Budoucnost odlišná od té volební

Dnes začnu jednou osobní vzpomínkou… s Petrem Hamplem jsem se poznal zhruba před tři čtvrtě rokem u mě na zabijačce. Povídali jsme si dlouho do noci, Petr mi nasvítil úhel pohledu, který jsem do té doby neznal a předložil přede mě celou řadu slušně zpracovaných důkazů nad naší neradostnou budoucností.  Mluvil o tom, kterak jde všechno do háje, jak se přijímají rozhodnutí na vrcholové úrovni, mluvil o připosranosti elit – i těch globálních.

Ale kdyby mi tenkrát před půl rokem řekl, že v Hradci Králové budou stát na letišti tisíce nových aut kterým chybí komponenty, že se budou zavírat elektrárny, že obrovské technologické firmy budou dobrovolně zavírat provozy a ve jménu světlých zítřků se budou tvářit, že fyzikální omezení nejsou problém, že se bude mluvit o konci nejen uhelných, ale i plynových kotlů, že Škodovka ukončí výrobu úspěšné Fábie Kombi právě proto že je úspěšná a díky ní nesplní zelené kvóty, že porostou ceny za elektřinu i plyn, že se začne chystat další deindustrializace a i ty poslední továrny mají být odsunuty někam pryč, kdyby mi řekl, že cena oceli a dalších materiálů vzroste klidně i o 100% … a že se všichni budou tvářit, jako že se nic neděje… kdyby mi Hampl tenkrát v zimě popsal současnou letní realitu, tak bych mu řekl, že je blbej a nechtěl bych s ním kamarádit.

Marian Kechlibar psal nedávno o tom, že po atentátu na Ferdinanda de Este také skoro nikdo nečekal válku. V zákulisí se připravovala mobilizace, ale většina novinářů i hlavounů si válku nepřipouštěla. Když to pak začalo, prakticky všechny zúčastněné státy měly v zahraničí řadu svých občanů, kteří ještě byli v klidu na dovolené nebo za obchodem.

Admirál se včera v diskusi pozastavoval nad tím, že celý ten Grýn dýl v převolební kampani vlastně vůbec není. Ačkoliv téměř denně slýcháme o nových šílenostech, které se na nás valí, ačkoliv slyšíme o rekordních cenách energií na burze, ačkoliv slyšíme o málo naplněných zásobnících, nikdo s tím vlastně skoro nijak neoperuje.  V tomto ohledu má koronavirus mnohonásobně větší ohlas i když už nemá loňskou sílu.

Svým způsobem není divu – události se daly do běhu a všechno je tak rychlé, že to normální běžný člověk vlastně ještě nestihl vstřebat. Ještě nepřišly faktury za drahou elektřinu. Ještě nikou nepřišlo předvolání na kobereček, že topí ve starém kotli na uhlí. Benzín ještě příliš nezdražil. Základní potraviny se také kupodivu docela drží i když všechno ostatní běžné zboží zdražilo jak sviňa.

Problémy mají jen ti, co zrovna staví. Ale těm také ještě nepřišly faktury obsahující 100% podražené kari sítě do betonu. Ti ještě také nemají finální cifru o kolik se jim baráček prodražil.

A tak se v zákulisí rozjíždí nový průser první jakosti, ale na povrchu ještě zůstává zdání starého světa. Na povrchu se ještě bojuje o definici komunismu, o etiku starého kapitalistického uspořádání, ještě se v diskusích o ekonomice šermuje běžnými kupeckými počty a na základě toho se dokazuje ideologická blízkost či odlišnost. Bojuje se proti covidu, nebo se bojuje proti očkování, vydává se to za boj o demokracii, stále se ještě bojuje za sedmdesát pohlaví, proti rasismu, bojuje se proti migraci nebo za ní, řeší se, nakolik je migrující Afghánec člověk jako my a nakolik není. Prostě starý svět.

To nové je ještě pořád pod krustou… jen tu a tam to trochu vybublá. Že nemá smysl mluvit o kupeckých počtech, protože peníze se tisknou a když se tisknou, tak mají pořád menší hodnotu a tím pádem máme inflaci…  Že naše dodavatelské řetězce stojí a padají s Čínou protože skoro ve všem je nějaká součástka z čínské továrny. A pokud soudruzi v politbyru řeknou, že se přístav zavře kvůli covidu, tak se zavře a kapitáni evropského průmyslu tam nemají žádné páky. Že se materiály nejen zdražují, ale prostě nejsou. Že Čína nejen zaplatí za plyn víc, ale už má i kapacity si víc plynu vzít. Že takřka cokoliv dvacetiletého nebo pětadvacetiletého vůbec není schopno soustavně pracovat, nemá to žádné znalosti ani schopnosti, že nejsou řemeslníci ani na kruhový pohyb hasákem…

Připouštíme si jako společnost, že si teď zvolíme nějakou tu poslaneckou sněmovnu ze které vzejde vláda a že právě tato vláda bude zřejmě řešit otázky a problémy ke kterým nebude mít vůbec žádný mandát, protože to nebylo součástí předvolební kampaně ani volebního boje?

Dovedl si někdo představit před předchozími volbami, že Babiš bude jednou řešit pandemii? Jeden z důvodů všech těch klacků pod nohy a keců je i v tom, že nic takového tu sto let nebylo a nikdo to nikdy jako volební téma nezdvihl. Babiš to řešil, protože u toho náhodou byl. Nikdo se neptal ani na jeho kvalifikaci, ani na možnosti, ani na ideové zakotvení.

Dovede si teď někdo představit, že příští vláda nebude jen dělat výběrko na Dukovany, ale že bude řešit nějaký skutečný blackout? Nebo že bude řešit nikoliv čtyřprocentní, ale stoprocentní inflaci? Dovedeme si třeba představit že Škodovka padne? Že s ní padnou ty tisíce firem, co u nás dělají do automotive?

Já o tom sice pochybuju, ale co když fakt přijde těch pět milionů Afghánců? Co když se fakt ukáže, že v případě nedostatku elektřiny má přednost Německo před naší zemičkou i když jsou to naše elektrárny?

Zahrnujeme to do našich volebních preferencí?

Včera jsem napsal, že dějiny směřují celkem jednoznačně k programu SPD – tedy že směřují k tomu, že se z EU budou odloupávat další státy, že Evropská komise nedokáže řešit žádné problémy, jen je umí vytvářet. Že zelený úděl zničí ekonomiku. Že odchod bude vlastně jedinou alternativou a i když to bude hodně bolet, bude to lepší než v EU zůstat. Ale v poslední době to jde tak rychle, že si o tom ani nestihneme promluvit v hospodě či na Kydech a už je to nahrazeno něčím ještě šílenějším.  Jde to tak rychle, že se to vůbec nedostalo k Moravcovi do debaty a politici zatím říkají jen ty povšechné fráze.

Andrej Babiš svojí propagační knížku vydal před měsícem… Myslím že ani on si nedovede představit, že třeba za měsíc už může být zcela zastaralá a vůbec nereflektující realitu. O hurikánovi Ivanovi ani nebudu mluvit. Jeho kniha byla zastaralá už  tři roky před vydáním.

Můj dnešní článek je o tom, že v těchto volbách nevolíme jen podle slibů našich milovaných politiků, ale měli bychom volit i podle toho, co nám neslibují, protože si to ani oni ještě nedovedou představit. Je totiž úplně představitelné, že než skončí mandát budoucí vlády, tak už žádná EU nebude a my nebudeme v ní, protože v ní nikdo nebude. A nebo že už bude plnohodnotným žalářem národů ve jménu německé zelené  budoucnosti.  Že EU nebude, ale nás budou ohrožovat polské požadavky,  nebo alespoň polské fanfaronství, protože Poláci armádu mají a my ne. Že se potichu opustí všechny ty sociální experimenty s nějakými zelenými úděly, protože nebude práce, ale zato bude inflace. Je představitelné, že nebude elektřina. Nebo že nebude pořád. Že nebudou ani nová ani stará auta. Že zkrachují firmy, které jsme považovali za nezničitelné, že se jejich zbytky bude zachraňovat mateřský podnik někde v Německu.

Covid byl vlastně jen takovou zkouškou, jak je to celé nachystané. Ukázal nám všechno, co je zapotřebí vidět. Po letošních volbách se stane něco podobného. Začnou chodit jobovky jedna za druhou a prakticky nic z toho není součástí dnešních politických slibů. Nad ničím z toho nebude shoda.

Já si ještě pamatuju, jak opozice házela vládě klacky pod nohy za pandemie. Ale pokud bude totéž dělat v případě afghánské migrace, tak to bude horší. Stejně tak si pamatuju, jak soudy požadovaly po vládě “zdůvodnit” pandemické kroky. Právní termín který do té chvíle neexistoval. Dovedete si představit, že soudy udělají totéž v případě nedostatku elektřiny? Že bude vláda muset zdůvodnit, proč udělala mimořádné opatření a nepouští proud do Německa? Dovedete si představit důsledky nejednoty národa jako za covidu, ale z důvodu bankomatů nevydávajících hotovost? Tohle všechno jsou věci, které si umím představit, ale skoro bych se vsadil, že přijdou věci, které jsou zcela mimo mojí fantazii.

Měli bychom na to ve volbách myslet. Měli bychom přemýšlet, kdo z nabídky nás budoucím průserem provede se šancí na menší ztráty. Nová vláda nebude řešit současné prkotiny. Čekají jí nejspíš o dost náročnější úkoly než nějaká ubohá pandemie a marginální čtyřprocentní inflace.