3.10.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Fiskální mytologie: Živnostník vs. zaměstnanec

Sdílejte článek:

RADOVAN ĎURANA 03|10|2014

Asi patřím mezi stovky dalších čtenářů, kterým padla čelist přičtení textu: “Živnostenská mytologie” , ve kterém autor porovnává rizikovost práce policisty a majitele obchodu s obuví. Ne že by porovnávání živnostníků a zaměstnanců bylo nějaké nová téma. Zaměstnanci státu zodpovědní za výběr daní mají fascikl s názvem “zde jsou rezervy” neustále připraven na kraji stolu. Překvapující je však snaha přesvědčit veřejnost, že živnostník je vlastně jen zaměstnanec optimalizující daně.

 

[ad#hornisiroka]

.
Pokud autor původně hovoří o živnostenské mytologii, tak my musíme zavést termín fiskální mytologie. Jejím charakteristickým znakem je mylný předpoklad, že stát o něco přichází, když se mu nepodaří zdanit všechno, co se hýbe. Není to tak. Na začátku jsou soukromé příjmy lidí, které jim vládnoucí třída (částečně s jejich souhlasem) odebírá pod hrozbou uvěznění. Fiskální mytologie je ale tak úspěšná, že najít v médiích titulek Prostitutky neplatí daně okrádají stát a  Stát každoročně přichází na daních o XX mil. Kč není žádnou raritou. Obsah zprávy přitom znamená – státu se nepodařilo soukromníkům odebrat XX mil. jejich příjmů. 

 

Fiskální mytologie proto hovoří také o rozdílném zdanění živnostníků a zaměstnanců. Netrápí je, že z definice jde o nesrovnatelné kategorie. Z ekonomického pohledu bychom tento diskurz měli odmítnout z gruntu. Je to jako bavit se o tom, zda by svařovací roboty ve Volkswagenu měli také platit odvody jako ostatní zaměstnanci. Ve veřejné diskusi je však toto téma živé, proto si zaslouží pár řádků.

 

Porovnávání daně z příjmů je vybíráno čistě účelově. Hle, zaměstnanci zaplatí 20 krát více daní, ačkoliv jich je jen 6 krát více než živnostníků. Co se však zamlčí je, že porovnáváme tržby se mzdami.

 

Na konci dne je jedno, zda firma zaplatí daň ve formě daně z příjmů právnických nebo daně z příjmů fyzických osob. Na obě daně si firma musí vydělat. Firmy sice platí 22% sazbu ze zisku, ale zaplacená daň představuje 1-2% tržeb. Kolikátá to nespravedlnost, vždyť dobře placení zaměstnanci platí 19%, ne-li i 25% sazbu. (Na Slovensku. pozn.red.)

 

Je to tak, živnostník musí uhradit náklady na dosažení zisku. Když se mu nedaří, daň nemá z čeho zaplatit. No odvody zaplatit musí, bez ohledu na to, zda byl úspěšný. Platí většinou nejnižší možné odvody, to však ale zaměstnance trápit nemusí. Za nízké odvody dostanou živnostníci nízké důchody (dobrý důvod k odmítnutí minimálního důchodu). Zdravotní odvody platí živnostník podstatně vyšší, než stát za ty, kteří nepracují vůbec a spotřebují většinu služeb zdravotnictví. Mimochodem, kdo zná živnostníka, který by strávil průměrně 62 dní během jedné pracovní neschopnosti, tak jako například zaměstnanci v prešovském kraji? Pokud je tu někde problém s vysokými odvody a daněmi, tak je to u zaměstnanců – a tento problém se nedá vyřešit tím, že se daně zvýší i někomu jinému. 

 

Tato čísla slouží jen pro vykreslení pozadí fiskálního mýtu. Nemohou být rozhodujícím argumentem, neboť živnostníky a zaměstnance považujeme za dvě rozdílné kategorie a rozdíl v rizikovosti práce policisty a živnostníka jasně vidíme.

 

Doufejme, že tím nebyla myšlena bezpečnost při práci, neboť srovnání rizika úrazu mezi živnostníky ve stavebním sektoru a policisty by už asi autorovi srovnání nevyšlo podle přání. Zbývá nám jen možnost ekonomické bezpečnosti, což je však extrémně nevhodné porovnání. Porovnávat malého podnikatele, který nezřídka zaměstnává rodinu, často bez nároku mzdy, s policistou, kterému donedávna stačilo odpracovat 15 let pro vznik nároku na doživotní nezdaněný příjem, je výsměchem. Všem živnostníkům, kteří nechtějí zůstat sedět na dávkách, snaží se poskytovat služby druhým a co je klíčové, ručí celým svým majetkem. Jak často zažije policista za roky služby, že mu nepřijde výplata na účet?

 

 

Živnostník a zaměstnanec nečelí jen rozdílným rizikům, mají rozdílné role v ekonomice.Bývalý režim lidem hluboko vryl do hlavy představu, že práce je hodnotou samou o sobě, a je jedno, co a kdo dělá, pokud to dělá každý den od osmé do páté. Ten režim nebyl schopen strávit myšlenku, že někdo si práci myslí, že objeví potřebu, kterou spotřebitelé nemají uspokojivě naplněnou. A tím se vůbec nemyslí zašroubování objektivu do telefonu. Termín Inovativnost  je klišé, podpůrná noha dalšího rozšířeného mýtu o “znalostní ekonomice”, kterou živí státní podporovatelé průmyslu a vědy a obyčejně málo úspěšní podnikatelé. “Inovativní” je totiž to, co lépe uspokojí potřeby spotřebitelů, a může jím být i kosmetický salon, který rozšířil služby o údržbu ženských nehtů. Spotřebitelé nejsou jen mámy s nákupními taškami. Své zákazníky obsluhuje i programátor, který 7 hodin denně kóduje stránku pro velkou firmu a dvě hodiny denně vytváří šifrovací software. I on nabízí své schopnosti a produkty možným zákazníkům, kteří o nich často předtím ani nevěděli. Objevování potřeb je první zásadní rozdíl mezi běžným zaměstnaneckým poměrem a živnostníkem.

 

Druhý rozdíl člověk pocítí téměř okamžitě, když se zapojí do pracovního procesu za oceánem. Živnostníci, tedy podnikatelé v malém měřítku, jsou ti, kteří se nezeptají nezaměstnaného na výši dávky, ale na jeho podnikatelské záměry. Co s tím chceš dělat? Jak se o sebe postaráš? Naši živnostníci vědí velmi dobře, že je čeká nízký důchod, ale tak jak se celý život museli spoléhat na sebe, tak jistě počítají s vlastním zabezpečením v důchodovém věku (šetřením, nebo ochotou pracovat do 80). Závislost na vlastních tržbách a nezávislost na firemní hierarchii a pracovním právu je kombinace faktorů, kvůli které se málokterý živnostník chce vrátit do pracovního poměru.

 

Zde se ale dostáváme do filozofické debaty o kvalitě společnosti, což není nezbytné. Tyto rozdíly měly poukázat na to, že zaměstnanec a živnostník nejsou srovnatelné skupiny, což ale nic nevypovídá o tom, jak by měly být zdaněny. Optimální daňové zatížení neexistuje. Platba daní je nedobrovolný transfer, proto je použití slova “spravedlivý” v této oblasti hodnotovým soudem toho, kdo to vyřkne. Existuje jen arbitrární rozhodnutí úředníka, a pak poslance o tom, komu sebere více nebo méně. Snaha přesvědčit zákonodárce, aby zvýšil daně té či oné skupině, je jen snahou prosadit vlastní názor o “správném” zdanění. Není to věda.

 

Úkolem ekonomů není nastavovat zdanění, ale klást zákonodárcům ekonomické otázky :

  • Jaký dlouhodobý fiskální a produkční dopad bude mít zvyšování daňově odvodového zatížení živnostníků?
  • Získá stát více zdrojů, aniž vzroste počet nezaměstnaných?
  • Poskytuje pracovní trh dostatek příležitostí pro ty, kteří kvůli vyšším daním zavřou živnost, a budou se chtít zaměstnat?

Praktická část této diskuse by měla vždy obsahovat odpovědi na tyto otázky. Jinak se diskuse bude odehrávat pouze v emotivní rovině, jejíž, jak víme, často vládnou různé ideály a mýty.

 

ZDROJ: iness.sk

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,89 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky