Česko se solidárně s Německem vydává na cestu energetické sebevraždy

Jásot solárních lobbistů v ČR od čtvrtka 24. listopadu nabývá podobu euforie. Pod tlakem ideologické unijní politiky Green Deal a toku politické korupce v podobě mnohamiliardových unijních i národních dotací na OZE se také česká energetika stále více inspiruje zničující německou Energiewende.

Hospodářský výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jemuž předsedá politik vládních občanských demokratů (ODS) Ivan Adamec, 24. listopadu doporučil sněmovně schválit tzv. novelu „Lex OZE 1“, která má za cíl odstranit bariéry ve výstavbě nových domácích solárních zdrojů (FVE). Členové výboru doporučili schválit zvýšení limitu, aby do výkonu střešní solární elektrárny 50 kWp nebylo nutno mít stavební povolení a licenci jako dosud. Kromě toho poslanci doporučili i schválení pozměňovacích návrhů, které pomohou zrychlit výstavbu větších projektů solárních (FVE) či větrných elektráren. Výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů s výkonem nad 1 MW mají být stejně jako jiné stavby energetické infrastruktury dokonce považovány za stavby ve veřejném zájmu. Když vše projde ve sněmovně v 3. čtení, schválí to posléze Senát a prezident republiky, tok dotačních miliard bude správně nasměrován na ta správná konta zelených oligarchů a lobbistů.

Jestliže ODS byla před rokem 2010 jako jediná z demokratických stran odpůrcem překotné výstavby solárních zdrojů v důsledku naprosto přemrštěných výkupních cen elektřiny z FVE, nyní se ODS postavila jako klíčová strana vládní koalice do čela tohoto opětného ataku na veřejné finance v podobě dotací dosahujících u solárních zdrojů až 65 % investičních nákladů.

Připomeňme si, že solární tunel z let 2008-2010, který bude stát české daňové poplatníky do roku 2030 až 800 miliard korun, byl posléze korigován zavedenou 26% daní na solární zisky. Zdůvodněním tehdy bylo, že předpokládaná návratnost solárních elektráren se z původně plánovaných asi 15 let snížila zlevněním technologií na polovinu. Podle vyjádření předsedy Státního fondu životního prostředí Petra Valdmana je návratnost současných investic do solárních zdrojů 3-4 roky. Proboha, proč jsou ještě soláry s takovou ekonomickou návratností dotovány? Neplatí tedy i zde v politice stará dobrá zásada, když nemohu protivníka (zde solární lobbisty) zničit, musím se s nimi spojit?

Jásot Solární asociace a všech dalších tvrdě lobbistických spolků nad rozhodnutím Hospodářského výboru sněmovny je pochopitelný, protože po letech dotačního hladu se mohou zase těšit na přísun dotačních miliard a pokračujících zisků. Nic se skoro nestavělo, i když jsou soláry deklarovaně tak výhodné a levné. Nebyly totiž dotace.

A kdo prohraje? České domácnosti, běžní občané a podnikatelé, protože je logicky čeká další růst cen elektřiny. Protože jako v Německu se i v ČR očividně za dotace buduje neefektivní a nesmírně drahá paralelní, duální energetika dotovaná v obou větvích, jak v OZE, tak také ve stabilních zdrojích, do budoucna i v Česku postavených na deficitním a drahém plynu v podobě kapacitních rezerv. Protože jen Pán Bůh ví, zda bude dostatek financí na vládou slibované nové jaderné reaktory. Když tu tedy máme ty báječné „levné“ soláry, možná i nějaké větrníky.

„Bonusem“ k dalšímu zvyšování cen bude navíc prudký růst nákladů na distribuční síť a její správu vinou zapojení stále větší kapacity upřednostňovaných přerušovaných, občasných solárních zdrojů, kvůli nimž je neustále ohrožována stabilita sítě. Už nyní stát převzal zvýšené náklady (uhradí samozřejmě nakonec také daňoví poplatníci) ve výši bezmála 60 miliard korun, aby už tak nepřijatelnou cenu elektřiny v příštím roce nezatížily poplatky na podporu OZE (cca 22 mld.) a za správu sítě a její ztráty (37 mld. Kč). Kdepak je v deficitu státního rozpočtu na příští rok ukryto mínus 60 miliard korun? V Německu kvůli obří kapacitě nevyzpytatelných občasných zdrojů je poplatek za správu sítě druhou nejvyšší položkou ceny elektřiny. Hurá, pojďme i v ČR po této německé cestě.

Pro řadu českých politiků a zákonodárců se tak německá sebevražedná zelená tranzice Energiewende očividně stává příkladem hodným následování. V důsledku exploze cen zaviněné touto ideologií slepé sázky na občasné, přerušované a nespolehlivé hlavně solární a větrné zdroje (v Německu nyní s kapacitou již s bezmála 130 GW), kterou musí zálohovat „rezervní“ stabilní energetické zdroje z uhlí a posléze jen z plynu (poslední jádro končí v SRN 15. 4. 2023), Německo vymyslelo poněkud větší balík záchrany. Své podniky a domácnosti doslova zasype dotacemi cen energií ve výši 200 miliard eur (4,9 bilionu korun). A protesty ostatních členských zemí EU, že jde o nedovolenou veřejnou podporu, kdy dotované německé firmy získají zásadní konkurenční výhodu, nechávají Berlín v klidu. Zastropované ceny pro podniky a domácnosti jsou v Německu stejné nebo lehce nižší než v Česku, ovšem s trojnásobně většími průměrnými platy a mzdami Němců proti Čechům.

Také Brusel očividně nechce proti Německu, největšímu přispěvateli do společného rozpočtu Unie (podíl 26 %) nic zásadně negativního říci. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ostatně byla kdysi ministryní obrany Německa. Co je dobré pro Německo, musí být přece dobré pro ostatní země EU a vice versa. Rozměr pomoci německé vlády své ekonomice proti cenám energie (které Německo nota bene samo zavinilo likvidací stabilních zdrojů) ve výši 200 miliard eur vyplyne lépe ve srovnání s návrhem rozpočtu celé EU ve výši 186 miliard eur.

Nebylo by Česku (ironicky řečeno) lépe, kdyby bylo raději další spolkovou zemí Německa, když česká vláda na pomoc domácnostem a firmám s neúnosnými cenami energie chystá oficiálně pomoc ve výši 130 miliard korun, pokud je tedy dokáže vůbec vybrat z drakonických daní uvalených na energetické firmy a banky? Tím autor určitě neříká, že by zadlužení státu mělo být ještě větší, ale že bychom měli řešit příčiny rekordních cen energie, nikoli se pokoušet neefektivně řešit až následky.

Mezitím se stačí do sousedního Německa podívat, jak jim ten ráj zelených zdrojů funguje. V pondělí 28. listopadu v 15 hodin samozřejmě skoro žádná fotovoltaika nepracovala, větrné elektrárny jen omezeně. Zvědavý čtenář si může data najít na webu www.agora-energiewende.de. Výrobu elektrické energie zachraňovaly staré dobré, ale špinavé uhelné elektrárny a samozřejmě elektrárny spalující drahý a také emisní zemní plyn. Na cenu takové produkce se raději neptejme. Podstatné je, že Německo se v tento čas svými emisemi 743 gramů CO₂ na kWh blížilo emisím Polska, které má svou energetiku z 85 % postavenou na uhlí. Za měsíc listopad má Německo emise přes 660 gramů CO₂ na kWh, což je o 10 % více než Česko. A o čem že celá taškařice jménem Green Deal je? No přece o snižování CO₂! Německo už od roku 2020 emisní limity neplní a plnit očividně nebude. Protože ani němečtí zelení soudruzi neumí poručit Slunci a větru. Takže když neplníme, je třeba si vytyčit vznešenější cíle! Říká se jim módně ambiciózní. .

Podíl bezemisních či nízkoemisních zdrojů v energetickém mixu Německa (celkem 242 GW v elektroenergetice) se přitom blíží 68 % s dominancí solárů a větrníků o jmenovité kapacitě 130 GW. Za 7 let má tato kapacita dle plánů vládní koalice v Berlíně vzrůst na těžko uvěřitelných 370 GW. Ale násobky nulového výkonu jsou stále nula, bez ohledu kolik těch nul v podobě instalovaného výkonu občasných zdrojů energie aktuálně máte. Ostatně ještě všichni uvidíme, zda bude Čína schopna většinu těchto technologií také Německu dodat (např. 1 GW ve velkých solárních panelech typu JA Solar 455 Wp obnáší zaoceánskou dodávku 2,2 milionu kusů panelů každý s hmotností kolem 25 kg).

Kdyby ovšem chtěl Peking brzy získat násilně kontrolu nad Tchaj-wanem, asi by to v očekávaném následném procesu mezinárodních sankcí proti Číně byl pro Německo a celý Západ závislý na Číně v technologiích a surovinách OZE dle Mezinárodní agentury pro energii z 85 % možná ještě větší problém, než se energeticky odstřihnout od Putinova agresívního Ruska. No ale když někdo dobrovolně leze z drtivé náruče ruského medvěda přímo do tlamy čínského draka, nic jiného si asi nezaslouží.