Hledá se naděje… Zn. Spěchá

Z boje se zákeřným virem, který nezná bratra, funkci ani věk, se stalo zase politikum. Nic horšího se nemohlo stát. Protože jen pozorovat to hemžení a boje různých proudů bere lidem energii a síly – více, než vir sám. A je to deprimující, otravné a beroucí chuť k čemukoli.

Takže potřebujeme nutně protiváhu. Naději a její nositele. Nejraději bych na ně vyhlásila konkurs, ale tolik moci nemám.

Co a kdo tou nadějí může být?

Na mne včera vyskočila iniciativa Oživíme Česko. Několik osobností v klipu něco řeklo. V klidu. Civilně. Bez politiky. Bez přesvědčování. Povšimněte si, že v tom názvu není žádný příkaz typu “oživme Česko”, ale jasné konstatování “OŽIVÍME”. Se srdíčkem v barvách naší vlajky. Prostě sdělení. Dívající se odhodlaně do budoucna. A stavějící na České republice. Konstatující přednost všeho českého. Jak prosté. Ne náhodou si logo této iniciativy dávají stovky lidí ke své fotografii na profil. Našli se v něm. A pochopili, že je to na nás. Ano, každý z nás je tou nadějí, bude-li chtít.

Také by touto nadějí mohl být nějaký nový politický lídr (či lídryně). Který by dokázal sebevědomě, obklopen osobnostmi napříč různými obory, stoupnout k mikrofonu a říct směrem ke Sněmovní – “dámy a pánové, je tu nová doba, na kterou vy už mnozí nestačíte, protože jste příliš ponořeni do minulosti a jejích bojů. A já nechci bojovat, protože je to velký luxus, ale chci spolu s našimi občany oživit Česko… Aby bylo svéprávné, silné a zase naše”. A pak požádal voliče, aby mu k tomu dali silný mandát. A z dnešních politiků se pak opřel o ty, kteří neztratili tvář, aby mu pomohli. Prostě lídr, který politickou scénu výrazně oživí. A nemusí být ani hned premiér. Zatím postačí, bude-li nadějí na budoucího premiéra.

Významným místem naděje by se taky mohl stát kandidát na Pražský Hrad. Kandidát, který je dnes třeba ve fázi přemýšlení, zda do toho jít. Protože český lid umí být někdy pěkně ostrý. Ale představa, že se jednoho dne probudíme, a na stole bude jméno, které bude možná překvapením, ale po jehož zaznění si lidé oddychnou, že “to bychom tedy měli”, je skoro jako těšit se na vánoce. Bylo by krásné se zase kolem někoho semknout, ztotožnit se s ním a na ten hrad ho vyslat v naprostém klidu, že to bude důstojný a hrdý reprezentant České republiky. A kterého vždy v televizi, i jinde, uvidíme. Prostě prezident, který Pražský hrad také oživí.

Nadějí jsou nepochybně obce, města a kraje, které složily a skládají zkoušku ohněm. O ty se mohou všichni výše zmínění opřít bez obav, že budou zklamaní. Pokud se samospráva postaví za nové tváře, tyto nové tváře budou odsouzeny k úspěchu. Protože aby se to stalo, musí jít o opravdová esa – samospráva se nedá koupit pozlátkem a frázemi. Takže aby někomu zatleskala, musí být přesvědčena, že tleská správně. Pokud dnes lidé někomu věří, pak jsou to často jejich radnice. Úctyhodné.

Budoucí doba by tedy neměla být o tom, kdo pošle k soudu dřív žalobu na vládu, kdo na koho co vytáhne, kdo přijde s drzejším výkladem jednoho z tisíců zákonů, kdo bude více vulgární a kdo přijde s většími, o to více nevěrohodnými nebo legračními volebními sliby. Budoucí doba by měla být o novém Česku “poté”. Ve všech směrech. Od politické kultivovanosti přes rozumnou ekonomiku až po fungující právní stát se srozumitelnými zákony, které budou měřit všem stejně. A je to jen na nás, koho to vše vyšleme realizovat. Ano, budou to pot a slzy. Jak to kdysi řekl Churchil. Ale někam povedou.

Takže hledejme. Hledejme naději a její nositele. Všude, kde to půjde. A až je najdeme, postavme se vedle nich a dejme jim naši občanskou sílu. Tím, že je vyšleme do Parlamentu a na ten Pražský hrad. A na podzim ty osvědčené a nadějeplné do krajů.

Jen tak oživíme zraněné Česko. Naše Česko.