7.3.2019
Kategorie: Multikulturní soužití

Co s navrátilými bojovníky z Islámského státu?

Sdílejte článek:

BENJAMIN KURAS

Shovívavost Evropy s hrdlořezy z poraženého ISIS dává globálnímu džihádu signál „prosím, prosím, pojďte nás už konečně zničit, my to sami nezvládáme“. Tak snadnou kolonizaci s tolika pátými kolonami a kolaboranty ve vládách ještě Islám v celých svých dobyvatelských dějinách nezažil.
V Byzanci a Persii v jeho počátcích se sice našly elity, které jim otvíraly brány měst za slib (většinou dodatečně porušený), že budou moci dál vládnout, ale tak nadšeně jako západní Evropa je ještě nikdo nikdy nikde nevítal. I ty papežské líbánky s imámy jsou událost výlučně postmoderní a tradičním křesťanům nepochopitelná.

Do boje za Islámský stát odešlo z Evropy 6-7000 zfanatizovaných muslimů s evropským občanstvím. Mnozí se proslavili uřezáváním hlav a znásilňováním jezidských sexuálních otrokyň, z nichž ještě v poslední enklávě džihádistů osvobozující vojáci nacházeli nezletilé těhotné dívky a nejmíň padesát s uříznutými hlavami.

Asi 800 evropských „isisáků“ s patnácti stovkami rodinných příslušníků zůstalo po konečné porážce v zajetí syrských Kurdů a Američanů. Kurdové a Trump Evropu žádají, aby si je vzala a postavila před soud, nebo je budou muset propustit. Kdo je dostatečně informován o zvěrstvech, jaká isisáci napáchali specificky na Kurdech (Jezidé jsou etničtí Kurdové jezidského vyznání), si možná klade otázku, proč je Kurdové rovnou všechny nepostříleli, aby to nemusela řešit Evropa se svými „lidskými právy“.

Soudně je trestat prý v Evropě není snadné, vysvětlují lidskoprávní právníci prakticky všech evropských zemí. Jestliže se nedopustili trestných činů ve vlastních zemích, nemohou být souzeni za trestné činy spáchané jinde, které se jim tak jako tak budou jako jednotlivcům těžko dokazovat.

Tento problém je akutní pro Británii, jejíž ministr vnitra prosazuje zákon o vlastizradě s trestem odebrání občanství. Jenže – slyšme opět lidskoprávní právníky – to podle mezinárodních zákonů lze udělat jen u osob dvojího občanství a nelze odebrat občanství někomu, kdo by zůstal bez občanství. To byl případ britské dívky provdané za holandského džihádistu a uvízlé v poslední poražené enklávě v táboře a chystající se porodit. Její žádost o návrat do Londýna jí ministr vnitra zamítl, když v televizním interview zapomněla politovat svého fanatismu a slíbit, že se polepší. Druhé občanství po rodičích jí Bangladéš zamítl, neboť tam nikdy nebyla ani na návštěvě. Lidskoprávní aktivisté upozornili na riziko džihádistické odplaty, jestliže ji Británie nepřijme. Nepřijetí by dalo signál, že Británie s muslimy opravdu zachází jinak, ozvala se univerzitní profesorka islamologie. Dokonce velitel rozvědky MI6 se dal slyšet, že „ji musíme přijmout, chceme-li dodržovat naše hodnoty“. Ke svému velkému štěstí dívenka porodila pár dní předtím, než občanství ztratila, takže její dítě je britský občan s právem na návrat domů. A protože nikdo nemůže nikam poslat nemluvně bez matky, Londýn se jejímu návratu už neubrání.

Británie darovala islámskému státu 850 džihádistů, z nichž někteří prosluli mimořádným barbarstvím (skupina přezdívaná „Beatles“). Asi 130 v bojích padlo. Nějakých 450 se vrátilo, pár desítek je jich souzeno, ostatním bylo nabídnuto „přeškolení deradikalizace“. Kontrarozvědka MI5 už varuje před novými plánovanými teroristickými útoky. Ministr obrany je citován, že všichni navrátilí isisáci by měli být vypátrání a zabiti. Jenže to měl zařídit, než se vrátili domů. Britské zákony mu to nedovolí, naopak by musel být souzen za vraždu. A vlastně by bylo zajímavé ověřit, zda už nemůže být souzen teď za nabádání k vraždě.

Holandsko jich na vlastní útraty přepravilo domů asi 50 a poskytlo jim bydlení už v roce 2017. Podle reportáže z listu De Volkskrant nepředstavovali „žádnou násilnou hrozbu“ a naopak byli sami „traumatizováni“. Natolik, že si jich několik hned to trauma muselo léčit účastí na teroristických útocích v Bruselu a Paříži. Souzeno jich zatím bylo 15, odsouzeno k vězení 7. Jejich ženy a děti byly vráceny domů bez právních následků.

Dánsko se zdráhá přijímat svoje isisáky zpět i přes doporučení psychologů z univerzity v Aarhusu, že by se jim měla „nabídnout cesta zpět, aby našli smysluplné místo ve společnosti“. Zatím tedy žádného svého džihádistu neobžalovalo. Ale aby nezůstalo pozadu, alespoň odsoudilo k šesti měsícům svého občana Tommy Mørcka, za to že jel do Iráku bojovat l proti ISIS.

Švédsko ponechává na jednotlivých obcích rozhodovat, co s nimi. Vzorovým příkladem bylo město Örebro, které isisákům dalo práci a pomoc psychologa na „zpracování traumatických zážitků, které utrpěli“. Město Lund jim dalo bezplatné bydlení a „řadu daňových úlev“, s vysvětlením, že „nemůžeme vyloučit ze společnosti někoho jen za to, že jednou učinil chybné rozhodnutí“. Většina navrátilců se úřadům ztratila z hledáčku, přiznala švédská vláda. Místo nich Örebro odsoudilo do vězení švédského občana iráckého původu za to, že jel bojovat v irácké armádě proti ISIS.

Německo spočítalo, že z 960 občanů, kteří šli bojovat za ISIS, se třetina vrátila a prochází „převýchovou a deradikalizací“. Ani slovo o trestním stíhání. Ministerstvo vnitra ujišťuje, že „všichni němečtí občané mají právo návratu do Německa, včetně těch, kdo jsou podezřelí, že bojovali za takzvaný IS“.

Belgie sice „zpřísnila“ proti-isisácké zákony na legračních 5 let vězení, ale nikdo zatím není souzen.

Čestnou výjimku tvoří jen Francie s největším počtem isisáků (1 600). Neudaný počet jich má už ve vězení spolu s dalšími džihádisty, kteří spáchali teroristické útoky doma. Vláda ujišťuje, že ti, kteří se vrátí, budou okamžitě zatčeni a postaveni před soud. A vysvětluje, že „je bezpečnější je mít zavřené doma, než zmizelé na plánování dalších akcí.“

Třetina (tedy nejmíň 2000) se jich už do Evropy vrátila, soudí průzkum londýnské King´s College. Někde se jich tedy ještě potloukají 4 000, počítáme-li, že tisícovka mohla v bojích padnout. Plus další tisícovka z Kosova a z Bosny, které je odmítly přijmout zpět. Plus další desetitisíce neevropských, jako ruští Čečenci a čínští Ujguři, Afghánci, Iráčané, Alžířané nebo Syřané. Mnozí brouzdají po světě jako průzkumníci hledající, kde založit další chalífát. Bezpečnostní analytici, kteří jejich pohyb sledují, hádají na dvě pravděpodobné alternativy, vycházející z výcviku a zkušeností isisáků. Jednou je horský terén, druhou velkoměsta.

Z těch horských odhadují nejpravděpodobněji Tadžikistán, kam byl nedávno vysledován početný přesun prchajících džihádistů. Ten by se napojoval na džihádisty afghánské a pákistánské a mohl by proniknout k čínským muslimským Ujgurům, jichž několik stovek v řadách ISIS bojovalo. A mohl by radikalizovat zatím poměrně sekularizované středoasijské státy Uzbekistán, Kirgyzstán, Kazachstán a samotný Tadžikistán. Těmi by si západ tolik nemusel lámat hlavu, byl by to problém spíš Číny a možná i Ruska.

Z těch alternativ velkoměstských připadá v úvahu částečně severní Afrika, nejakutněji Libye, kam se někteří přesunuli a splynuli s pašeráky a „uprchlickou“ vlnou do Evropy, a jen tak jako bokovku s velkou publicitou podřízli krky desítkám egyptských křesťanů, kteří tam byli pracovně, až se moře začervenalo. V západoevropských velkoměstech už mají dobře etablované zradikalizované islámské základny a islamizace probíhá ostrým tempem v Bosně, kudy do zbytku Evropy mohou proudit nejen bojovníci, ale i zbraně.

To jen tak abychom si připomněli, kdo ti hoši jsou, jak budují naši civilizaci, a kolik jim za to dlužíme lidských práv – jaká sami nemáme.

Autor: Benjamin Kuras

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,88 out of 5)
Loading...