Dubček: Falešný mýtus

V roce 1968 to bohužel nemohlo dopadnout jinak, než že bude zlikvidováno “Pražské jaro” vojenskou silou. Svět byl stále rozdělen na dva mocenskopolitickým bloky. Demokratický Západ mohl pouze přihlížet, jak tanky Varšavské smlouvy drtí naděje na liberálnější režim v Československu. Bylo naivní myslet si, že Západ nám pomůže. Tuto naivitu můžeme ještě i dnes slyšet v obviněních, že nás Západ, rozumějme USA, ponechal napospas Sovětskému svazu.

Co v roce 1968 českoslovenští komunisté čekali? Že Moskva bude tolerovat snahy o demontáž režimu? Jen před pěti lety, v srpnu 1961, sovětské okupační vojska postavily v Berlíně mezi západní a východní částí města zeď. Opravdu si někdo u nás tehdy myslel, že po pěti letech od ostrého rozdělení Berlína bude Moskva přihlížet, jak jim v Československu parta naivních komunistických intelektuálů rozebírá systém, na kterém stála samotná existence SSSR? Dovolit co jen jednomu satelitu odpoutat se od matky – sovětské komunistické strany – by znamenalo připustit, že je to možné, a to by byl příklad i pro jiné adepty. Byl by to signál, že Moskva je slabá, že nedokáže uhlídat své ovečky v ohradě.

Dvacátý první srpen je den, kdy se slovenští i čeští politici se vší vážností a s patosem vyjadřují k výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Veřejní činitelé odsoudí vstup pěti armád, o následující dvacetileté okupaci už někteří z nich – zejména ti aktivní komunisté před rokem 1989, kteří aktivně kolaborovali s okupačním režimem až do listopadu 1989 – raději pomlčí. Aby vyvážili tento handicap, vyzdvihují přínos Alexandra Dubčeka v demokratizačním procesu v prvních měsících roku 1968. Jde však jen o další falešný mýtus v dějinách.

Dubček nebyl žádný intelektuál, byl to jednoduchý dělník a komunista. Vždy věrný komunistické straně SSSR. Tam v “Sojuzu” vyrůstal, tam se formoval jeho pohled na svět. Co matka strana přikázala, to poslušně udělal. Pochybnosti se netrpěly. Nebyl ani autorem rebelantských myšlenek, jakými byli posedlí čeští takzvaní proreformní komunisté, žijící v bludu, že komunismus lze zlidštit a vytvořit “socialismus s lidskou tváří”. To by byl stejný experiment, jako převychovat hyeny na přítulné zvířátka kategorie kočky domácí. Tento nesmysl však ještě i dnes slyšet opakovat jako mantru typu “kdyby se tehdy” … Ne, žádné “kdyby tehdy” nemohlo být. Moskva měla pouze jednu možnost – dát československým rebelům po pysku. A to se v srpnu 1968 i stalo.

Dubčeka si vybrali českoslovenští komunističtí intelektuálové na čelo politických změn pro jeho nekonfliktnost a široký úsměv, dnes bychom řekli, pro jeho silné charisma. Po invazi Sověti zajistili československé politické špičky a odlifrovali je do Moskvy. Vzápětí za nimi odletěl další poslušný soudruh, prezident Ludvík Svoboda, a s ním celá delegace. Šli jednat se sovětským stranickým vedením. Výsledkem jejich “jednání” ve dnech 23. – 26. srpna byl Moskevský protokol, který byl faktickou kapitulací a legitimizoval okupaci Československa. Tento dokument podepsalo z 22-členné delegace 21 soudruhů. Jediný šéf Národní fronty, František Kriegel, odmítl. Dubček, tak jako ostatní, podepsal.

Podle záznamu telefonického rozhovoru ze dne 13. srpna 1968 týden před invazí řekl generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi, který naléhavě žádal zastavit proces demokratizace, následující větu: “Udělejte všechna opatření, které považujete za správné.” Sověti o týden “všechna opatření” uskutečnily. Dubček se proti tomu nepostavil a do poslední chvíle zatajoval před veřejností, jaká pohroma se blíží.

I další rok ukázal, že je poslušným synem strany. Na první výročí okupace lidé vyšli spontánně ve všech větších městech v Československu do ulic a na náměstí, aby vyjádřili s okupací nesouhlas. A tehdy proti nim nezasáhla okupační vojska, ale naše vlastní domácí represivní síly Veřejné bezpečnosti, Lidové armády, Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Výsledkem zásahu byly desítky zraněných a mrtví. Na druhý den schválilo předsednictvo Federálního shromáždění ČSSR takzvané zákonné opatření, které dalo zásahu legitimitu. Pod ním svítí i podpis tehdejšího předsedy Federálního shromáždění ČSSR Alexandra Dubčeka. Nemusel to podepsat, tak jak Kriegel nepodepsal Moskevský protokol. Dubček podepsal jedno i druhé. Dubčekův podpis pod “zákonným opatřením” nebyl jen znamením souhlasu s bitím a zabíjením jeho spoluobčanů, ale i posvěcením, že ty hanebné skutky nebudou vyšetřeny a potrestány. Koneckonců, bylo to přece “zákonné opatření”. 

My si tu stále navzdory těmto faktům spojujeme jeho jméno s reformním úsilím komunistů. Místo opakování falešného mýtu bychom měli věnovat tichou vzpomínku těm, které onoho 21. srpna 1969 zabily nebo zmrzačily československé státní orgány.