8.10.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika, Společnost

Dokáže město investovat?

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM 08|10|2014

Ať se nám to líbí nebo ne, městská pokladna se z velké části naplňuje z peněz získaných participací na výběru daní. Částka, kterou stát rozděluje mezi jednotlivé města a obce, není právě malá, a připočteme-li k ní ještě účelové dotace z toho či onoho rezortu, dostaneme mnohdy docela pěkný ranec peněz, jenž vzbuzuje nerudovskou předvolební otázku “kam s ním”. Jinak řečeno, do čeho bude město investovat v příštích letech?

 

[ad#hornisiroka]

 

Zatímco většina stran a uskupení se v takové chvíli začne předhánět v barvitém líčení, co všechno pro své město postaví, vybudují nebo koupí, Svobodní, jakožto strana, která se svoji praxi snaží odvozovat od myšlenek, by měli začít nejprve objektivní definicí pojmu. Co to vůbec znamená “investovat”?

 

Investice není nic jiného než vynaložení vlastních prostředků za účelem budoucího zisku, při racionálním zvážení možných ztrát, a vyčíslení nějakého časového rámce, v němž by se důsledky investice měly projevit. Z toho plyne jasný závěr: pojem investice nelze na jakékoliv “veřejné rozpočty” vůbec vztáhnout. Město peníze utrácí, ale nenivestuje je.

 

Zatímco skutečný investor musí nejprve odložit svou vlastní spotřebu, aby získal potřebný kapitál, město (nebo jiná veřejná instituce) v zásadě nenakládá s vlastními prostředky; jde o peníze, které byly nejprve někde sebrány prostřednictvím daňové konfiskace. Někde… Samozřejmě všichni dobře víme, kde: z kapes lidí, tedy těch, kteří jediní dokáží skutečně investovat. Snaha investovat peníze občanů znamená ve skutečnosti investicím bránit. “Zainvestuje-li” město do výstavby cyklostezky, znamená to jen jediné: někde jinde se neuskuteční nějaká opravdová investice, která by mohla investorům přinést zasloužený zisk a zákazníkům uspokojení jejich potřeb a přání.

 

Město má mnohem pohodlnější pozici, než investor, který musí obrátit každou korunu, než s ní začne počítat ve svých investičních plánech. Velice dobře ví, že bude-li investovat špatně, má smůlu – další kapitál k dispozici nemá a bude mu trvat velice dlouho, než jej opět získá. Lidé, kteří pracují s “veřejnými penězi”, mají celou škálu možností, jak potřebné peníze získat – dotační tituly, přímé transfery z vybraných daní, snadno dosažitelné úvěry. A protože z cizího krev neteče, chovají se správci “veřejných rozpočtů” zcela jinak, než kdyby měli investovat svoje vlastní peníze. Daleko více riskují a neohlížejí se na to, co si lidé skutečně přejí – mnohdy naplňují spíše svá vlastní přání a ambice.

 

 

Politik v podstatě ani nemůže vědět, jaká přání a potřeby lidé ve skutečnosti mají – ty jsou schopné se projevit teprve na svobodném trhu, tím, že se jednotlivci snaží sami kalkulovat a vynakládat své vlastní omezené prostředky. Jak může komunální politik poznat, že si občané přejí koupit za dvacet milionů kulturní dům a dalších dvacet “investovat” do jeho rekonstrukce? Prostřednictvím ankety nebo snad referenda? Nebo podle výsledků voleb, v nichž občané zvolí ty kandidáty, jejichž sliby, jak naloží s jejich penězi, se jim budou zdát nesprávnější?

 

Nikoliv, nepozná vůbec nic – skutečné záměry se projeví teprve tehdy, když dojde ke směně – tedy kdy zákazník vytáhne z peněženky bankovku a dostane za ni zboží nebo službu, jakou si přeje. Až teprve tehdy, koupí-li si člověk lístek na divadelní představení nebo koncert, je možné usoudit, že má o kulturní dům skutečně zájem.

 

Ale ani tehdy, spočteme-li prodané vstupenky do městem spravovaného kulturního domu, nezískáme skutečně relevantní informaci o tom, jaké jsou preference lidí, jestliže je jeho provoz dotován z městské pokladny a není ziskový. Cena takového vstupného je pak nastavena jinak, než pokud by šlo o skutečnou investici. Návštěvnost nebude odpovídat skutečné finanční situaci a ve skutečnosti ji budou podporovat jiní daňoví poplatníci, jejichž osobní zájem se vůbec nemusí shodovat se zájmem plánovačů městského kulturního života.

 

(A představíme-li si hypotetickou situaci, že by provoz kulturního domu nebyl dotován a cena vstupenek by byla skutečně tržní, odpadá tím důvod, proč by jej vůbec mělo vlastnit město.)

 

Zatímco soukromý investor přemýšlí, kalkuluje, počítá s variantami – tedy skutečně investuje – “investice” v podání města nebo státu jsou spíše plánováním chaosu. Plané teoretizování, chtělo by se snad namítnout – ale, ruku na srdce, kdy jste naposledy slyšeli o podařené státní nebo obecní investici? Naproti tomu o zpackaných projektech, předražených cyklostezkách, které nikam nevedou, rozhlednách v údolí, z nichž není nic vidět, nebo kulturních domech, kam nikdo nechodí, jsme jistě slyšeli všichni.

 

Samozřejmě – nežijeme ve svobodné společnosti, ale v prostředí, kde se stát vměšuje do životů i kapes občanů mírou nikoliv nepatrnou. Městské rozpočty získávají peníze, které stát předtím získal daňovou loupeží, a musí s nimi nějak naložit (a nakládá-li s nimi racionálně, je to jedna z možností, jak mohou občané získat své peníze zpět v podobě nějakého jakž takž fungujícího statku). Město není schopné měnit daňovou politiku státu. Navíc kvůli státním zásahům jsou některé oblasti ekonomiky natolik poničené, že dnes na tržní bázi vůbec nemohou fungovat: stát tam přirozené tržní vztahy buďto zcela rozložil například tím, že se jim snaží sám konkurovat, nebo soukromé aktivity v této oblasti přímo zakázal a stíhá je. Potom není jiná možnost – aktivity města v takové oblasti jsou legitimní a ospravedlnitelné (typickou takovou oblastí je školství nebo správa komunikací).

 

I tady však platí a musí platit, že nejde v pravém slova smyslu o investice a domnívat se, že by snad takové aktivity veřejných institucí mohly přinášet stejné efekty, jako soukromé investice, znamená očekávat o nich něco, čeho nejsou v principu schopné.
 

 

ZDROJ: Luboš Zálom

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky