Dvanáct peněženek, aneb jak se ve světě i u nás krade

• Motto „Spravedlivý nenávidí jakýkoli klam, kdežto svévolník vzbuzuje nelibost a hnus.“ (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 13.5)

V tomto týdnu jsem vyslechla velmi zajímavou informaci v rozhlase. Zpráva vypovídala o pokusu, který se uskutečnil v mnoha zemích. Cíl tohoto experimentu bylo zjistit, jak se krade v daných zemích.

V čem experiment spočíval. V hlavním městě zkoumaného státu bylo rozmístěno dvanáct peněženek. V zahraničí bylo v těchto peněženkách padesát dolarů spolu s doklady a fotografií údajného majitele. V Praze peněženka obsahovala jeden tisíc korun, plus doklady a fotku. Jak si myslíte, naše metropole mohla dopadnout? V porovnání s absolutním vítězem, kterým se stalo Finsko, se naše stověžatá Praha ukázala v nelichotivém světle. Z dvanácti peněženek se vrátily pouhé dvě. Ještě horší než my se ukázalo Portugalsko, tam se našel pouze jeden poctivý nálezce.

Myslím si, že nemůžeme být hrdí na to, jak se u nás krade. A nejen v Praze. Přiznávám, že se v naší zemi necítím bezpečně. Když nakupuji, když cestuji metrem, večer na ulici. Když opouštím auto, vždy zkontroluji, zda je opravdu zamčené. Vše je z jednoho důvodu. Najde se u nás spoustu zlodějů a zlodějíčků, kteří se nestydí krást. A vybírají si hlavně ty nejslabší. Seniory. Můj tatínek takto přišel o batoh s nákupem v jednom supermarketu. Stačily snad dvě minuty, když se otočil, aby na to doplatil. Zmizel mu batoh s nákupem, který si zavěsil na nákupní vozík. Naštěstí v něm neměl peněženku.

Zmiňovaný pokus s dvanácti peněženkami se prováděl jen v hlavních městech. Nejsem si jistá, jak by dopadl, kdyby se měl uskutečnit v lokalitách, které se eufemisticky označují za sociálně vyloučené. Tam radno nevstupovat vůbec.

Srovnatelně jako u nás jsem se cítila v Mexiku. Tam se také krade na počkání. V obchodech, na letišti, na plážích. Musela jsem si vymyslet úkryt, když jsem byla na pláži. Protože jsem měla vždy u sebe svůj mobilní telefon, ofocené doklady a nějakou hotovost. Nechtěla jsem hlavně přijít o mobil, jenž pro mě znamenal spojení s přáteli doma. A tak jsem pokaždé v písku vyhloubila díru, do níž jsem umístila své poklady, které jsem měla zabalené v igelitovém sáčku. To vše jsem pískem zasypala a vše přikryla prostěradlem. Ale i když jsem šla do vody, nikdy se mi neplavalo dobře, stále jsem musela sledovat svůj tajný úkryt.

Mexiko je Mexiko, ale my jsme v Čechách, v centru Evropy. Zatímco v Německu či Rakousku jeden nemusí mít obavy, u nás je tomu jinak. Někteří z Čechů se nestydí krást. Dokonce v 90. letech byly v rakouských obchodech cedule „Češi, nekraďte.“ Nějak je v myslích některých z nás stále usídlené tvrzení z dob soudruhů „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ A s tím bychom měli něco dělat, abychom se zbavili nálepky, že se u nás krade, že tu bezpečně není…