15.5.2024
Kategorie: Multikulturní soužití

Evropa udělala osudovou chybu. Migrace je druh nevojenské expanze

Sdílejte článek:

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Tak jsem se dočetl, že multikulturalismus nějak selhává. To tvrzení je samo o sobě logický nesmysl, protože multikulturalismus, pokud hovoříme jazykem seriózních věd, jako společenský proces neexistuje. Takže vlastně nemá co selhávat. Multikulturalismus je modernistický marketingový, politický a lidskoprávní pojem bez jasného obsahu. Má vyjádřit stav, kdy vedle sebe žijí rovnocenně dvě naprosto odlišné kultury, v lásce a míru se obohacují a jakýmsi kouzelným a nepochopitelným způsobem koexistují. Ruku v ruce ke šťastným zítřkům!

Císaři začali zvát Germány, aby sloužili v římském vojsku. Se žoldnéři přicházely i germánské ženy, a ty rodily malé Germány. Dvě tři generace to fungovalo, ale pak už jich bylo tolik, že se zmocnili vlády. Historie, sociologie, kulturní antropologie a další společenské vědy, které studují procesy při střetu dvou kultur, hovoří jen o integraci, asimilaci, ale častěji o konfliktu. To je reálný popis daného stavu.

Po krátkou dobu dokážou sice za určité situace dvě odlišné kultury vedle sebe žít (i když většinou z přinucení), ale dříve nebo později se jedna nebo obě snaží být hegemonem, prosadit své pojetí víry a života – a konflikt je na světě.

Nespojíte oheň s vodou

Křižáci dobyli Jeruzalém a na krátký čas zde vedle sebe žili křesťané, muslimové i židé. Pak ale Saladin dobyl Jeruzalém zpátky a z křesťanských kostelů se staly mešity. Kališníci u nás vyhnali katolické kněze, ti se pak vrátili, krátkou dobu vedle sebe žil katolicismus a protestantismus, ale přišla třicetiletá válka a po ní násilná rekatolizace českých zemí. Oheň a voda prostě vedle sebe existovat nemohou.

Migrace je samozřejmě stará jako lidstvo samo, má různé podoby a někdy je demograficky nebo ekonomicky užitečná. Když se u nás ve středověku kolonizovaly pusté lesnaté krajiny, nebylo dost domácího obyvatelstva, a tak přicházeli kolonisté z německých zemí. Přicházeli rádi, protože v té době se u nás žilo lépe než v říši. Museli však respektovat tři základní podmínky: stanou se poddanými českého krále, budou ctít zákony země a budou pracovat.

To byly ve stručnosti podmínky, za kterých migrace fungovala. Tento proces se nazývá integrací, tedy dobrovolným začleněním jedinců či malých skupin lidí do stávající kultury. Složitější byla ovšem situace, kdy panovník dobyl cizí zemi, přivedl tam své vojáky a šlechtu a začal vládnout. I když se většinou snažil dobyté zemi vtisknout svou tvář, většinou neuspěl, protože se vždycky jednalo o relativní hrstku oproti mase domácího lidu. Když normanský vévoda Vilém Dobyvatel získal anglickou korunu, ještě o několik set let později byla francouzština dvorským jazykem. Ale nakonec se jeho potomci stejně stali Angličany. Původní Bulhaři patřili do stejné etnické skupiny jako Turci a přišli ze Střední Asie. Obsadili slovanské území, porobili si tamní kmeny, ale bylo jich tak málo, že i když vládli, nakonec po nich zbylo jen jméno jinak veskrze slovanské země.

V éře podvolení

Takových příkladů lze v dějinách nalézt desítky a možná stovky. Ukazují, že dvě etnika žijící vedle sebe, zvláště pokud měla odlišné náboženství, jazyk a životní styl, nikdy nežila „multikulturně“. Jedna dříve nebo později ovládla tu druhou. Tento proces se nazývá asimilací, tedy dobrovolným nebo nedobrovolným přijetím náboženství či kultury jiného národa. Asimilace bývá často završením konfliktu. Jak by řekl velký Aristoteles, „tertium non datur“, tedy třetí možnost neexistuje. To v našem případě znamená dobrovolné podřízení se nebo porobení.

Multikulturalismus jako dlouhodobé soužití, v němž ani jedna ze stran nemá ambice ovládnout toho druhého, fungovat nemůže. Hovoříme samozřejmě o modelu, popsaném kulturní antropologií, nikoli o zbožném přání modernistů. Konkrétní podoba těchto procesů bývá individuální. Dříve převažovala cesta násilná. V moderní době globalismu mají tyhle procesy mnohem minucióznější formu, založenou na kombinaci politiky, hospodářského nátlaku a činnosti zpravodajských služeb.

Kolonialismus nahradila koncepce šíření demokracie, pod jejíž rouškou se vyspělé státy snažily a snaží ovládnout ekonomicky méně rozvinuté země.

Takže jaký multikulturalismus? Místo placek z manioku hamburgery, místo šamanů vakcíny, místo tradičních kmenových rituálů volby pod záštitou „demokratických“ zemí, místo tradiční kultury televize a techno hudba. Jenže každá nerovnováha ve společnosti vyvolává protitlak, a tím se stala migrační vlna do Evropy. Není třeba spekulovat, kdo ji inicioval a proč se jí Evropa nebránila hned na začátku, kdy se dala ještě zastavit. Uprchlíci byli přijímáni a odpovědné elity blouznily o multikulturním soužití. Stalo se a je třeba si přiznat, že jsme udělali velkou, možná osudovou chybu.

Migrační vlna není totiž nic jiného než nevojenský způsob expanze

Příklady se v minulosti hledají obtížně, protože panovníci měli jiný náhled na to, co ve své zemi dovolí – a co ne. A jednali rázně. Nicméně i tak se najdou příklady. Když slábl starověký Řím, začali císařové zvát Germány, aby sloužili v římském vojsku. Se žoldnéři přicházely i germánské ženy, a ty rodily malé Germány. Dvě tři generace to fungovalo, ale pak už jich bylo tolik, že se zmocnili vlády.

Niger otevřel stavidla migrace do Evropy. V dějinách vždycky platilo, že ten, kdo nejvíce křičí, je neurvalý a má tvrdé lokty, ten obvykle získává navrch, protože ti slušní mu nakonec ustoupí. Dnes se pro takový proces vžil pojem „podvolení“. V umění je jeho autorem nizozemský režisér Theo van Gogh, který natočil dokument o zacházení se ženami v muslimském světě. Ovšem světoznámým udělal „podvolení“ až francouzský spisovatel Michel Houellebecq. Ve svém románu popisuje, jak se francouzský učitel, navzdory svým názorům, stále více přizpůsobuje islamizaci školství. Což je mimochodem i námět románu Zikmunda Wintera Mistr Kampanus z roku 1906. V něm líčí osudy rektora pražské univerzity, kališníka, který po bělohorské porážce nakonec přestoupí navzdory své víře ke katolicismu. Jak v rovině individuální, tak i celospolečenské probíhá dnes proces „podvolení“ v celé Evropě. Jsou to často nepatrné krůčky, ale ty stále více a více zatlačují tradiční evropskou kulturu a nahrazují ji kulturou muslimskou.

Bojíme se postavit za své tradice a obrazně řečeno raději omezíme Vánoce. I když proč obrazně. To už se na mnoha místech na Západě děje, abychom neuráželi jemnocit muslimů. Existují samozřejmě zoufalé snahy obohatit migranty naší evropskou kulturou, ale vše se míjí účinkem. Oni od svých názorů neustupují, jen my.

Žvanění není řešení

Nikdo si dnes snad už nemyslí, že když vyložíme migrantům, že ženy jsou rovnocenné mužům, že uznale pokývají hlavou a začnou se k nim chovat stejně jako my. Naopak, v rámci práva šaría stále častěji útočí na naše ženy, aby se chovaly podle nich. Jen naprostý ignorant může v těchto konfliktech shledávat prvky pozitivního multikulturalismu. Podvolení je předstupněm násilné asimilace. Nedávno asi 1 500 mladých muslimů demonstrovalo v Hamburku za zřízení islámského chalífátu v Německu.

Ale to je politicky jen začátek

V Německu bude kandidovat fundamentálně muslimská proturecká strana DAVA, v mnohých vládách už drží křesla muslimové, stejně jako místa na radnicích, a i když jsou mnozí rozumní, je otázka, jak dlouho. Přesně, jak jsem popsal v knize Kronika zániku Evropy, za kterou mi progresivisti spílali a možná stále spílají. A to navzdory tomu, že jsem předpověděl mnohé z toho, co se dnes hlavně na Západě děje.

Část Evropy je ztracená

Blíží se volby do Evropského parlamentu a za výnosné křeslo v Bruselu najednou spousta politiků otočila, aby se zalíbila voličům. Ti samí, kteří mají nezvládnutou migraci na svědomí, kteří souhlasili s ústupky islámu, dnes moudře hlásají, co je třeba dělat a jak to oni vyřeší, pokud budou opět zvoleni. Bohužel, nevyřeší už nic. Alespoň ne tradičním žvaněním v parlamentu, na přečetných summitech a programových konferencích.

Kdyby se zlomek toho úsilí věnoval konkrétním opatřením, a hlavně jejich důslednému dodržování, možná by byla situace jiná. Ale jak říkám, stalo se a po bitvě je každý generál. Co o současné situaci říkají teorie kulturní antropologie a příklady z historie?

Když sultán Sulejman porazil a u Moháče zabil v roce 1526 Ludvíka Jagellonského a ovládl Uhry, musel se křesťanský svět stáhnout na ta území, která dokázal udržet. Na nich mohl hlásat svou víru, svůj způsob života, své zákony. Ustoupit znamenalo v dějinách mnohdy jedinou možnost, jak přežít.

blog autora

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
46 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)