Cesta do New Orleans

Tak jsme se včera projeli do New Orleans a zpět. Strejda Google tvrdil, že se to od nás do New Orleans dá zvládnout za 4 hodiny. No, když to říká strejda Google, musíme přidat tak hodinku navíc. A vzhledem k tomu, že jsme tam potřebovali být na třetí hodinu odpoledne, bylo jasné, že vracet se budeme za tmy. Proto jsme požádali Billova syna Franka, bývalého profesionálního řidiče, aby nás tam zavezl. Od začátku až do konce cesty jsem blahořečila Billovu nápadu o to Franka požádat.  Někde v půli cesty jsme narazili na dopravní zácpu. Frank bez jediného zaváhání odbočil na prvním sjezdu a prokličkoval přes okresky, ignorujíc naléhavý hlas GPSky, aby zabočil jinam. Ještě navíc cestou zvládl ukázat své choti hotel, kde byl kdysi ubytovaný a odkud jí tehdy přivezl svíčku, která jí, narozdíl od jiných, voněla – tudíž měl šanci pořídit dárek nejen pro ni, ale i pro jejich dceru (Jaká matka, taká Katka.). Díky té objížďce jsme jeli přes jezero Pontchartrain – nějakých třicet kilometrů po mostě, kolem vás jen zpěněné vlny, hojné vodní ptactvo, v dáli z mlhy vystupující výškové budovy New Orleansu na jedné straně a rafinérie s pochodní na spalování kychtových plynů na straně druhé. Byla to už moje druhá návštěva tohoto města.

Poprvé jsme tam jeli před 4 lety odvézt mého syna na letiště. Tehdy synek projevil 2 přání – jednak navštívit Muzeum 2. světové války a jednak se chtěl zastavit ve specializovaném obchodě koupit zvláštní druhy piva jako suvenýr pro otce. Co bychom pro něj neudělali. Prvním zastávkou bylo muzeum. (Důvodem proč zřídili Muzeum 2. světové války právě v New Orleans je to, že tam sídlil výrobce člunů použitých při vylodění v Normandii.) Okolí muzea vyšperkované, kousek od muzea  stojan plný růžových bicyklů určených ke sdílení, z dálky zvon odbíjející celou hodinu… Po muzeu byl naplánován onen obchod, který se nacházel zhruba v půlkilometrové vzdálenosti. Když jsme přijeli na místo určení, nemohla jsem věřit svým očím. Nehostinné okolí, rozbité chodníky, oprýskané budovy. Nic, co by vás lákalo vylézt z auta a porozhlédout se kolem. Rychle vyřídit nákup a fofrem pryč přes příšerně spletitou mimoúrovňovou křižovatku. Bez GPS nebo znalosti lokality člověk nemá šanci se tím proplést. Není divu, že v USA takovým mimoúrovňovým křižovatkám říkají spaghetti bowl (mísa špaget).

Tentokrát jsme jeli na konzulát něco vyřídit. Podle mapy se český konzulát nachází v blízkosti řeky Mississippi. Těšila jsem se, že se pokochám pohledem na ni, něco á la nábřeží Vltavy. No, byla jsem naivní. Řeka je obehnaná vysokou ochrannou zdí, takže přítomnost řeky potvrzoval jen vršek lodi sunoucí se nad okrajem zdi. Samotný konzulát stojí ve čtvrti malých malebných domků nalepených na sebe, s příšernými chodníky a ještě příšernějšími uličkami. A i když se člověk snaží nepodléhat citům – jen jsem si radostně povzdechla při pohledu na českou vlajku. Když jsem vystoupila z auta, automaticky mi hlavou proletěl útržek staré dětské odrhovačky “..pak už bylo tělo na tělo…” Z leckterých domků visel vedle americké vlajky i další prapor, z čehož usuzuji, že je to taková malá diplomatická čtvrť. Ale mohu se mýlit. V interiéru konzulátu krásu starožitného nábytku v přijímacích prostorách umocňovala vánoční výzdoba s vánočním stromkem. Pan konzul byl velice ochotný a pro mne bylo svátkem si chvíli popovídat ve své mateřštině. Nicméně, čas běžel a my se rychle rozloučili, abychom se dostali co nejdřív domů.

Na zpáteční cestě jsme projížděli již výše zmíněnou víceúrovňovou křižovatku. https://www.google.com/maps/@29.9514097,-90.0842756,16z?hl=en Jak se to tam za ty 4 roky změnilo! K horšímu. Na jedněch světlech žebral černoch s kroužkem v nose, který mi evokoval erb pánů z Pernštejna. Na dalších světlech seděl další, tentokrát bílý žebrák. Seděl na kolečkovém křesle zády k nám a během doby, co jsme čekali na červené, se z ničeho nic vztyčil a protáhl, jako po dobře vykonané práci. Pak nám naskočila zelená a žebrák nám zmizel z očí. Místo toho se před námi otevřelo několik stanových městeček bezdomovců rozprostřených na malých prostranstvích pod jednotlivými silničními mosty. Každé se sestávalo z nějakých 6 až 8 stanů. To první stanové městečko vypadalo, že má ještě jakous takous štábní kulturu. Stany byly stejného typu, vypadaly zánovně a upraveně. Asi je věnovala nějaká charita. Další stanová uskupení už vypadala hůř. Všechna se dala popsat rčením “každý pes jiná ves”. Některé stany byly napůl zbořené a mezi nimi se povalovaly odpadky. Chápu, že jsem New Orleans viděla jen letem světem, a že možná je to hezké město (v jiných čtvrtích), ale to, co jsem viděla mne tedy nijak nenadchlo. Ptám se sama sebe, jestli to, co jsem viděla je ještě následek Katriny. Nebo je to tím, že je to přístavní město přitahující určitý typ obyvatel? Nebo proto, že minimálně v posledních šedesát let byli všichni starostové New Orleansu členy Demokratické strany? Nevím. Možná všechno dohromady a třeba ještě další důvody, které neznám.

Na zpáteční cestě mě zaujal ještě jeden detail – to už bylo zpátky v Mississippi. Billboard s nápisem “Abortion is Liberation” (interrupce je osvobození). Dřív se lidé alespoň za interrupce styděli – teď se to prezentuje jako něco pozitivního. Snaží se někdo mediální masáží likvidovat západní kulturu a toto je jeden z drobných kamínků mozaiky? Nebo je to jen nadutá hloupost?

Domů jsme dojeli šťastně a bezpečně za tmy totálně vděční Frankovi.

Bohužel, na cestu jsem si zapomněla vzít fotoaparát, takže musíte vzít zavděk jen snímky vyfocenými před 4 lety – na prvním je foyer muzea 2. světové války, na druhém je ona nehostinná ulice.