Demokratura a fašismus

Při bližším zkoumání však nalezneme, že tuto falešnou formu demokracie popisoval už o rok dříve jeden z protagonistů frankfurtské školyHerbert Marcuse v díle Jednorozměrný člověktěmito slovy:

„Svoboda může posloužit jako mimořádný nástroj k podmanění, protože svobodná volba otrokářů neruší ani otrokáře ani otroky.“

— Herbert Marcuse (1964)

Ačkoliv pojmem demokratury se zabýval například i francouzský sociolog Gérard Mermet (1987), nejstarší zmínka patrně patří výše zmíněnému Mobergovi, který ji pojednal 14. prosince 1965 v článku „Švédsko — demokratura“ v deníku Dagens Nyheter takto:

„V demokratuře jsou zachovány obecné svobodné volby, svoboda slova je sice také formálně zachována, ale politika a média jsou ovládána systémem, který má zařídit, aby pouze určité názory byly veřejně diskutovány. Důsledkem je, že občané žijí ve společnosti ovlivněné neobjektivními obrazy skutečnosti. Útlak nevhodných názorů je dobře skrytý, volná debata zaškrcená. Nicméně nutno dodat, že společným rysem všech demokratur je skutečnost, že většina lidí se v takovém státě nedomnívá, že by žila v demokratuře.“

— Vilhelm Moberg (1965)

O faktické demokratuře v postsocialistických státech se zmiňuje celá řada politologů, o ruské např. ruští politologové Georgij Satarov a Fjodor Burlackij, kanadský politolog Michel Roche či novináři Neal Ascherson a Boris Reitschuster. Právě Asherson publikoval v časopise London Review of Books článek, ve kterém probíral možnosti demokratur v postsovětských zemích a vyhlídky na přechod z demokratury k demokracii. Neal Asherson o demokraturách píše:

„Většina z postsovětských zemí má demokratické prostředky jako ústavu, parlament, formálně nezávislé soudnictví, pravidelné volby, záruky svobody projevu a shromažďování. V praxi jsou ale veškeré tyto instituce zmanipulovány, aby zachovaly privilegia postkomunistické elity. V některých demokraturách, jako v těch asijských, je manipulace totální a nestoudná. V jiných demokraturách, jako v té ukrajinské a ruské, přichází volební podvody a státní násilí proti politickým výzvám občanů často s určitou diskrétností. Hlavním cílem demokratury je, aby politická elita zůstala u moci a zároveň přesvědčila okolní svět i vlastní obyvatele, že politický proces, alespoň z části, odráží vůli lidu.“

— Neal Asherson (2005)

Pokud jde o Karla Kryla, ten kritizoval vývoj Československé republiky po roce 1989 a obával se tehdy, že schází významná a důvěryhodná opozice k tehdy převládající pravicové vládě. Tím si i vykoledoval pozdější snahy sociální demokracie přivlastnit si ho jako svůj idol. Nepochopili nikdy, že stejně hlasitě by se Karel Kryl postavil i jim, pokud by bez důrazné opozice ovládli politické kolbiště, jak se tomu vlastně v pozdějších letech stalo. Jeho tehdejší varovný výrok zněl:

„Moc si nepískejme, protože veškeré tyhle věci se mohou opakovat a dokonce i v demokracii nebo demokratuře, která by mohla nastat. Já žiju dost dlouho na západě, abych věděl, že se z jedné země, která je demokratická, překrásná může do zítřka stát válečné pole a naopak. To znamená — to chce hlídat!“

— Karel Kryl

Jakkoliv měl tehdy pocit, že tehdejší pravicová vláda je příliš velkým hegemonem, už dnes víme, že poměrně záhy byla vystřídána a kormidlo se začalo tvrdě stáčet doleva. A jestliže tehdejší pravicová vláda nechtěla naslouchat rostoucí levicové opozici, stejně tak garnitura levicová začala vnímat opoziční lavice jen jako otravnou skupinu rebelů, kazící jim jejich světlé zítřky a bránící Zemanově „legislativní smršti“, kterým však netřeba naslouchati.

Zároveň s tím, jak pravice velmi brzy přišla o vliv a moc, došlo na politické ose k celkovému posunu, původní ODS se rozkročila do šířky, aby zachytila širší část elektorátu. Nejprve tiše a potom již zcela nepokrytě opustila své ideologické zázemí a začala se přesouvat do střední části. Zároveň se i politický střed metodou Overtonova okna zvolna sunul více a více doleva. A jak sociálně demokratické levici začala docházet standardní sociální témata, začala přebírat i okruhy takzvané Nové levice (New left), tedy prvky neomarxistické Frankfurtské školy.

O důsledcích psal už v roce 2014 na Pravém prostoru pan Karel Kříž toto:

„Myslím, že nic nevystihuje lépe současný stav společenského uspořádání než pojem »sociální demokratura«. Jakási socialistická náhražka demokracie založená na „sociálním“ uplácení voličů pomocí peněz ukradených produktivní pětině obyvatelstva, presentovaná parodiemi na politické strany, které místo ideových vizí nabízejí jen plytké reklamní slogany a retušované ksichty.“

— Karel Kříž (celý článek zde)

Tím se regulérní politická soutěž začala proměňovat pouze na jednoduchý souboj o momentální moc, založený jednak na sociální korupci voličů a na nepotismu, ale kolektivně na celkovém posilování státní moci. Zklamání voličů z praktikované reálné politiky se začalo obrážet ve stále nižší a nižší volební účasti a rezignací na politický život nejen z pozice voliče, ale i z pozice členů politických stran, které se uzavřely do jakýchsi klubů „těch co spolu mluví“. Vrcholu začaly nabývat populistické sliby jinak ideologicky zcela indiferentního hnutí ANO, které vyústilo nakonec v jeho volební vítězství. Znechucení politikou bylo dokonáno.

Frustrace voličstva je ale dnes již tak hluboká, že se volební účast nikterak nezvyšuje, lidé rezignovali, nahlédli, že stejně nemají koho volit, protože jedni jsou za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Před volbami billboardy plné slibů, po nástupu k moci svévole a využívání mocenských nástrojů, ať už k vlastnímu obohacení, anebo k udržení mocenských pozic.

Zároveň s tím, jak jsem zmínil, posiluje moc státu jako takového. Korporativismus založený již v 90. letech se dále prohlubuje, ostatně premiér Babiš se nikdy netajil tím, že malými soukromými podnikateli pohrdá a nepokládá je za užitečné. Nejde však pouze o korporáty ve smyslu velkých firem. Korporativismus je politická páka, jež umožňuje různým silným skupinám použít ekonomickou, sociální a politickou moc státu za účelem prosazení svých zájmů na úkor většinového veřejného zájmu. Dovoluje jim, aby významným způsobem ovlivňovaly legislativní činnost a obracely právní rámec ve svůj vlastní prospěch, případně získávaly významné benefity z veřejných prostředků.

Na rozdíl od voliče, který svoji vůli může demonstrovat pouze periodicky, korporativismus používá své páky kontinuálně, lobbuje pro své účely výkonný i zákonodárný aparát, kdykoliv potřebuje. Výsledkem je prorůstání korporátů a státu do spletité sítě vzájemných služeb, korupce a klientelismu, zcela mimo demokratickou politickou soutěž. Tím je parlamentní demokracie oslabována a volební mechanismus ztrácí na významu. Spolu se státní mocí a jejími nástroji tak dochází k vytváření a posilování korporátního fašismu.

V ČR je korporativismus zastoupen například institucí tripartity, jež vznikla v devadesátých letech na popud ČSSD a která sdružuje zástupce vlády, odborů a některých zaměstnavatelů. A nebudeme daleko od pravdy, pokud prohlásíme, že významné fašizující trendy se stále posilují, jak roste i moc státní byrokracie. Nemyslím tím teď fašismus ve smyslu nadávky nebo zlobné nálepky, ale skutečný reálný fašismus.

Ale není překvapivé, že mezi reálným socialismem a fašismem je jen malý rozdíl. Ve skutečnosti spočívá jen v nahlížení na soukromý majetek. To přímo vyplývá z intelektuálního stavu společnosti. Reálsocialismus (či komunismus) se v minulosti rychle rozvinul v zemích hrubých, nasáklých nejrůznějšími formami mysticismu, antiracionality a v zemích primitivních. Tomu také odpovídá komunistický náhled na soukromý majetek: nepřemýšlejme a zrušme jej zcela. Zavládne ráj na zemi. V souladu s tím komunismus skončil buď hladomory a totální bídou, nebo šedivou vládou impotentních gerontokratů, jimž z bot čouhala sláma.

Fašismus je oproti tomu mnohem sofistikovanější: ponechává majetek v soukromých rukách, ale dává vládě co nejširší pravomoci k jeho regulování a usměrňování ve jménu „vyššího dobra“. Budiž oborové rady, vlády odborníků, vědecké metody — nechme je fungovat.

K jakému systému míříme dnes, pod vedením armády intelektuálů a samozvaných profesionálů v oboru řízení společnosti, které produkují dnešní vysoké školy prosáklé levicovým neoliberalismem? Jaký systém si přejí voliči, kteří dopřávají sluchu heslům o vládě odborníků? Co si přejí všichni ti, kteří se sice s opovržením vyjadřují o komunismu, ale tleskají Babišovi, socialistům i Bruselu, každé další regulaci, která je uvalena na soukromý majetek? Protože jsme spíše vzdělaná, kulturní, vyspělá země, ale filozofií je kolektivismus a etikou altruismus, míříme proto logicky k fašismu.

Jak už bylo zmíněno v citaci výše, formálně zde máme svobodné volby, ale ztratily svůj funkční význam. Většině vládne menšina s oligarchou v čele, s diskutabilním mandátem a podporou extrémistů. Máme ústavu, parlament, formálně nezávislé soudnictví, záruky svobody projevu a shromažďování. Ale praxe? Např. svoboda slova je sice formálně zachována, ale stále více se jeví tlak na potlačování nevhodných názorů, prekriminalizace, dokazování neviny, „zločin“ předsudečné nenávisti, trestání za názory, politická korektnost, vytlačování nepohodlných pravd z veřejného prostoru, a jak zmíněno, politika a média jsou ovládána systémem, který má zařídit, aby pouze určité názory byly veřejně diskutovány.

Realita je pokřivována neobjektivními obrazy skutečnosti, ale i uměle vytvářeným obrazem vnějšího nepřítele. Útlak nevhodných názorů už ani není skrytý, volná debata je omezována. Média veřejné služby jsou jednostranně prolevicová a probruselská, jiná vlastní oligarchové, včetně premiéra. Mocní se bojí ozbrojených občanů a zvyšují zbraňové restrikce. Policie se stále více vyžívá v buzeraci pokojných občanů a vyšetřování kriminality obsahuje tolik byrokratického balastu, že se mu policie začíná účelově vyhýbat.

Z hlediska státu došlo už dříve k rozvážení dělby moci, moc výkonná a zákonodárná jsou prorostlé, spolupracují zcela nepokrytě a nezávislost (a výkonnost) justice je spíše velmi pochybná. Ratha soudí už sedmý rok, Nečasovou šest let. Jiné případy se táhly desítky let. Ostatně kdesi jsem četl, že každý sedmý dnešní soudce byl komunista, tj. nějakých 14 %. Po třiceti letech! Významné úřady včetně Ústavního soudu jsou obsazeny komunisty nebo postkomunisty, osmašedesátníky. A nadto zcela neuchopitelný, hypertrofovaný právní rámec. Zákony se změnily na nástroje despotického útlaku a centrálního řízení společnosti.

Ačkoliv mám k demokracii spíše velmi opatrný vztah a o historickou zkušenost opřené podezření, že rovná demokracie stejně neodvratně spěje k socialismu, to, že jsme se zde pouze přes její demokraturní formu dobrali nakonec k diktaturnímu, vůdcovskému fašismu, je pro mě hořkým rozčarováním.

Blízké cizojazyčné termíny