Dodržování pravidel se musí vyplatit …

 Spojení totalitou zpracovaného obyvatelstva s novou možností svobody a demokracie vytvořilo situaci dříve v historii nevídanou. Něco úplně jiného, než když jiné státy dospěly k tržní kapitalistické demokracii běžným vývojem od feudalismu, bez totalitní historické okliky.

Tak jako smíchání modré a žluté barvy dává něco, co je nepodobné žádné z obou výchozích barev – tedy dává barvu zelenou, tak bývalá totalita a dnešní svoboda dávají dohromady úplně jiný státní a společenský stav a situaci, než je třeba ve Švýcarsku, Austrálii, Kanadě nebo Švédsku.

Dříve, za totality, mohl porušovat zákony  a brát více než dávat selektivně ten, kdo měl rudou knížku, ba kdo byl v rudé zločinné partaji funkcionářem. Dnes, v jakési „demokracii“ u nás,  může více brát než dávat „demokraticky“ každý, kdo je darebákem od přirozenosti, od povahy. Platí heslo: Vydobudeš si v životě to a právě to, jak velkým jsi darebákem a porušovatelem pravidel.

Obecně se fandí neslušným, porušujícím. Možná ani ne tak slovy, lidé si občas ponadávají, zaprotestují na hubě. Ale rázné rychlé činy proti zlu a nekázni určitě chybějí. Vždyť – jak neúměrně velká práva má vězeň oproti bezúhonnému? Jak velkou beztrestnost má internetový kanálista, internetový trol, který pod rouškou „svobodné kritiky“ vlastně neustále uráží slušné lidi? Kolik (zbytečně rozsáhlých) práv mají zdržovači druhých?

Jak často se v různých šarvátkách, sporech a přích řeší věc tak, že se popřává sluchu zhruba stejně oběma znesvářeným stranám? Přičemž správný je postup, že ten, kdo si začal, nesmí téměř nic, a ten, kdo se bránil, smí téměř všechno. Napadající by neměl mít téměř žádná práva a možnosti, napadený téměř všechna. A přesto se najdou třeba novináři, kteří popřejí ve zprávách oběma stejný počet vteřin k vyjádření názoru. To není vyváženost, to je mediální podpora a propagace zločinu.

 Jak často si nárokují různá práva ti, kteří jinde pravidla nedodržují – a přitom by měli mít všeho dobrého tisíckrát méně než ti dodržující, a všeho zlého tisíckrát více. Jak často jsou různě zneklidňováni, popoháněni, zdržováni, zbytečně tázáni ti, kteří radikálně proti porušovatelům pravidel zasahují? A přitom by to měli být ti největší národní hrdinové…

Nebo jiný příklad: Parlament třeba schválí zákon, podle nějž budou muset třeba všichni živnostníci, všichni důchodci, všichni zaměstnanci, nebo jiná veliká skupina občanů něco udělat, někam zajít, vyplnit celostránkové lejstro, něco nového si třeba zakoupit. Zkrátka každý – dejme tomu ze dvou milionů občanů – musí po vstoupení normy v platnost obětovat hodinu svého času a utratit třeba dvě stě korun. Ale ti politici nebo úředníci už vůbec neuvažují nad tím, že hodina času pana Občana také třeba nějakou tu stokorunu stojí – a že by tedy měli lidem, svým zaměstnavatelům a plátcům,  dvoumilinokrát tři sta korun, tedy šest set milionů, v souvislosti s novým zákonem nějak uhradit. Nejlépe ze svých osobních peněz, ne ze státního.

Vychovávat k dobrému občanství by asi měly vedle rodinného prostředí hlavně školy. Ale – jaká práva a možnosti jejich okamžitého prosazení má třeba ukázněný žák ve třídě, když jeho rozjívený spolužák výuku naruší mluvením, hlučením, čímkoliv rušivým…? Takový pětinásobný notorický rušitel soustředěného klidu ve třídě už by snad ani neměl mít žádná lidská práva, pokud mu jeho vyrušování ti ukáznění sami iniciativně neprominou. Ale bohužel je má.

Skutečná demokracie, to je především kázeň. To je především důsledný trest za každé i malé porušení pravidel. Trest tak citelný, že viníka i jeho okolí navždy přejde chuť na něco podobného. Právo na něco není stav, kdy daný nárok je občas porušován, pak sice ztrestán, ale tak málo a nedůsledně, že se nějaké obdobné porušení jinde za jiných okolností objeví znovu. Právo je něco, co prostě musí být dodrženo stůj co stůj.

Až toto vejde do mysli a činů drtivé většiny lidí, do myslí a činů těch zodpovědných nahoře pak naprosto bez výjimky, pak teprve bude u nás normální stav. Zatím však tomu nic nenasvědčuje.

ZDROJ: David Gruber

[ad#velkadolni]