Dostat se k brzdě

Leckteré z nich se také vyplnily. Organizátoři se nám pohádali… Láďa Vrabel dnes přemýšlí o založení strany a Jirka Havel řeší s Kollerem, že Drulák a Štefec nejsou žádní vlastenci… Původně velké demonstrace se měnily v menší a ještě menší… odbory se nepřidaly, nátlakové akce byly spíš jen symbolického charakteru… leckdo se odkopal, leckdo se zesměšnil, leckdo to prostě vzdal.

Já jsem tenkrát na tu demonstraci šel, protože můj kalich prostě přetekl. Už mi prostě nestačilo jen naříkat na Kydech. Už mi nestačilo se doma připravovat na stále rostoucí rizika vládnutí našeho Péťi. Základní obživu jsem už měl zajištěnou, základní přísun masa také, spížka byla plná, uhlí jsem také nacpal až po strop. Nakonec jsem zvládl i tu loupačku na ječné kroupy… Víc už jsem pro sebe udělat nemohl a když jsem viděl, kam spěje náš svět, prostě jsem nemohl zůstat doma a čekat, až prostě narazíme do zdi nebo vykolejíme.

Nedělal jsem si nikdy žádné iluze ani o organizátorech ani o vlastní demonstraci. Věděl jsem, že jsou to lidé z masa a kostí a víc se podobají mně samotnému než nějakým gerojům z bájí a pověstí. Věděl jsem, že mají své běžné lidské slabosti, mají své letory i nálady, mají své starosti, bojí se o své rodiny, vzdorují značnému mediálnímu tlaku a tam na Václaváku budou stát jako David proti Goliášovi… postaví se tam proti obrovské globalizované mašinérii, která disponuje takřka nekonečnými penězi, mocenskými kontakty, má k dispozici represivní aparát a spoustu pomahačů. Věděl jsem, že boj proti takové hydře nebude bez obětí a je zbytečné si myslet, že všechno půjde dobře a správně.

Už dlouho jsem viděl, že se ten náš západní vlak tak nějak řítí proti zdi. Vzal jsem všechny polštáře, které byly v kupé a obložil jsem jimi svoje děti i manželku. Samozřejmě to je nedostatečné. Nikdo neví, jak ten náraz bude přesně vypadat. Ale udělal jsem všechno, co bylo v mých silách. A pak jsem se rozhodl, že prostě půjdu dopředu a zkusím se prodrat k brzdě a zatáhnout za ní. A byl jsem mile překvapen, že těch, co tuší budoucí karambol, bylo docela hodně.

Věděl jsem, že tento pokus o zastavení vlaku každý neustojí. Věděl jsem, že v boji proti takovému nepříteli se udělá i celá řada chyb, budou v tom hrát roli i různé malicherné osobní spory, deziluze a další. Přesto jsem tam šel, protože zatím jsme stále plně nenarazili a ještě je pořád šance, že se vlak podaří zabrzdit. K vykolejení jsme nikdy neměli tak blízko, jako tuto zimu…

Od začátku jsem se dal k té největší skupině a u ní jsem zůstal. Půlka mé duše je z ruských stepí, asi mám nějak v sobě, že je zapotřebí, aby „nás bylo mnógo.“ Je více beranidel, která se snaží nějak rozrazit ty evropské hodnoty a já se prostě postavil k tomu největšímu. Tak nějak mám pocit, že větší klacek je lepší než menší.

Ale stále mi jde o to stejné – zatáhnout za brzdu. Dostat vládu ze Strakovky. Kdyby se to podařilo, pořád budeme stát na koleji, která vede do Brusele. Pořád budeme stát na dráze, kterou vyměřily americké ambasády. Pořád budeme mít vlak naložený líbodémo neziskovkami i líbodémo spoluobčany. Pořád tu budou americké semafory i americké zákazy vjezdu.

Ale… pokud vlak zastavíme, je tu nějaká šance couvat. Nebo stát na místě a položit koleje jinam. Je šance, že nový strojvůdce pojede pomaleji a třeba na příští výhybce rozumněji odbočí. Nebo odbočit nedokáže, protože tlak na něj bude obrovský, ale k nárazu dojde nižší rychlostí a z havárie se posbíráme o něco snáze. A nebo se nestane nic. Blyštivý Péťa se u kormidla udrží a prostě narazíme i s celým eurohodnotným Titanikem v plné rychlosti a pak se ukáže, jestli moje soukromé přípravy na náraz k něčemu byly. Pokud se to stane, leckdo připravený stejně půjde ke dnu a leckdo nepřipravený to přežije. Tak je to vždycky.

Nicméně, teď chci jediné – zatáhnout za brzdu. Přidal jsem se k největší skupině, prostě proto, že je největší a má největší šanci se k té brzdě prodrat. Je to to jediné, o co se jako obyčejný člověk ještě mohu pokusit.

Ono se totiž ukazuje, že i přes všechny chyby, všechny prohry, všechny malichernosti, všechny pitomosti i všechny pitomce, to vědomí průseru nikam nezmizelo. Stále to vypadá, že každou chvíli vykolejíme. K brzdě jsme se zatím nedostali, ale pasažéři si neposedali zpátky na sedačky a chuť pokusit se něco udělat, nikam nezmizela. Jízda se neuklidnila a je mnohem více vidět, že lokomotivní četa je naprosto nekompetentní.

Námitka, že máme mizerná páčidla a chlap, co to organizuje, možná není dobrý strojvůdce, poněkud není na místě. Kdybychom opravdu byli ve vlaku a viděli jak se řítíme proti zdi, tak budeme železo páčit holýma rukama a neposlouchali bychom fatalisty, že to nemá cenu. Obzvlášť my, co máme děti. Prostě bychom se pokusili, protože druhá možnost je ta, že jsme před nárazem holt zbytečně pracovali. Tož já budu raději zbytečně pracovat, než sedět a smiřovat se s neodvratným osudem.

Možná Rajchlovo beranidlo není dostatečné. Ale je největší. A když se řítíme proti zdi, nebudu se ohlížet ani na to, že většina spoluobčanů sedí v klidu a rychlá jízda se jim nadmíru líbí, ani na to, že další vědí, že pokoušet se dostat k brzdě, nemá cenu. Možná fakt nemá. Ale jdu se o to pokusit, protože maximálně budu chvíli dělat marnou práci. Většina z těch, co čekají na náraz v klidu a teple domova, ti na tom po nárazu nebudou lépe než my, co jsme se pokoušeli pohnout s dějinami.

Zůstat doma a nic nedělat, nepředstavuje žádnou výhodu.

Pokud se nám podaří vlak zastavit, přidám se k všeobecnému lustrování a hledání nového strojvůdce. Také pak přinesu svůj návrh, kam by se měly ty koleje do Brusele přeložit. Také se pak budu zamýšlet, kdo je vhodným kandidátem na strojvůdce i topiče. Ale tak daleko ani zdaleka nejsme. Teď se budu snažit dostat k brzdě… minimálně do voleb. Pokud ještě nějaké budou…

Aby nedošlo k mýlce… píšu svůj osobní pohled a nikoho nenutím, aby se ke mě přidal. Já tam jdu, protože bych rád, aby budoucí náraz byl co nejmenší a jdu s těmi, kterých je nejvíc.