Evropa se probouzí

Podle Třetího Newtonova zákona každé akci odpovídá stejně silná opačná reakce. 70 let liberální a socialistické hegemonie nad severní polokoulí a s ní spojených ničivých sociálních experimentů nás dovedlo až na pokraj zničení celé naší civilizace. A nyní, konečně, přichází reakce.

Skutečná, nová či alternativní pravice – jakékoliv označení už pro současnou globální obrodu nacionalismu, opravdového konzervatismu a etnického cítění chcete použít – je zpět v plné parádě, právě v době, kdy naši protivníci – liberálové a marxisté nejrůznějších odstínů a proudů – prošli zenitem své moci a začíná jejich sestup. Kulminace politické korektnosti je za námi a nastal náš čas.

Žijeme v čase této zásadní dějinné proměny. My – nacionalisté, kritici systému a skuteční konzervativci, kteří jsme byli po dlouhá desetiletí nuceni přihlížet dění zpovzdálí, vyloučeni z veřejné debaty – dnes rychle postupujeme. Rok 2016 se zatím vyvíjel neobvykle špatně pro naše nepřátele globalisty a naopak velmi dobře pro nás. A bude líp.

Pár příkladů za všechny: Brexit byl prvním jasným náznakem, že se něco děje. Znamením Evropské unii, že stojí před volbou: buď se stát opravdu evropskou unií, nebo během následujících několika desetiletí vyklidit jeviště dějin. V prosinci se po odkladech uskuteční prezidentské volby v Rakousku, v nichž všechno nasvědčuje vítězství kandidáta FPÖ a tedy zvolení prvního nacionalistického rakouského prezidenta.

V polském parlamentu dnes nesedí ani jediný poslanec za levicovou stranu a polská vláda schválila podobná opatření jako ta maďarská. Když už mluvíme o pravicí řízeném Maďarsku, zítra se bude konat referendum o imigraci, v němž Maďaři podobně jako vládní Fidesz a opoziční Jobbik řeknou většinou přinejmenším 80% hlasů jasné „NE“ imigraci z třetího světa. Za půl hodiny se v centru Budapešti shromáždí tisíce Maďarů, aby vystoupily proto imigraci a za maďarské rodiny.

V Německu dosáhla nedávno vytvořená strana Alternative für Deutschland v reakci na šílenou a nezodpovědnou migrační politiku Angely Merkelové výrazných úspěchů v posledních zemských volbách. Podle všeho mají našlápnuto zařadit se v příštích spolkových volbách mezi velké strany. Posilují i populistické a k imigraci kritické strany v dalších zemích.

Nemusíme se však omezovat pouze na evropský kontinent. Na Filipínách nedávno zvítězil v prezidentských volbách Rodrigo Duterte, známý také jako asijský Donald Trump. Během prvních čtyř měsíců vládnutí nechal zatknout či popravit stovky tisíc drogových dealerů, nastartoval obří projekty na vybudování infrastruktury a bez servítků a slitovaní se postavil proti globalistům z OSN, Obamově vládě a také islamistickým bojůvkám na jihu Filipín.

V Indii vládne už od roku 2014 strana hindských nacionalistů BJP. I Brazílie má svého vlastního Trumpa v osobě prezidentského kandidáta Jaira Bolsonara, kterému odhady dávají v nadcházejícím klání slušné šance. A zapomenout samozřejmě nesmíme na fantastický vývoj v USA, ztělesněný fenoménem Donalda Trumpa a celosvětového hnutí AltRight, jejíž vzestup Trumpovy úspěchy nesmírně umocnily.

Objevují se jasné náznaky, že neokonzervativní infiltrátoři, kteří z republikánů udělali neoliberální, neokonzervativní a válkychtivou stranu, budou konečně z americké politiky vypoklonkováni. Pokud Trump jen z poloviny naplní naše oprávněná očekávání, budeme mít zase důvod nazývat se přáteli Spojených států.

Vzhledem k pozici USA coby hlavního světového kulturního světa a jediné supervelmoci bychom neměli metapolitické i reálně politické dopady takového volebního výsledku podceňovat. Poslední vyděšené zbytky západoevropských socialistů a liberálů se ocitnou mezi dvěma ohni vůdců Trumpa a Putina, což postrčí stále větší množství evropských zemí napravo v procesu posunování politického spektra. Levice je po smrti, jen si to zatím nechce připustit. V blízké budoucnosti je ale čeká nepříjemné prozření, že Evropané už mají jejich vyšinutého ničení až po krk. Evropa se probouzí!

Falešná liberální pravice se snaží přizpůsobit nové politické náladě. Jelikož nevěří, že by problém měl skutečné základy ve společnosti a že imigrace má skutečné negativní dopady na evropské společnosti a občany, snaží se dnes tato rádoby pravice vystupovat zodpovědně. Odtud vycházejí navrhované zákazy muslimských šátků i snahy vnutit imigrantům nejrůznější „hodnoty:“ Soukromé školy je třeba zakázat, švédská děvčata se na plovárnách nesmějí separovat od muslimů a svobodu slova je záhodno omezit tak, aby její „zneužívání“ neohrožovalo strukturu společnosti. Politicky korektní pravice projevuje pevné odhodlání obětovat libovolnou skupinu nebo hodnotu, jen aby i nadále mohla pokračovat v likvidaci našich zemí imigrací a multikulturní dekonstrukcí.

Blížící se volby v evropských zemích odhalí marnost této taktiky. Vítězným programem evropských voleb blízké budoucnosti bude naprosté zastavení další imigrace, lidský a zodpovědný, ale rozhodný repatriační program a sociálně uvědomělá pravicová politika. Pokrytectví pak jakýkoliv úspěch vylučuje. Reinfeldismus a merkelismus čeká brzká smrt a v dějinách je pro ně vyhrazena nevábná pozice reprezentantů naprostého dna evropské „pravice.“

A co levice? Dokáže využít pošetilosti liberální pravice a dosáhnout na severu Evropy úspěchů? Podívejme se trochu podrobněji na její plány:

Video je natolik absurdní, že vás nebudu trápit celou věcí, ani se nehodlám pokoušet vyvracet otřepaný nesmysl, že „nic jako ‚švédství‘ neexistuje.“ Zastavím se ale na moment nad dalším propagandistickým tvrzením z videa, o němž se naši protivníci snaží přesvědčit veřejnost i sami sebe, a to že multikulturní společnost tu s námi zůstane navždy, protože ji nejde nijak zrušit.

Tato otázka je dosti důležitá, protože právě takovýto druh vychytralé, defétistické propagandy – za války často využívané k demoralizaci nepřítele – často působí i na racionálně uvažující lidi na naší straně. Snaží se nás přesvědčit, že odpor je marný a nám nezbývá, než se s novou situací smířit.

Nic ovšem nemůže být dále od pravdy. Je nutné nastolit téma repatriace a nastal nevyšší čas, aby naše vlastní – podle mě až příliš opatrná a měkká – strana, Švédští demokraté, napodobila podobně smýšlející evropské subjekty a začala nekompromisně prosazovat repatriaci. Rád bych představil vlastní program pro úspěšnou repatriační politiku sestávající z pěti jednoduchých bodů, pokud jste na něj ještě nenarazili jinde:

1) Přezkum azylových práv nedávno příchozích. Ze všech kategorií imigrantů lze nejsnáze repatriovat ty nedávné příchozí, kteří se dosud nestali občany. Jejich žádosti o azyl by měly být znovu přezkoumány – a jelikož drtivá většina z nich není dostatečně opodstatněná, jejich povolení k pobytu je třeba vzít zpět. Hrstce těch s řádnými důvody pro udělení azylu bychom měli dát dočasné povolení k pobytu podléhající pravidelnému přezkumu a hodnocení. Do této skupiny dnes (ve Švédsku) spadá hodně přes půl milionu lidí.

Maďarsko také EU navrhlo, aby Evropa pro migranty postavila obří město v severní Libyi, kde by mohli žít všichni migranti, kteří do Evropy přišli nelegálně.

2) Celý náš sociální systém je třeba od základu zreformovat a přizpůsobit jej více podle modelů ze zemí, kde funguje lépe – jako třeba Maďarsko. Takovéto reformy by odstranily většinu faktorů táhnoucích neevropské imigranty do Švédska a nemalá část z těch, kteří už v zemi jsou, by se sbalila a zkusila štěstí jinde, jelikož by odpadly ekonomické pobídky, které je prve přilákaly.

3) Nulová tolerance ke zločinu. Imigrantům bez občanství budou zrušena povolení k pobytu a tím pádem je za jakýkoliv spáchaný zločin čeká deportace. Imigrantům s občanstvím by pak mělo být při spáchání vážného zločinu odebráno. Protože velká část z nich má občanství dvojí, nebyl by to pro ně větší problém.

4) Pobídky. Zavedení programu pozitivních pobídek pro ty obyvatele Švédska cizího původu, aby se vrátili do svých vlastí nebo sousedních zemí s podobnou kulturou. Jedním z opatření by mohla být jednorázová dávka – „přesidlovací platba“ – pro navracející se, kteří by se ale zároveň museli smluvně zavázat, že už se podle dánského modelu do Švédska ani do Evropy nikdy nevrátí. Vzhledem k nesmírným nákladům spojených s procesem přijímání žadatelů o azyl i prostředků nutných na doživotní podporu pro nezaměstnané imigranty by tyto dávky mohly být i velmi štědré bez negativního dopadu na státní kasu. Ostatně vezmeme-li v potaz katastrofické sociální dopady imigrace, klidně bychom případné dočasné hospodářské těžkosti mohli označit za rozumnou cenu.  Navíc by štědrý přesidlovací poplatek mohl pomoci příznivěji celému plánu naklonit dotčené země původu.

5) Dvoustranné dohody. Čtyři výše popsané body by měly jít ruku v ruce s dohodami uzavíranými s domovskými zeměmi imigrantů i dalšími zeměmi v daných regionech. Vyhlídky na úspěšné dojednání takovýchto smluv jsou dosti vysoké: zaprvé dnes dochází k poskytování švédské zahraniční pomoci podle podmínek diktovaných příjemci – absurdní situace, kterou se má Švédská agentura pro koordinaci mezinárodního rozvoje (SIDA) ještě tu drzost před veřejností chlubit. Dávno nastal čas rozdělovat zahraniční rozvojovou pomoc dle našich podmínek, nikoliv přání obdarovávaných. Do podmínek bychom pak mohli a měli zahrnout požadavek, že adresáti pomoci musejí být v příhodném momentě také ochotni přijmout zpět své krajany – jelikož lidé s „dočasným pobytem“ ve Švédsku napínají kapacitu našeho sociálního systému na maximum. Náklady na zahraniční pomoc budou podstatně nižší než živit tyto lidi u nás – tím spíš, že občanské a sociální náklady lze finančně vyčíslit jen stěží.

V případech, kdy nebude žádnými prostředky možné přimět zemi původu, aby své vlastní občany přijala zpátky, lze uzavřít dohody s třetími zeměmi, které by za přijetí migrantů obdržely peněžní kompenzaci. Austrálie podobný model nedávno zavedla s velkým úspěchem.

Repatriace není nehumánní, nemožná ani nežádoucí – právě naopak: je humánní, možná a nezbytná. Navíc jde o naprosto logický krok následující po zastavení přílivové vlny nových migrantů. Jestliže chce post-brexitová EU projevit vážný zájem stát se o něco funkčnější politickou entitou, která požívá v očích občanů alespoň jakési legitimity, nemá jinou možnost: otázka repatriace musí přijít na řadu co možná nejdříve.

Co nejrychleji napříč celým evropským kontinentem zaveďme opatření, která dají většině zde bezdůvodně usazených cizáků jasně na vědomí: nastal čas vrátit se domů.

Druhá polovina 20. století se následkem zhroucení staré pravice a její krize legitimity po 2. světové válce nesla ve znamení liberalismu a socialismu. Dnes zkraje století jedenadvacátého však krizí legitimity, vyvolané neschopností vypořádat se s velkými otázkami naší doby a čelit aktuálním výzvám, prochází liberální levice. Po celém světě se před našima očima levice i liberalismus rozkládají a skutečná pravice se navrací na své právoplatné pozice. S ohledem na neschopnost levice vypořádat se s problémy, na něž pravice přináší účinná řešení, tento trend podle mě bude nejen pokračovat, ale také nabývat na síle – za což bychom měli být vděčni, protože tak naše civilizace dostane skutečnou šanci přežít.

Žijeme v éře velkých krizí, kdy je ohroženo samotné přetrvání naší evropské civilizace. Díky tomu nám ale doba také nabízí bohaté příležitosti k hrdinským činům. Nedívejme se tedy na naši situaci jako na břemeno, ale jako na úžasnou příležitost dosáhnout v našich vlastních životech něčeho hrdinského. Čas našich nepřátel pominul a během deseti let se dostaneme k moci po celé Evropě. Proto se směle pusťme do tohoto dobrodružství, které nakonec skončí naším triumfem.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Generace Identity, righton.ne