14.5.2024
Kategorie: Politika

Exekuce na Ukrajince a nepatřičné národovectví

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Právo na sebeurčení je pro západní společnost svaté. U pojmu „menšiny“ už začínáme redukovat jejich počet na jednotlivce. Protože každý má právo na své osobní šílenství a my bychom jej v jeho lunatických dimenzích neměli omezovat. Z toho úhlu pohledu právo chtít žít ovšem začínáme trochu obcházet. Ukrajince, kteří prchli před válkou i válčením, začínáme rétoricky řadit do dobytčáků a odvážet na frontu.

Ukrajina od prvního června zavádí novotu. Kdo z Ukrajinců si bude chtít zažádat o nový pas, musí si zajet na Ukrajinu. Na konzulátech jim nebudou pasy vydávané, v tu chvíli se pro nás stanou neobčany a my je nejspíš vyhostíme. A na Ukrajině takového neposedu ukrajinského čeká odvodová komise a jednosměrka na frontu. Hynout za naši demokracii a klid na dotační kapitalismus bez kapitálu.

Váhal bych, kdyby před dvěma roky v dubnu nebyly na stole při jednání Ruska s Ukrajinou v Turecku podmínky míru. V podmínkách bylo, že se Ukrajina stane neutrálním státem, který se nebude šplhat do mezinárodních vojenských spolků, zredukuje svou armádu, nebude mít na svém území žádné zahraniční vojenské základny. To vše s mezinárodní garancí velmocí napříč glóbem. Řeči o tom, že Ukrajina má své právo na sebeurčení, jsou dokonale liché. Nemá, musí brát ohled na sousedy a jejich bezpečí a zájmy. Vlastní sebeurčení neznamená záchvat slepecké arogance (což platí jak v mezinárodní politice, tak u progresivních jedinců té naší reality z oddělení psychiatrické léčebny).

Kdyby se dejme tomu Česká republika politicky přimkla k Číně, to bychom viděli, jak nás sousední státy proženou přes sankční seznamy (však se podívejme na Slovensko a Maďarsko, dříve i Polsko, k žádné „nepřátelské“ mocnosti se nepřimkly, přesto jsou a byly pod palbou Bruselu a jeho regulérního dotačního vydírání a sankcionování). Kdyby se kupříkladu Mexiko přimklo k ruské nebo čínské politice, Spojené státy by ho s úctyhodnou rychlostí vrátily na vyšlapanou cestičku svého vlastního podolku. Tak to prostě je. Mezinárodní vztahy, které vedou ke stabilitě. Když se takové vztahy nabourají, vedou k sankcím, k válkám. Kdo je nectí, je slepec. Kdo je nebuduje, je vůl. Kdo je nabourává, toho bychom měli odeslat na vyšetření.

„Musíme pomoci Ukrajině i v oblasti, kolem které politici chodí jako kolem horké kaše. Proto navrhuji, abychom začali řešit, jak vyslyšet volání Ukrajiny a dostat její bojeschopné muže zpátky do vlasti,“ napsal na Twitteru poslanec TOP 09 Ondřej Kolář, národní hrdina boje proti ricinu. Cíl je jasný, dodat kanónenfutr. Okamžitě, bez meškání. Ukrajině dochází. Množí se jim jen mrtví, zmrzačení a bez končetin. A také dluhy, které vznikly na konto toho, že Ukrajina vyhraje. A aby vyhrála, potřebuje stovky tisíc těch, kteří budou zabíjet a nechají se zabíjet. Za Kolářem stojí i předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, jak vyjevila v Partii na CNN Prima News.

„Proto chci, abychom se tím i přes náročnost, kterou to s sebou nese, zabývali transparentně, bez nepatřičného národovectví a s jasným úmyslem Ukrajině pomoci,“ sdělila předsedkyně národu i Ukrajincům přes hlásné trouby CNN Prima News. Nepatřičné národovectví. No, já se zvencnu. Jaké národovectví? Pro TOP 09 je to dobré předvolební téma. Zviditelní se, ukážou na sebe, bude o nich slyšet, baví je to. Politické téma – posílání lidí na jatka. Však proto vyhodili Helenu Langšádlovou, neuměla si najít téma a jít po něm jako buldok. Teď téma mají. A budou okolo něho chodit jako rozdychtěný pes kolem feny.

„My ale nedopustíme, aby nás ODS spolkla. Máme viditelné politiky, jako je Luděk Niedermayer nebo Ondřej Kolář, kteří dokáží nahlas prosazovat své názory. Ondřej Kolář například přišel s iniciativou, abychom Ukrajině pomohli s navracením mužů uprchlíků, kteří jim chybí v poli,“ řekla Pekarová v rozhovoru pro Novinky. Jak vidno, mají viditelné politiky. Třeba ricinového Koláře. A ten má své téma. Politické. Předvolební. Dá se ten cynismus smrti ukázat křiklavěji? Aby TOP 09 měla o pár hlasů víc, pošle umírat lidi na frontu naprosto idiotské války velmocí. A ani nemrkne. Jde o hlasy. O viditelnost.

V této souvislosti je dobré zabrousit devět let zpátky, kdy celou Evropou znělo – nemůžeme přece posílat uprchlíky do zemí, zmítaných válkou. Ze Sýrie prchali. Z Afghánistánu. Z Libye. Tam se bojovalo (a stále bojuje) o budoucnost tamních zemí. Vracet mladé brance jim ale nebudeme, to by bylo nehumánní. Jaké pokrytectví, když se teď vážně uvažuje o tom, že Ukrajince do masomlejnku poslat můžeme. Ba je to naše morální povinnost. Teď se trochu ztrapním, ale rád – hovno je to naše morální povinnost. Naše morální povinnost, morální povinnost celého světa bylo a dosud je, aby se konflikt zastavil. Ne aby se prodloužil a aby se jeho zrůdnost obohatila o další a další tisíce mrtvých a zmrzačených.

Stejně jako migranti z Afriky a Blízkého východu odhazovali na hranicích Evropy své pasy, protože to pro ně byla evoluční výhoda, musíme této výsady dopřát i Ukrajincům, kteří nechtějí spáchat sebevraždu svou národností. Politika válčení do posledního Ukrajince nabrala nové obrátky a stala se až pekelně cynickou a zlou. Pánbu nás za tohle nepochválí a svatý Václav, i kdyby za nás orodoval od rána do noci, nebude oslyšen.

Ukrajinci, utíkejte z tohoto půlnočního království. Prchejte dál. Někam, kde vládnou lidé, ne stvůry.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (21 votes, average: 4,19 out of 5)
Loading...
16 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)