Jak bude probíhat válka na Ukrajině v roce 2024?

Na konci roku 2023 se jak situace na frontě, tak i atmosféra v ukrajinské společnosti, v Rusku i ve světě jako celku nápadně liší od toho, co bylo na konci roku 2022.

Poté co byla Ukrajina a její spojenci po úspěších ukrajinských ozbrojených sil v Charkovské a Chersonské oblasti plni nadějí na vojenskou porážku ruské armády v roce 2023 a plánovaůi na jaře a v létě vstoupit na Krym. V Rusku zesílila konfrontace mezi elitami. Jevgenij Prigožin, Igor Girkin a velké množství telegramových kanálů zničujícím způsobem kritizovali ruské úřady a vojenské velení. Mnozí předpovídali nástup nových nepokojů v Ruské federaci a opakování roku 1917.

Nyní je situace radikálně odlišná.

Rusku se podařilo odrazit ukrajinskou ofenzívu a samo vyrazilo do útoku v mnoha směrech. Prigožinova vzpoura skončila neúspěchem a on sám zemřel spolu s Dmitrijem Utkinem , což významně stabilizovalo vnitřní situaci v Ruské federaci a upevnilo elity a státní zřízení kolem Putina.

Nenaplnění vysokých očekávání vyvolalo na Ukrajině prohloubení vnitropolitického boje a zklamání ve společnosti, která si uvědomovala, že rychlé vítězství nebude. Mnozí přitom nejsou připraveni na dlouhou válku a  s ní spojené  oběti. Takové nálady prudce zhoršil návrh zákona o mobilizaci předložený Nejvyšší radou .

Na Západě nedostatek úspěchů ukrajinských ozbrojených sil, stejně jako vypuknutí války v pásmu Gazy, zvýšily skepsi ohledně vyhlídek na vítězství Ukrajiny a daly nový impuls mluvit o potřebě rychlého ukončení války podle „korejského“ scénáře. Spolu s rostoucími vnitropolitickými rozpory to vlastně vedlo k zablokování pomoci Ukrajině.

A pokud se na konci loňského roku v médiích objevil proud publikací o blížícím se kolapsu Ruska, nyní se stále častěji píše o pravděpodobnosti porážky ozbrojených sil Ukrajiny a že na pozadí takových vyhlídek , zastavení války podél frontové linie by pro Ukrajinu nebylo tou nejhorší možností.

Strana analyzuje, jak se ve skutečnosti a podle jakých scénářů budou události příští rok vyvíjet.

Naše minulé prognózy

Pro začátek si promluvme o našich předpovědích, které jsme uvedli v posledním vydání v loňském roce a také během roku odcházejícího.

Předpověděli jsme, že hlavním směrem ukrajinského útoku bude jižní fronta – směrem na Melitopol, Berdjansk a Krym. A tak se také stalo. Původně jsme přitom předpokládali, že tato ofenzíva narazí na velmi houževnatý odpor ruských jednotek a Moskva v tomto směru neudělá žádná „gesta dobré vůle“. Ale také,  že úspěch ofenzivy ukrajinských ozbrojených sil ale není ani zdaleka zaručen.

Předpověděli jsme také, že na rozdíl od zvěstí, které kolovaly koncem loňského roku, Rusko nepodnikne rozsáhlou ofenzívu, ale zaměří se na obranu již dobytých území. Výjimkou, jak jsme předpokládali, by byl Bachmut, Ugledar a také okrajové části Doněcka – Avdějevka a Marinka. Přesně to se stalo.

Nakonec jsme začátkem května předpověděli, že Prigožin připravuje povstání. V červnu jsme pak zopakovali naši předpověď o pravděpodobnosti vzpoury – poté, co bylo všem PMC nařízeno podepsat smlouvy s ruským ministerstvem obrany do 1. července .

Naše předpovědi a hodnocení neprobíhají v rámci informační války. Jedná se o střízlivou analýzu situace na základě srovnání dat z různých zdrojů. Včetně exkluzivních informací, které dostávají novináři našeho týmu.

Přejděme ale k předpovědi na příští rok.

Strategie Ukrajiny: obrana nebo vyjednávání

Hlavním výsledkem roku 2023 je zničení hlavní strategie Ukrajiny a Západu rychle porazit Rusko.

Ukrajina proto stála před dvěma alternativami: přejít do defenzívy a vést dlouhou válku v naději, že se časem z nějakého důvodu změní poměr sil na frontě ve prospěch Ozbrojených sil Ukrajiny, resp. zahájit jednání s Ruskou federací o ukončení války za určitých kompromisních podmínek s upevněním frontové linie.

Vojensko-politické vedení Ukrajiny zatím druhou variantu odmítá. Zbývá proto první cesta – strategická obrana. Tento plán jsme podrobně popsali zde .

Stručně řečeno, scvrkává se na stažení do strategické obrany na frontě s možným ústupem z řady pozic, aby se konsolidoval na liniích výhodnějších pro obranu. Zahrnuje to také vyčerpání ruských jednotek, snažit  se způsobit jim maximální ztráty a současně zasáhnout Rusy zezadu drony a raketami dlouhého doletu (jako nedávné útoky na přístavy Feodosia a Belgorod).

Důraz bude kladen i na rozvoj vlastní zbrojní výroby (především dronů, které se stávají hlavním prostředkem ve válce), normalizaci ekonomického života a posílení týlu. Což by v budoucnu mohlo vytvořit podmínky pro obrat situace na frontě ve prospěch Ukrajiny.

Úspěch této strategie závisí na několika klíčových faktorech.

1. Kontinuita podpory ze strany západních spojenců . Navíc mluvíme jak o finanční, tak o vojenské podpoře. Jak ukázaly problémy s uvolňováním pomoci na konci letošního roku, jde o jeden z hlavních prvků rizika.
2. Efektivita hospodářské politiky a veřejné správy . Bez toho není možná realizace projektů hromadné výroby zbraní a obnovy hospodářské činnosti. Ale jak víte, na Ukrajině jsou velké problémy s efektivitou systému veřejné správy, který je důkladně prolezlý korupcí. Mimořádně problematické je také oživení ekonomické aktivity v podmínkách všeobecné mobilizace, kdy se značná část mužů skrývá doma, bojí se oficiálně najít práci a snaží se kriminálně či podvodně opustit zemi.
3. Posílení systému protivzdušné obrany, které znemožní masivní ruské útoky na týlová města . Je však jasné, že Rusové se budou snažit tuto obranu všemi prostředky prolomit. A poslední dny letošního roku ukázaly, že situace s obranou proti náletům je velmi složitá. Vše tedy závisí na tom, jak západní partneři dokážou zajistit neustálé doplňování munice pro systémy protivzdušné obrany a dodávky nových systémů. Stejně jako dodávky letounů F-16 ve značném množství.
4. Doprava do ukrajinských přístavů . Nyní, po odstoupení Ruska od dohody o obilí, je doprava obnovena bez ruské kontroly, což je silný faktor při podpoře ukrajinské ekonomiky a exportu. Situace je zde však stejná jako u systému protivzdušné obrany: Rusko se pravděpodobně pokusí zastavit lodní dopravu tak či onak. Proto bude boj o kontrolu nad mořem v příštím roce velmi důležitý.
5. Udržení vnitřní stability v zemi, udržení disciplíny, morálky a ovladatelnosti v armádě . Události z konce letošního roku spojené s vyhrocením vnitropolitického boje na Ukrajině a neshody mezi politickým a vojenským vedením země i veřejné napětí kolem mobilizačního zákona ukázaly, že existuje možnost destabilizace. Uvedl to i Zelenskyj, který obvinil Rusko z eskalace situace. I když ve skutečnosti hlavní kritika prezidenta pochází ze strany vnitřní opozice (Porošenko, Tymošenková), stejně jako různých struktur spojených se Západem. Zda se úřadům podaří udržet situaci pod kontrolou, do značné míry závisí na tom, zda západní pomoc zůstane v požadovaných objemech, a na situaci na frontě.
6. Situace na frontě (stejně jako s morálkou a disciplínou v armádě) bude záviset především na tom, zda budou moci úřady poskytnout armádě posily v množství potřebném alespoň k udržení fronty. A to je hlavní riziko strategie „dlouhé války“ pro Ukrajinu. Protože lidský potenciál Ukrajiny není srovnatelný s ruským. A riziko krvácení pro ukrajinskou armádu i v obraně je vyšší než pro ruskou. Reakce ukrajinské společnosti na zpřísnění mobilizace přitom výmluvně ukazuje, že její významná část není připravena na „totální válku“, nechce na frontu a před vojenskou službou se bude jakkoli skrývat. . Jak jsme již psali, po celá léta existence samostatné Ukrajiny v zemi existovala nevyřčená společenská smlouva mezi státem a občany: lidé plní své povinnosti vůči státu jen do té míry, do jaké sami chtějí. A co dělat nechtějí, to nedělají. Navíc existují pochybnosti, že zkorumpovaný systém TCC je v zásadě schopen splnit úkol rekrutovat statisíce vojáků. Nyní ukrajinskou armádu podporuje profesionální jádro (záložáci prvního a druhého stupně operační zálohy) a dobrovolníci, kteří přišli na začátku války. Tento zdroj se ale postupně vyčerpává. Zda se to Ukrajině podaří vyrovnat, je klíčová otázka, na které závisí průběh války v příštím roce.
7. Nepřátelské akce . Výše popsaná ukrajinská strategie může fungovat pouze za předpokladu, že rovnováha sil na frontě, kvantitativní i kvalitativní, zůstane alespoň na současné úrovni a pro Ukrajinu se nezhorší. To znamená, že ruská armáda si zachová svou převahu v lidské síle a zbraních, ale nebude tak velká, aby umožnila ruské armádě provést hluboký průlom fronty. Ukrajina bude také schopna udržet linii, pokud se Ruská federace bude i nadále soustředí na ofenzivu na východní frontě s cílem dosáhnout hranic Doněcké oblasti, jakož i linie řeky a vodní nádrže Oskol v Charkovská oblast. I kdyby Ruská federace náhle dosáhla takového výsledku (a při současných metodách a tempu to může trvat roky a bude to stát obrovské oběti ze strany postupující armády), nebude to mít pro Ukrajinu katastrofální následky. fronta se posune na západ, ale nezhroutí se. A zatímco Rusové razí cestu na Západ s těžkými ztrátami a bojují měsíce nebo dokonce roky o každou vesnici nebo malé město na Donbasu, Ukrajina bude schopna doplnit svou armádu a ukrajinský a západní průmysl budou moci zvýšit výrobu zbraní. Bude však tato podmínka splněna? není jisté. Pokud ukrajinská armáda nedokáže dohnat ztráty mobilizací, pak to zpochybní celou strategii. A také není fakt, že Rusko nepodnikne rozsáhlé akce na personální doplnění armády, nevyhlásí mobilizaci a neudělá kvalitativní skok ve zbrojení. O strategii Ruska na příští rok si ale povíme podrobněji níže.

Souhrn. Strategie Ukrajiny v příštím roce bude založena na přechodu do defenzívy s cílem obnovit armádu po ztrátách, které utrpěla. Při současném provádění úderů do týlu Ruské federace. Cílem je postupem času (možná i již v roce 2024) změnit poměr sil ve prospěch ukrajinských ozbrojených sil a zahájit novou ofenzívu. Ale jak je uvedeno výše, tato strategie má velká rizika. Zda bude možné jej realizovat, se z velké části ukáže v prvních 4-6 měsících nového roku, kdy se určí situace s pomocí Západu, a také zda se Ukrajině podaří znovu spustit mobilizační proces k doplnění armády a zda bude schopna udržet vnitřní stabilitu. Pokud bude ukrajinským úřadům zřejmé, že strategie selhává, pravděpodobnost souhlasu s jednáním o ukončení války bude poměrně vysoká. I když nelze vyloučit ani jinou možnost: co nejtvrdší utažení šroubů v rámci země s mobilizací, s omezenými  lidskými právy a svobodami s cílem zcela převést zemi na vojenskou základnu pro vedení „totální války“. I když zdaleka není pravdou, že ukrajinský státní systém je v zásadě schopen tento úkol plnit. Ukrajinská společnost, která je zvyklá žít podle jiných pravidel, se navíc bude tomuto procesu tak či onak bránit. Což může vést k vnitřní destabilizaci nebo alespoň pasivní demoralizaci – když se lidé jednoduše schovávají ve svých domovech, vybírají peníze ze svých účtů, ignorují „Diya“ na svých chytrých telefonech, dávají výpověď z oficiálních zaměstnání a snaží se nemít žádný kontakt s vládními úřady.

Strategie Ruska: „dlouhá vůle“, rychlý nápor, zvýšení sázky nebo vyjednávání

Rusko může uplynulý rok považovat za aktivum. Po sérii obrovských neúspěchů v roce 2022 (z nichž hlavním byl samotný fakt invaze na Ukrajinu s katastrofálním přeceněním vlastních schopností a podceněním sil ukrajinského odporu) se státní systém, armáda, ekonomika a společnost Ruské federace obstála v řadě těžkých „zátěžových testů“, například  porážky na podzim 2022, mobilizace, Prigožinovo povstání, ukrajinská ofenzíva, západní sankce a mnoho dalšího.

Státní systém Ruské federace se ukázal jako docela efektivní, schopný řešit problémy převodu ekonomiky na vojenskou úroveň, což je také zaznamenáno na Ukrajině, stále častěji využívající ruské zkušenosti jako příklad pro ukrajinské úřady.

Po těžkých ztrátách v roce 2022 se armádě podařilo obnovit se, udržet morálku a disciplínu (i přes titánské úsilí Prigozhina a jeho sítě telegramových kanálů), zvládnout nové zbraně a bojové metody (drony, nastavitelné letecké bomby), odrazit ukrajinskou ofenzívu a zahájit útoky v různých směrech.

Ekonomika začala růst a přeorientovala se na nové trhy. A ačkoliv nelze říci, že by sankce prošly beze stopy, v tuto chvíli zjevně nemají zásadní dopad na schopnost Ruské federace vést válku na Ukrajině.

Společnost jako celek zůstává stabilní a má poměrně vysokou úroveň podpory ze strany úřadů. A jednotlivá ohniska, jako jsou nepokoje v Machačkale, jsou rychle uhasena.

Ruská federace zároveň stojí před otázkou své budoucí strategie ve válce. Může být tří typů.

První je opotřebovací válka přibližně v současném formátu pomalého postupu „kilometr po kilometru“. Na základě toho, že Rusko má na válku více zdrojů – lidských i vojenských (a s perspektivou jejich navýšení), bude Ukrajina dříve či později vyčerpána (a její západní spojenci z různých důvodů ztratí chuť a schopnost podporovat to) a utrpí porážku, přijme všechny podmínky Ruské federace. Arestovič tomu říká „strategie dlouhé vůle“ (podrobně jsme o ní psali zde ).

Může to nakonec přinést výhody pro Ruskou federaci, ale přináší to i značná rizika.

Jak již bylo napsáno výše, pokud bude zachována současná rovnováha sil, Ruskou federaci žádné zásadní průlomy nečekají. O každou vesnici či město se odehrají měsíce dlouhé bitvy, jejichž dobytí bude stát velmi velké ztráty, ale nepovede k obratu ve válce. Dobytí Avdiivky (pokud k němu dojde) například posune frontu od Doněcka, ale v měřítku celé války nebude mít žádný strategický význam.

Vnitřní destabilizace na Ukrajině, úplné zhroucení mobilizace v ozbrojených silách Ukrajiny a zastavení západní pomoci mohou dramaticky změnit situaci ve prospěch Ruské federace. Ale pravděpodobnost těchto událostí, i když není nulová, zdaleka není 100%.

Pokračování současného formátu války s nejtěžšími bitvami o nekonečné množství vesnic a měst, s postupováním několika kilometrů za měsíc a zároveň s neustálými útoky ukrajinské armády na města Ruské federace v týlu, může dříve či později vyvolat v ruské společnosti a armádě otázky: Jak dlouho to všechno potrvá a jaký je obecný účel války? Proč to začalo a proč to stále trvá? Má Putin plán na vítězství? A obecně, jak adekvátní je vojensko-politické vedení země k situaci? dělá to všechno správně?

Navíc je otevřenou otázkou, jak moc bude Rusko schopno doplnit armádu v současném formátu – bez mobilizace, pouze prostřednictvím smluvních vojáků a prostřednictvím náboru vězňů. Je zřejmé, že v každé společnosti je počet lidí ochotných jít dobrovolně do války i za velké peníze omezený. Zálohy v ruských věznicích také nejsou neomezené. Dříve nebo později skončí. A bez mobilizace je strategie „dlouhé vůle“ stěží možná.

Druhou strategií je prudké trhnutí. Přesněji řečeno, provedení nové vlny mobilizace a v ještě větší míře převedení ekonomiky země na vojenskou úroveň, aby se produkce zbraní násobně zvýšila. Úkolem je poskytnout Ruské federaci v blízké budoucnosti rozsáhlou převahu, a to jak personální, tak zbrojní. Což jí dá příležitost hluboce prolomit ukrajinskou obranu, obklíčit velké skupiny ozbrojených sil Ukrajiny, udeřit ve směrech, které by mohly vést k vojenské porážce Ukrajiny: úder na Kyjev, úder na Dněpr a Záporoží, obsazení celého pobřeží Černého moře až po Oděsu a Izmail včetně a další (podrobněji) – zde ).

Již delší dobu se šíří zvěsti, že Kreml plánuje druhou vlnu mobilizace brzy po prezidentských volbách. I když jsou oficiálně zamítnuty. Pokud Moskva k takovému kroku přistoupí, nastane pro Ukrajinu těžké období.

Tato strategie s sebou ale nese i značná rizika. Kreml, jak ukázala zkušenost z téměř dvou let války, přistupuje k otázkám militarizace života v Ruské federaci velmi opatrně. Ruské úřady se ze všech sil snaží udržet v zemi pocit, že válka probíhá někde daleko, zatímco v samotném Rusku pokračuje „normální život“. Pokud dojde k nové vlně mobilizace, pak se tento koncept rozpadne a sociální napětí ve společnosti se může zvýšit.

Navíc ani mobilizace nezaručuje obrat na frontě. Rozvoj současných válečných technologií dělá z každé útočné akce nesmírně obtížný a krvavý podnik, jak ukazuje jak ukrajinská ofenzíva v létě, tak současné útoky ruské armády. Situace je jako za první světové války, kdy se frontová linie téměř neměnila, navzdory pokusům o ofenzivu. Jakýkoli pokrok proto přichází pouze na úkor obrovských ztrát. I kdyby tedy Ruská federace dodatečně poslala na frontu statisíce vojáků, neznamená to, že ozbrojené síly Ukrajiny utrpí strategickou porážku. Úspěchy mohou být nepatrné a za cenu obrovské krve, což může způsobit změnu nálady v Ruské federaci ohledně války. A to i v případě, že neuvažujeme o tom, že stále bude potřeba vyzbrojit, vycvičit tu masu vojáků a hlavně najít dostatek schopných velitelů. Což samo o sobě bude problém.

Konečně třetí cestou je příměří (mír) a zastavení války na současné frontové linii.

S přihlédnutím k rizikům, která představují dvě předchozí varianty, nelze vyloučit, že Putin může souhlasit s příměřím podél současné frontové linie. Pokud jsou na to samozřejmě Ukrajina a Západ připraveny.

Navíc ho k tomu mohou dotlačit dva faktory.

První je nálada mezi Rusy. Ano, většina nyní podporuje Putinovy ​​akce na Ukrajině. Ale zároveň většina podporuje brzký konec války podél současné frontové linie.

Druhým je mezinárodní situace. Putin dal opakovaně najevo, že válka na Ukrajině pro něj není důležitá sama o sobě, ale jako součást procesu změny světového řádu a vytváření nového bezpečnostního systému v Evropě. Jako bezprostřední (a hlavní veřejně deklarované) Moskva ve skutečnosti uvádí odmítnutí Západu vyhovět požadavkům Ruska na nerozšiřování NATO na východ a nezačlenění Ukrajiny do Aliance (známé Putinovo „ultimátum“ z prosince 2021). ) důvod začátku války.

I tak by se však ze samotného faktu odmítnutí dalo usuzovat, že Washington vnímá vyhlídku ruské invaze na Ukrajinu nikoli jako hrozbu pro sebe (k zabránění je třeba udělat určité ústupky a kompromisy s Putinem), ale spíše jako jedinečná příležitost zatáhnout Rusko do krvavých a dlouhých jatek, aniž by se jich přímo účastnilo. A zároveň co nejvíce připoutat Evropu ke Spojeným státům a eliminovat tak pravděpodobnost jakési nezávislé geopolitické hry mezi evropskými zeměmi.

Příznačný byl v tomto ohledu článek v Politico k výročí invaze. Objevilo se obrovské množství připomínek různých amerických představitelů a odborníků, kteří vzpomínali na období před začátkem války. Z nich vyplynulo, že už v listopadu 2021 byl Washington přesvědčen, že Putin připravuje útok na Ukrajinu. A proto zcela jasně pochopili, jaké důsledky by mohlo mít odmítnutí Putinova návrhu garantovat nerozšiřování NATO. Ale mezi všemi těmi mnoha komentáři nebyl jediný jako: „Možná bychom měli souhlasit s návrhem Rusů? Koneckonců, bude velká válka, zemřou statisíce lidí. A obecně jsme nepřijali Ukrajinu do NATO.“ Nic takového nebylo ani v diskusním formátu.

Západ přitom před zahájením invaze nevyloučil rychlou porážku Ukrajiny a její úplné obsazení. Ale ani tato možnost, soudě podle reakce Spojených států, nebyla ve Washingtonu považována za smrtelně nebezpečnou. Pravděpodobně věřit, že dividendy (spojení Evropy s Amerikou a úder pro ruskou ekonomiku prostřednictvím sankcí) budou vyšší než náklady.

Proto i nyní, pokud má Putin stále za cíl přesvědčit Západ k nějaké dohodě o novém bezpečnostním systému nebo v jiných otázkách, je další pokračování války bezpředmětné. I když předpokládáme variantu úplného vítězství Ruské federace a zabrání celého území Ukrajiny, nebude to pro Spojené státy důvodem k ústupkům. Naopak: tím se dále upevní globální Západ pod heslem nutnosti čelit ruské hrozbě. Pro Rusko bude cena tohoto vítězství neúměrně vysoká: Putin za cenu obrovských ztrát získá válkou zcela zničenou zemi s mírně řečeno neloajálním obyvatelstvem, které se stane obrovskou zátěží pro Rusko. Ruské federace, což na desítky let zpomalí rozvoj země.

A naopak: konec války otevře okno pro nové dohody se Západem.

Zároveň, pokud záruky o neutrálním postavení Ukrajiny přijdou v „balíčku“ s dohodami o příměří, pak lze pravděpodobnost, že Kreml s touto variantou přistoupí, označit za vysokou.

Pokud jde o takzvaný „karibský scénář“ (zhoršení situace jako „karibská krize“ v roce 1962 ), kdy se Rusko rozhodne výrazně zvýšit sázky, aby přesvědčilo Západ k nějaké dohodě (nebo odmítlo podporu Ukrajiny ), vytvářející hrozbu přímého střetu se zeměmi NATO, pak je jeho pravděpodobnost méně než před rokem, protože situace na frontě je pro Ruskou federaci mnohem lepší, což znamená, že neexistují žádné vážné motivy pro její zhoršování samy o sobě. iniciativa. A hrozby jaderného úderu, které se dříve pravidelně ozývaly z Moskvy, jsou již několik měsíců prakticky neslyšitelné. Totéž lze říci o pravděpodobnosti, že Rusko použije jaderné zbraně ve válce na Ukrajině. Hodně se o tom mluvilo s přihlédnutím k vyhlídce vojenských porážek Ruské federace a ofenzivě ukrajinských ozbrojených sil na Krymu. Teď už si to skoro nepamatují, protože ofenzíva byla odražena a na frontě pro Ruskou federaci nejsou žádné nové vážné hrozby.

I když „karibský scénář“ nelze na 100 % vyloučit. Je to možné, pokud dodávky letadel a raket dlouhého doletu pro potřeby Ozbrojených sil Ukrajiny  by přicházely ve velkých objemech a vytvářejí velké problémy Ruské federaci – například v podobě masivních útoků na města v týlu. A také pokud se situace na frontě pro Rusy prudce zhorší.

Shrnutí : nejpravděpodobnějším scénářem postupu Ruské federace je v následujících měsících před prezidentskými volbami a bezprostředně po nich zvýšit tlak v celé frontové linii, počítat s vnitřní destabilizací na Ukrajině, narušením mobilizace, ale i problémy s tzv. přidělení západní pomoci. Zda to bude mít efekt v podobě kritického poklesu schopnosti Ukrajiny vzdorovat, se ukáže zhruba v dubnu až červnu. Pokud Ukrajina dokáže překonat tyto těžké měsíce bez kolapsu, znamená to, že Rusko bude čelit dilematu: jít na novou mobilizaci, aby rychle zvrátila vývoj války, nebo se spolehnout na opotřebovací válku v naději na postupné ( ve střednědobém horizontu) destabilizace na Ukrajině, demoralizace armády a problémy se západní pomocí. V tuto chvíli se zdá, že pravděpodobnost obou možností je stejná. Je však možné, že se ruská vláda pokusí přijmout určitou kombinaci obojího: jak doplnit armádu o mobilizované lidi, tak se vyhnout velkým ztrátám tím, že se bude vyhýbat frontálním útokům a soustředí se na cílené údery v klíčových směrech. Zároveň, vezmeme-li v úvahu existující rizika obou scénářů pro Putina, existuje také značná pravděpodobnost, že Kreml bude souhlasit se zastavením války na frontě, pokud budou obdrženy vhodné návrhy. Tato pravděpodobnost je obzvláště vysoká za předpokladu, že Západ bude souhlasit s garantováním neutrálního statutu Ukrajiny.

Pozice  Západu

Je zřejmé, že průběh války je přímo ovlivněn postavením západních zemí, na jejichž pomoci Ukrajina závisí.

Poté, co ztroskotal plán na rychlé vítězství nad Ruskem, stojí západní země před několika alternativami.

První je vstoupit do dlouhé opotřebovací války.

Druhým je povzbudit Ukrajinu, aby ukončila válku příměřím nebo nějakým kompromisním mírem s Ruskou federací, pokud s tím Rusko bude souhlasit.

Třetí je vstoupit do války proti Rusku.

Čtvrtým je uzavření jakési globální dohody s Ruskem. Možnosti jsou různé: počínaje novým bezpečnostním systémem v Evropě a konče vytvořením plnohodnotné vojensko-politické a hospodářské unie Západu s Ruskou federací.

Vedení předních západních zemí v současnosti projednává pouze první dvě možnosti.

V zásadě nechtějí s Ruskem dělat žádné kompromisy, aby nevytvořili precedens pro úspěšné porušování „světového řádu založeného na pravidlech“. Proto prozatím existují záměry nadále podporovat Ukrajinu v očekávání, že dříve či později budou zdroje Ruské federace vyčerpány. Tento přístup je však již zpochybňován mnoha odborníky. Upozorňují, že současný vývoj událostí vytváří vysokou pravděpodobnost úplné porážky Ukrajiny, a proto musí být válka co nejdříve ukončena. A konec války na současné frontové linii nebude pro Ukrajinu prohrou, ale vítězstvím – státnost, armáda a přístup k moři budou zachovány. Existují vyhlídky na vstup do EU a stát se prosperujícím státem. A zachování ozbrojených sil Ukrajiny jako bojové síly bude znamenat, že se bezpečnostní situace v Evropě pro Západ nijak dramaticky nezhorší (ve srovnání s tím, co bylo před 24. únorem 2022). Tento názor zatím na Západě na oficiální úrovni nepřevládá, ale počet jeho příznivců roste. Včetně, soudě podle úniků v západních médiích, těch kolem Bidena. Důležitou roli hraje i předvolební faktor: panuje názor, že pro současnou americkou administrativu je výhodnější jít do voleb bez podpory probíhající války na Ukrajině, ale naopak – s image tvůrce  mírových sil.

Další dva úhly pohledu jsou spíše okrajové, nicméně i ony mají své zastánce.

Argument ve prospěch vstupu armád NATO do války je následující: Ukrajina kvůli omezeným lidským zdrojům sama Rusko porazit nebude. Jeho porážka bude zároveň znamenat nevyhnutelný útok Ruské federace na evropské země, takže „pokud je boj nevyhnutelný, musíte udeřit jako první“. V tuto chvíli však takový pohled nepodporují západní elity, tím méně společnost. Shoda panuje v tom, že vstup armád NATO v jakékoli formě do války na Ukrajině povede ke třetí světové válce, která se nevyhnutelně změní na jadernou. To tedy nelze za žádných okolností připustit. Aktivní diskuse na Západě na téma ruského útoku na NATO v případě porážky na Ukrajině, byť může mít většinou oportunistické důvody (touha povzbudit vlády západních zemí, aby neváhaly s přidělováním pomoci Ukrajina, stejně jako zvýšení vojenských výdajů), nicméně podporuje pravděpodobnost vstupu zemí NATO do války jako „preventivní opatření“ mírně nad nulou.

Téma potřeby dohod s Ruskem je v kruzích odmítajících současný politický mainstream Západu poměrně populární. Zpochybňují tezi, že jakékoli kompromisy s Putinem ohledně Ukrajiny povedou ke kolapsu světového řádu založeného na pravidlech a sérii nových válek v různých částech planety. Domnívají se, že dřívější světový řád se již zhroutil a nyní je otázkou, zda jej po dohodě všech stran nahradí jiný systém pravidel, mezinárodních vztahů a mírového soužití, nebo zda svět vstoupí do éry krvavých válek.

Navíc existuje názor, že vzhledem k tomu, že Rusko přežilo současnou válku a plán na jeho rozdrcení pravděpodobně nebude fungovat, je nutné s ním jednat. A že obecně je pro Západ výhodnější mít Rusko s jeho přírodními zdroji a největším jaderným arzenálem nikoli jako nepřátele, ale jako spojence. Zejména s ohledem na nadcházející nejsilnější turbulence na světě. A proč mohou být blízkovýchodní despotové jako Saúdská Arábie nebo sponzoři Hamasu z Kataru mezi spojenci Západu, ale ne Putinův režim?

Tento úhel pohledu není pro vládnoucí západní elity v tuto chvíli rozhodně přijatelný. Pokud se však tyto elity změní (například během voleb ve Spojených státech), váha jejích příznivců se může zvýšit. A ukončení války na Ukrajině za určitých kompromisních podmínek by mohlo dát tomuto procesu další impuls.

Souhrn. Klíčovou otázkou, která určí postoj Západu, je ochota Bidenovy administrativy uzavřít s Putinem dohodu o ukončení války na Ukrajině před americkými volbami. Pokud na to bude připravena, pravděpodobnost ukončení války před podzimem 2024 bude vysoká. Pokud ne, dalším klíčovým bodem budou americké volby. Vítězství Trumpa nebo jakéhokoli jiného kandidáta kromě Bidena vytváří pravděpodobnost radikální změny strategie Západu vůči Ukrajině. Možností, jak přesně se může změnit, je mnoho – od úplného zastavení podpory Ukrajině až po naopak její prudké posílení.

Pět scénářů pro rok 2024

Shrneme-li vše výše napsané, pak by se události příštího roku mohly vyvíjet podle pěti scénářů.

1. Vyčerpání schopnosti Ukrajiny vzdorovat kvůli problémům se západní pomocí, vykrvácení armády a narušení mobilizace, vnitřní destabilizaci nebo kvůli prudké změně poměru sil na frontě ve prospěch Ruska kvůli mobilizaci  a další faktory

Výsledkem toho bude buď vojenská porážka Ukrajiny, nebo přechod k jednání s přijetím klíčových podmínek z Moskvy. Pravděpodobnost takového scénáře v tuto chvíli není nulová, ale zdaleka se neblíží 100 %. Prvních 4–6 měsíců roku 2024 je pro Ukrajinu nejnebezpečnějších. Právě v tomto období se ukáže, zda se zemi dostane pomoci od západních partnerů, zda se úřadům podaří „restartovat“ mobilizační proces za účelem doplnění armády a zda bude státní systém Ukrajiny schopen bránit destabilizaci. Pokud Ukrajina tyto měsíce přežije, pak vyvstává otázka, zda se Ruská federace zmobilizuje nebo ne. Pokud ano, vše závisí na tom, zda Ukrajina udrží frontu po zvýšení tlaku Ruska. Pokud bude platit, pak dalším „kritickým bodem“ budou americké volby a jejich důsledky pro politiku Washingtonu vůči Ukrajině.

2. Opotřebovací válka

Pokud výše popsané testy nepovedou ke zhroucení ukrajinského odporu, pak válka potrvá ještě dlouho. Rizika pro Ukrajinu zůstávají. Značná rizika dlouhé války však vznikají i pro Rusko. Obecně je dlouhá válka nebezpečná a nepředvídatelná pro všechny strany. Za prvé jsou to obrovské oběti. Dlouhá válka navíc nevyhnutelně povede k dalšímu zpřísnění politických režimů v obou zemích, které se budou postupně vyvíjet směrem k Severní Koreji. Úřady budou svým společnostem nabízet stále méně „mrkve“ a stále více „klacíků“, aby je donutily „neochvějně snášet útrapy a útrapy válečných časů“.

Z čistě vojenského hlediska bude hrát velkou roli, kdo dokáže rychleji a ve větším měřítku zavést zásadně nové způsoby boje. Především mluvíme o dronech, které již radikálně změnily vojenské záležitosti. A mohou se ještě více změnit. Ve vzduchu se mohou objevit celé armády dronů, jejichž účelem je zničit vše živé a veškeré vybavení v hloubce desítek kilometrů od frontové linie. Kdo bude úspěšnější v provádění takových a podobných úkolů (stejně jako v boji proti inovacím nepřítele), do značné míry určí výsledek války.

3. Destabilizace a porážka Ruska

Tato varianta by mohla být realizována v případě nějakého druhu vyšší moci (například smrti Putina), nebo některých katastrofických chyb ruského vedení v zahraniční nebo vnitřní politice, které povedou k prudkému zhoršení socioekonomické situace. situaci a vztahy s klíčovými partnery (především Čínou), ať už kvůli kriticky nesprávnému vyhodnocení rovnováhy sil na frontě, což povede k novým těžkým porážkám (jak tomu bylo již v roce 2022), nebo kvůli kumulativnímu efektu únavy a nespokojenost společnosti a armády s dlouhou válkou a nedostatek jasných vyhlídek na její konec, případně vítězství v ní. Možnost kterékoli z těchto možností samozřejmě nelze vyloučit. Nyní je to ale mnohem méně než před rokem. A může trvat roky, než se vytvoří „kumulativní efekt“.

4. Vstup zemí NATO do války

K tomu může dojít buď v případě, že bude chtít Ruská federace zvýšit sázky (karibský scénář), nebo pokud země NATO dospějí k závěru, že je nutné zahájit „preventivní úder“, aby se zabránilo porážce Ukrajiny, nebo pokud obecně vzplane po celém světě a globální konflikt mezi Západem a nezápadními zeměmi, kde se ukrajinská fronta stane pouze jednou z mnoha. V tuto chvíli se tato pravděpodobnost nezdá vysoká – Ruská federace si na frontě nevede tak špatně, aby šla all-in a vyvolala konflikt se Západem. Na Západě převládá názor, že je nemožné vstoupit do přímé války s Ruskem, protože znamená  světovou jadernou válku. Největší nezápadní země (kromě Ruské federace a částečně Íránu a Severní Koreje) zatím neprojevily chuť bojovat. Přestože se události ve světě nyní vyvíjejí rychle a prudce, nikdo nedokáže přesně předpovědět budoucnost.

5. Příměří nebo mír za kompromisních podmínek

Poté, co v březnu 2022 ztroskotal ruský strategický plán na rychlou porážku Ukrajiny a v roce 2023 selhal strategický plán Ukrajiny a Západu na rychlou porážku Ruska, realizace varianty kompromisního míru/příměří s fixací přední linie je možné kdykoliv. A počet jeho příznivců roste. Jedním z klíčových faktorů, který ovlivní, zda bude příští rok uzavřen mír nebo příměří, je opět to, jaké rozhodnutí Biden učiní: zda uzavře s Putinem dohodu/dohodu o ukončení války před americkými volbami, či nikoli.

Hlavním problémem realizace takového scénáře je však to, že podmínka, za níž s ním může jedna strana souhlasit, je zároveň argumentem pro to, aby druhá strana s příměřím nepřistoupila. To znamená, že pokud se situace jedné strany na frontě prudce zhorší, může a bude souhlasit s příměřím podél frontové linie, ale pak druhá strana uvidí šanci získat na bojišti vše, co chce, a odmítne mír. A k jakémusi kompromisu obě strany většinou přijdou až po dlouhých a neplodných pokusech dosáhnout svého cíle silou, což může trvat roky.

Rizika dlouhé války (včetně globálních rizik pro celý svět) jsou však zřejmá každému. A to dává šanci na konec války v nepříliš vzdálené budoucnosti. Možná už příští rok.

*****

Za mne naprosto skvělý analytický  článek. I přes  to,  že  pár  detailů,  byť  důležitých, vidím jinak. Například nevěřím na  možnost,  že by Biden do voleb začal jednat s  Ruskem.

A  vedle  toho mi schází odpověď  na  otázku , jak asi chce  Západ jednat  o čemkoli s Putinem pod  zatykačem soudu v Haagu nebo jak si  Západ  představuje,  že  mu Rusko po Minských dohodách jako podvodu  vůbec  cokoliv  bude věřit? Tohle  jsou podle mne  zcela  kardinální překážky  k jakékoliv  dohodě.

A je  tu ještě jedna – Zelenský a jeho  amsábl vyhlásil a nechal si ústavně zakotvit,  že  nejsou přípustná  žádná  jednání, dokud  Rusko  neopustí Ukrajinu  za  hranice  z roku 1991.  Jestliže  by  souhlasil s  jednáním  na  současné  frontové linii, přiznal by veřejně, že  je  lhář.

Vychází mi to  tak, že bez odstranění Zelenského z  úřadu a instalace  někoho jiného, chápajícího realitu je jakékoli mírové řešení na Ukrajině  dlouhodobě  nemožné.

A pak ještě  sankce. Západ  od  nich nebude  chtít  ustoupit. Ale  Rusko bez jejich výrazného omezení  na  zmrazení  konfliktu nepřistoupí.

Tolik můj  pohled. Což  nic nemění  na  tom, že  v redakci Strany.ua  odvedli, jako vždycky, naprosto perfektní práci.