3.9.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Společnost

Češi propadli kouzlu migrace

Sdílejte článek:

JAN FRANK

Po 24. únoru 2022 navázali Češi intimní vztah k Ukrajině. Až do války s Ruskem byla Ukrajina pro naprostou většinu Čechů od vyspělejší části Evropy podvědomě oddělena. Vnímali jsme ji zejména prostřednictvím ukrajinských pracovníků u nás, politicky pak spíše jako málo seriózní a velmi zaostalou končinu Evropy. V každém případě nás příliš nezajímala. Dnes? Že ji máme v hlavě úplně všichni, je pochopitelné. Jde ale o to, kam až fascinace Ukrajinou občas zachází. Vlastně o to, zda jsme „normální“.

Stockholmský syndrom

Aniž by o tom proběhla v Česku kdovíjaká diskuse, už dobrý rok je oficiálním stanoviskem české vlády budoucnost Ukrajiny v EU a před nedávným summitem NATO jsme Ukrajině slibovali mnoha ústy i členství v alianci. Iracionalita válečných časů ledascos omluví, ale přesto: Ukrajině čistě z politických důvodů odpouštíme desítky let vývoje, dopady členství této země na EU neřeší vůbec nikdo, přitom je jisté, že její nároky na programy a finance – v kontrastu s úrovní ukrajinské demokracie, neboť demokratičnost v EU legitimizuje vše – mají potenciál unii ne destabilizovat, ale zničit.

Neustálé obluzování Ukrajinců členstvím v tom či onom společenství či paktu, dodejme, že zcela prázdné, nezávazné a pokrytecké, protože cokoli někde řekne český ministr, je vlastně jen jeho věcí, je ale vlastně to nejmenší. Odehrává se tu totiž cosi mnohem intimnějšího. S nadsázkou řečeno, Češi mají cosi co připomíná tzv. stockholmský syndrom. Zamilovali jsme se jako národ do představy slovansky, tedy bratrsky, čistého štvance před útlakem. Co víc: když chce, mluví česky, je chytrý, schopný, pracovitý. Ne nadutý Rus. Demokrat. My jsme on a on jsme my. Popíšeme tenhle nedotknutý východní list písmem demokracie a civilizace. To je ono.

Kdo je zajatec?

Proč zrovna stockholmský syndrom? Ačkoli jsme to my, kdo nyní víc dává, než bere, základ mediálního a politického obrazu situace – který vlastně buduje a brání malá skupinka – vychází z opaku. Štvanec i bojovník nás v první řadě chrání. Před ruským zlem. Když padne Ukrajina, domovina našeho milovaného hrdiny, padneme i my. Proto se dá přejít a vysvětlit i kdejaká „nehoda“, která se u nás spasiteli stane, nebo ji nedej bože sám způsobí i při své poddajné a přirozeně dobré a klidné povaze. Naše národní lůno si zaslouží i proto, že nás živí. Ano: čí mozolnaté ruce staví naše domy? Koho potřebujeme, na kom jsme závislí? Kdo jediný představuje naši budoucnost? Jsme ho ale hodni?

Mnohým z nás asi bylo léta jasné, že z Ukrajiny může přijít migrační vlna. I to, že každý region světa může prchat a někdo může prchat do něj. Budiž, stalo se. Málokoho ale asi napadlo, že i my jsme schopni sdílet masochistickou přijímací mentalitu známou z Německa, Francie či Británie, pokud jde o příchozí z Afriky a Asie. Měli pravdu ti, kdo tvrdili, že jsme díky komunismu odolnější a rozumnější? Už začínáme ale chápat základní mechanismy: uprchlík, kterému to věříme, je vždy kult hodný ochrany a obrany, smí do těla přijímající společnosti existenciálně pronikat. Taková jsou pravidla, pokud se migraci řekne ano. Imunita není.

Systém obelhávání

Bylo by hodně nepravděpodobné, kdyby si přinejmenším někteří Ukrajinci doma i „naši“ neuvědomovali, jaké trumfy ve své situaci drží. Jako my vzbuzujeme naděje u Ukrajinců prosících o pomoc na jejich civilizační a ekonomické vzestupy, stejně oni nás mohou – s úplně stejnou nezávazností – sytit pocitem, že je tyhle nabídky a iluze o blízkosti, vzájemnosti a vyšších ideách zajímají, žijí jimi a jsou pro ně jako stvoření. Bylo by přitom hodně divu, kdyby tomu tak vzhledem k realitě války na Ukrajině a reáliím života Ukrajinců u nás opravdu bylo. O to ale nejde: pokud jim to my uvěříme, nebo dokonce neuvěříme, ale budeme si cosi stejně nalhávat, budou zbraně a peníze pro Ukrajinu. Bude fungovat ideologické krytí problému dusící pochybnosti veřejnosti.

Ať je to německé „wir schaffen das“ nebo americký zájem na vzniku demokracie v Afghánistánu tváří v tvář islámské hrozbě po roce 2001, vlastně vždy reálný sociální problém mezi státy a kulturami řešený v moderním politickém kontextu provází neuvěřitelná distorze pravdy. Vznikají labyrinty opojných, ale úplně mlhavých představ, přesně jako ten náš – ryze český – o nepostradatelné, osudové, demokratické a loajální Ukrajině patřící nám a k nám. K tomu, aby se za pár let obrátil v dost hnusnou kocovinu podobnou pádu Kábulu, občanské válce v Iráku a pěsti na berlínském koupališti, má nakročeno přímo klasicky.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 4,18 out of 5)
Loading...
40 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)