Dítě až na posledním místě

Ministryně Maláčová vrací zpátky do hry jesle, tedy něco, co jsme tu už kdysi měli, a zrušili jsme to, protože jednak už nebylo potřeba maminky hnát hned po porodu opět k pásům a jednak jsme začali žít v době, kdy zkoumáme i možné dopady na samotné děti. Dokážu pochopit, že existují situace, kdy maminka jinou možnost nemá, do práce jít musí, a současně mě nikdo nepřesvědčí o tom, že 6měsíčnímu miminku je lépe v cizím prostředí a bez mámy. A ano, vím, mnozí v jeslích vyrostli a nic se jim nestalo.

9 z 10 psychologů vám řekne, že dítě do 3 let patří k mamince. A pak jsou tu závěry ministerstva, kde našli toho desátého. Citují například studii, podle níž je pro vývoj dvouletých dětí prospěšnější navštěvovat zařízení, jako jsou školky, jesle, mikrojesle anebo být v péči chův, bez ohledu na to, jak kvalitní je jejich domácí prostředí. Já vám tedy nevím…

Zpráva také uvádí, že naše až 4letá rodičovská je jedna z nejdelších v Evropě a že to vlastně není dobře. Nevím, zda se máme přibližovat Belgii či Nizozemí, kde maminka nastupuje do práce už po 3 měsících po porodu, ale myslím, že pro vývoj kojenců a batolat rozhodně nebude Sunar a cizí teta to nejlepší, co se jim v životě zrovna může dít.

Ministerstvo dál argumentuje tím, že potřeba novely vznikla také proto, že nenaplňujeme barcelonské cíle. Nikdy před tím jsem o barcelonských cílech nic neslyšela, věta, že vykazujeme neuspokojivé výsledky, mě navíc dost znepokojila, a tak jsem se podívala na to, co že to je. „Barcelonské cíle“ jsou nedílnou součástí evropské strategie pro růst a zaměstnanost a mají zvýšit míru zaměstnanosti mladých rodičů, zejména žen, a přispět tak k větší rovnosti žen a mužů. Takže rovnost žen a mužů.

Jsou případy, kdy se matky o své děti schopny postarat nejsou, jsou případy, kdy je rodina závislá výhradně na příjmech maminky, stále se však nejedná o normu, ale menšinu, kvůli níž není třeba měnit zákony tak, aby ve výsledku na to doplácela většina. Tlak na to, že určité procento dětí musí být umisťováno do jeslí kvůli tomu, abychom plnili nějaké cíle týkající se rovnosti žen a mužů, jsou naprosto nesmyslné. U Istanbulské úmluvy si všichni hrají na to, jak jim jde o ženy a děti. Tady se ukazuje, že zájmy dítěte jsou až na posledním místě. Hned po výběru daní.

Já bych byla raději, kdyby paní Maláčová pracovala spíše na odstranění přehnané byrokratické zátěže při zřizování firemních školek, než aby se snažila vyjít nejrůznějším tlakům na rovnost mužů a žen tam, kam nikdy rovnost nepatřila a ani patřit ze své podstaty nemá.