8.12.2018
Redakce
0
Kategorie: Multikulturní soužití

Islámští džihádisté na cestě zpět do Evropy

Sdílejte článek:

AN

Přestože samozvaný Islámský stát (IS) ztrácí na síle na Středním východě, zejména v Sýrii a Iráku, obrací se pozornost na jeho aktivity v sousedních regionech, včetně Evropy. S tím se bezprostředně pojí hrozba navracejících se takzvaných zahraničních bojovníků, kteří se z dalších států přidávali na stranu IS a dalších militantních radikálních skupin.

 [ad#textova1]

Od počátku syrského konfliktu se k islamistickým skupinám v Sýrii a Iráku přidalo přes 30 tisíc zahraničních bojovníků pocházejících z více jak 100 států. Kolem pěti tisíc z nich přišlo z členských států Evropské unie. Zejména pak z Dánska, Belgie, Nizozemska, Německa, Velké Británie a Francie. Velká část z nich se přidala právě do řad bojovníků IS.

Dle reportu Mezinárodního protiteroristického centra ICCT (International Centre for Counter-Terrorism) se k roku 2016 na 30 % těchto bojovníků vrátilo zpět do Evropy. Zpravidla se jedná o jedince, kteří prošli výcvikem a ve zmíněných zemích načerpali bojové zkušenosti.

Jak dokazují zprávy některých evropských zpravodajských služeb, velká část zahraničních bojovníků se po návratu přidává do radikálních skupin či vykazují radikální tendence. Dle německého Spolkového úřadu pro ochranu ústavy BfV (Bundesamt für Verfassungsschutz)  se ze 120 bojovníků vracejících se ze Sýrie do Německa na 50 % přidalo k takovým skupinám.

V posledních letech se bývalí zahraniční bojovníci podíleli na několika teroristických útocích – střelba v bruselském židovském muzeu v květnu 2014 či útoky v Paříži v listopadu 2015.

Potenciální hrozbou se zahraniční bojovníci stávají zvláště ve chvíli, kdy překročí evropské hranice na cestě zpět. Identifikovat a zachytit takové osoby na hranicích může být obzvláště složité, a to i díky pokračující migraci z konfliktních oblastí.

Na rozdíl od jiných radikálů (s trvalým pobytem mimo Evropu) existují o navracejících se evropských zahraničních bojovnících často i detailní dokumentace a informace o jejich činnosti a původním pobytu v evropských státech. Přestože je identifikace takových jedinců o něco snazší, hůře se sbírají důkazní materiály o jejich činnosti v rámci zahraničního působení, což ovlivňuje možnosti trestního stíhání.

Napříč postavení a působení evropských zpravodajských služeb navíc existuje výrazná mezera mezi tím, co služby o zahraničních bojovnících vědí a tím, co lze v rámci soudního řízení dokázat. Informace získané pomocí operačních důstojníků a osob jednajících ve prospěch služeb, či zachycené pomocí zpravodajské techniky nejsou obvykle považovány za důkazní materiál.

Ačkoliv tedy právní rámce většiny evropských států považují členství v dané teroristické skupině za trestně stíhatelnou „podporu teroristických organizací“, postihy bývají obvykle krátkodobého či střednědobého charakteru (zadržení či odnětí svobody). Navíc pouze část navrátilců ze Sýrie a Iráku byla nějakým způsobem perzekuována/potrestána.

Například Imran Khajawa, pocházející ze západního Londýna a indoktrinován ještě před odletem do Sýrie, se na počátku roku 2014 přidal k IS. Poté, co nafingoval vlastní smrt, byl v roce 2015 zadržen při snaze dostat se zpět do Británie. Po přiznání plánování teroristických útoků byl odsouzen na 12 let odnětí svobody. Po uplynutí trestu se však na svobodě může pohybovat člověk s nezměněnými cíli, leč pravděpodobně důkladněji monitorovaný.

Jak se navíc v posledních letech potvrzuje, vězení jsou ideálním prostorem sloužícím pro radikalizaci a „nábor“ nových jedinců. Je tedy otázkou, zda pouhé spoléhání se na vymahatelnost práva a následná perzekuce je žádoucím řešením. Ostatně samotný legislativní rámec často není optimálně nastavený takové hrozbě.

Příkladem budiž Anjem Choudary, který v minulosti vedl jednu z předních extremistických islamistických organizací (al-Muhajiroun) v Británii, jež byla zákonem zakázána a rozpuštěna. Choudary, nacházející se na seznamu mezinárodních teroristů OSN, byl v roce 2016 odsouzen k odnětí svobody na pět a půl roku. Díky zákonu, který umožňuje vykonávat půlku trestu „na svobodě“, byl letos propuštěn na podmínku. Přesto musí plnit několik striktních podmínek a má být intenzivně monitorován.

Ostatně i zpravodajské služby a další bezpečnostní složky mají své limity, kolik jedinců lze v jeden čas monitorovat. Salman Abedi, sebevražedný atentátník zodpovědný za loňský bombový útok v anglickém Manchesteru, byl několikrát „předmětem zájmu“ tamní zpravodajské služby MI5. V době zmíněného útoku se britské autority potýkaly s přibližně 500 případy, v rámci kterých vyšetřovaly na 3000 osob. Následně bylo potvrzeno, že ve spojení s terorismem bylo v hledáčku tamních bezpečnostních složek na 23 000 osob v blíže nespecifikovaném časovém úseku.

Jednou z takových osob byl Khalid Masood, který u Westminsterského paláce automobilem zranil více jak 50 lidí, přičemž pět z nich fatálně. Masood konvertoval k islámu právě ve věznici, kde byl také zradikalizován.

Kromě intenzivního, leč omezeného monitoringu a represivních opatření, je rehabilitace zahraničních bojovníků další cestou, jak se s tímto fenoménem vypořádat.

Rehabilitační programy, často zaměřené na deradikalizaci jedinců a skupin, nejsou ve vztahu k terorismu ničím novým. Zájem o otázku deradikalizace a opětovné začlenění extremistů do společnosti však vzrostl zejména v důsledku teroristických útoků v Londýně v červenci 2005. Tři ze čtyř sebevražedných útočníků byli rodilými Brity, což vyvolalo rozsáhlé celospolečenské obavy z „domácích radikálů“.

Tyto přístupy, které jsou součástí strategií boje proti násilnému extremismu CVE (Countering Violent Extremism), však zůstávají i dnes „upozaďovány“ tradičními protiteroristickými opatřeními, jako je zmíněné vymáhání práva či vojenská opatření.

I deradikalizační programy skýtají množství problémů. Jsou typické velkou složitostí a neexistuje univerzálně použitelný přístup. Pro svůj široký záběr si taková opatření vyžadují zapojení aktérů z různých společenských sfér, jakými jsou sociální služby, zdravotnictví atd. Vzájemná koordinace zapojených aktérů je pak o to těžší. V neposlední řadě je většina programů „v plenkách“ a na hodnocení jejich úspěšnosti je příliš brzy. Navíc je nadále přítomno riziko, že jednotlivci pouze oklamou autority a celý proces skončí neúspěchem.

V kombinaci s právními opatřeními a jejich vymáháním a s důkladným monitoringem však mohou rehabilitační programy v rámci CVE nabídnout dlouhodobé řešení hrozby spojené s návratem zahraničních bojovníků.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Zdroje: Armádní noviny, The Telegraph, CTMatters, ICCT, Independent, SkyNews

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 4,90 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky