vyhlášení. Stačilo tiché slovo a strach, emoce, kterou dnes Američané dobře znají.

Nedávná studie institutu Cato ukazuje, že autocenzura ve Spojených státech prudce roste: dvě třetiny Američanů tvrdí, že se bojí sdílet své myšlenky na veřejnosti kvůli politickému klimatu, kterému stále více dominuje „wokeismus“ (snaha o „uvědomělost“).

Tyto obavy nejsou iracionální. Příkladů Američanů, kteří byli vyhozeni z práce, zostuzeni nebo „zrušeni“ za to, že stáli na špatné straně „woke“ kultury, je mnoho. Tento fenomén loni vyvolal dopis v časopise Harper’s Magazine, který podepsaly desítky předních akademiků a který odsoudil netolerantní myšlenkové klima.

„Redaktoři jsou propouštěni za to, že zveřejňují kontroverzní články; knihy jsou stahovány pro údajnou neautentičnost; novinářům je zakázáno psát o určitých tématech; profesoři jsou vyšetřováni za to, že v hodinách citují literární díla; vědecký pracovník je vyhozen za to, že rozšířil recenzovanou akademickou studii; a šéfové organizací jsou sesazováni za to, co je někdy jen nešikovnou chybou,“ stálo v dopise.

„Už teď za to platíme větší averzí k riziku mezi spisovateli, umělci a novináři, kteří se obávají o své živobytí, pokud se odchýlí od konsensu, nebo dokonce nemají dostatečnou horlivost ve svém souhlasu.“

Toto klima však nekončí tím, že by se spisovatelé a akademici báli nabízet určité názory. Rozšiřuje se i do zasedacích místností firem a výkonných výborů, kde jsou jednotlivci tlačeni k tomu, aby rozhodovali o tom, které umění je přijatelné a které názory jsou vhodné ke sdílení na platformách.

Být na špatné straně debaty znamená osobní zničení. Je prostě jednodušší souhlasit s odstraněním „škodlivého“ umění nebo vyhodit toho zaměstnance, který vzbudil hněv davu na Twitteru.

„Lidé mají strach se jim postavit,“ řekl loni Robby Soave z Reasonu Johnu Stosselovi v rozhovoru o kultuře rušení.

Stejně jako v Orwellově románu „1984“ ani v dnešní kultuře nemusíte vyslovit „wrongthink“, abyste za něj byli odsouzeni.

Stačí se zeptat dr. Howarda Bauchnera, který byl v březnu odvolán z funkce šéfredaktora významného lékařského časopisu JAMA. Bauchnerův zločin spočíval v tom, že jeho zástupce šéfredaktora před měsícem během podcastu zpochybnil existenci strukturálního rasismu.

„Strukturální rasismus je nešťastný termín,“ řekl dr. Edward H. Livingston, který je běloch. „Osobně si myslím, že vyřazení rasismu z konverzace pomůže.“

„Všichni se báli“

Aby bylo jasno, v dnešní Americe nehrozí likvidace za to, že se člověk odmítne podvolit tlaku na autocenzuru uměleckých děl. To se nedá říct o Sovětském svazu za Stalina.

Přesto se oběma případy cenzury táhne společná nit: strach.

„Všichni se báli,“ řekl Šostakovič.

Stejná slova lze použít i na ty, kteří se dnes sklánějí před kulturou rušení.

Tím nechci říci, že díla dr. Seusse jsou či nejsou kulturně necitlivá nebo že „Hamlet“ obsahuje či neobsahuje témata škodlivá či podvratná.

Jde jen o to, že za zánikem umění a potlačováním svobodného projevu se skrývá strach. Už jen z tohoto důvodu je třeba se takovým snahám bránit.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 3,55 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky