28.5.2020
Kategorie: Doporučujeme, Politika

Česko stojí za Izraelem!

Sdílejte článek:

7R

V těchto dnech se na české domácí i zahraniční scéně řeší absurdní skandál…

Ten byl vyvolaný stávajícím ministrem zahraničních věcí Tomášem Petříčkem a účastně sekundován bývalým ministrem zahraničních věcí a současným ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem a bývalým ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem. Ti se rozhodli ponížit Českou republiku a znevážit desítky let formované a utužované spojenectví mezi Čechy a Státem Izrael vydáním absurdního, a s nikým nekonzultovaného prohlášení v Právu.

 
Trio (ex)ministrů kritizuje Stát Izrael za jeho plán na znovuzískání židovských území při Západním břehu Jordánu, tvrdí, že demokracie v Izraeli je tím ohrožena, že palestinští Arabové nebudou mít rovnoprávné postavení, že je plánem Izraele porušeno mezinárodní a humanitární právo. Text „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“ tvrdí, že izraelský plán připraví palestinské Araby o životně důležitá území nutná pro vznik existence schopného palestinského státu. Naprosto absurdní je pak srovnání palestinských Arabů s Čechy a přirovnávání izraelského plánu k událostem roku 1938. Ve skutečnosti je to přesně naopak.
 
Palestinští Arabové dosud nepromarnili jedinou příležitost promarnit příležitost mít vlastní svébytný stát. Palestinští Arabové, jak ti v Gaze, tak ti na Západním břehu Jordánu žijí a vyrůstají v kultu smrti a touhy zničení Izraele. Veškerou svou existenci podřídili konečnému cíli v podobě zničení Státu Izraele a tímto způsobem vychovávají už druhou, či třetí generaci svých lidí.
 
Palestina jako nezávislý stát mohla vzniknout v roce 1948 podle plánu OSN. Nevznikla. Kdo byl na vině? Arabové, kteří bez vyhlášení války napadli Stát Izrael. Roku 1967 arabské armády se chystali ke zničujícímu útoku na Stát Izrael, s cílem „nahnat Židy do moře“, jak to hlásal Násir v Egyptě. Neuspěli. Jomkippurskou válkou začala anabáze existence, jakýchsi „Palestinců“, kteří o sobě, ještě v sedmdesátých letech tvrdili, že jsou vlastně Jordánci. Naposledy „Palestinci“ promarnili svou šanci minulý rok, kdy odmítli účast na konferenci v Bahrajnu, která by se zabývala otázkou nového mírového plánu tohoto konfliktu.
 
Tito palestinští Arabové mají z hlediska panarabského nacionalismu stejnou úlohu, jakou měli z hlediska albánského šovinismu kosovští Albánci a z hlediska pangermanismu sudetští Němci. Rozbít existující, historický a kulturní stát a změnit místní uspořádání podle přání věrchušky.
 
Stejně tak je absurdní odsuzovat jen Hamás a neodsuzovat počínání palestinské samosprávy v Západním břehu Jordánu, která využívá peníze z darů, sociální podpory, humanitární pomoci a od neziskových organizací na financování rodin sebevražedných útočníků. Hamás přeměnil Gazu v koncentrační tábor, ze kterého je Stát Izrael neustále ostřelován. Západní břeh Jordánu je zkorumpovaným režimem, ve kterém jsou oslavováni „mučedníci“ bojující proti Izraeli.
 
Izraelský plán možná není ideální, ale je cestou ze slepé uličky nekonečných slibů palestinských Arabů, nekonečných bojůvek Hamásu, Fatahu a jiných teroristických organizací a neziskovek, cesta z hádek intelektuálů a akademiků, a je to taky příležitost pro Araby odhodit falešnou otázku tzv. Palestinců a normalizovat vztahy se Státem Izraelem.
 
Nyní bych taky pro ukázku srovnal dvě blízkovýchodní entity. Ani jedna nemá plnoprávný stát, jedna je privilegovaná, druhá pronásledovaná, jedna parazituje na zbytku světa, druhý pro zbytek světa krvácela, jedna nic nevybudovala a akorát přežívá ze dne na den a druhá dokázala vybudovat vcelku úspěšné místní společenské, státní, ekonomické a kulturní struktury. Jedna jsou palestinští Arabové, druhá jsou Kurdové. Jsou v úplně stejném postavení, Kurdové dokonce v mnohem horším, než palestinští Arabové, kteří se po celou dobu mohli opírat o panarabismu, islamismus a podporu Sovětského svazu a arabských států. Kurdové byli a jsou pronásledováni v Iráku, v Sýrii, Iránu i v Turecku a tam všude vybudovali, či budují úspěšné svébytné struktury, aniž by natahovali ruce o pomoc. Palestinští Arabové se pouze vymlouvají na Stát Izrael. Pokud by chtěli, mohli by svůj stát vybudovat, ale jim nejde o to budovat, jim jde o to ničit, k čemuž je vychovávali předcházející generace jejich vůdců.
 
Na závěr tohoto textu bych se ještě rád vyjádřil k celé té absurdní situaci, která zde nyní vyvstala a na krátko bych se vrátil do našich luhů a hájů. Česká republika je v současné době pravděpodobně světovým unikátem. Asi jsme jediný plnohodnotný stát světa, který má pět zahraničně- politických orientací najednou. Máme zahraniční politiku presidenta republiky a Hradu, zahraniční politiku primátora Hřiba (který pořád nepochopil, že není ani premiér, ani ministr zahraničních věcí), zahraniční politiku vlády, která by jediná měla být legitimní, zahraniční politiku senátu a zahraniční politiku bývalých ministrů zahraničí. Je to, až k smíchu, ale premiér Babiš a vláda by měli využít této unikátní situace k upevnění své pozice a ukončení prosazování vlastních zahraničních politik různých nátlakových skupin.
 
Pochybuji, že se to povede, ale určitě by se mohlo začít odvoláním ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka a ministra kultury Lubomíra Zaorálka. To by byl pozitivní signál pro mezinárodní společenství i pro domácí politickou scénu.
 
Zejména, když Evropská unie, která je veskrze prolezlá antisemitismem, jenž se maskuje pod politicky korektní název „antisionismus“, je tradičním nepřítelem Státu Izraele a i z jejích peněz jsou financovány rodiny sebevražedných atentátníků. Je nám ctí, že Česká republika je jednou z mála zemí Evropy, která jasně stojí na straně Izraele.
 
7Republika pokračuje v tradicích a myšlenkách masarykovského Československa a jeho odkazu, tudíž považujeme židovský národ za přirozeného spojence českého národa a Stát Izrael podporujeme ve všech jeho snahách o získání svých ztracených územích. I my jsme zažili podobný boj za mnoha válek.
 
Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (18 votes, average: 3,94 out of 5)
Loading...