Bruselský diktát opět útočí: Pod palbou jsou brčka a uchošťoury

Bruselští byrokrati se zaštiťují bohulibým účelem – napomoci ochraně přírody a omezit znečištění oceánů.

Návrh řešení, které z Bruselu přichází, je ale bohužel přesně v intencích toho, pro co se vžil můj termín „Bruselský diktát“: prostě to zakážeme a na dopady tohoto zákazu ohled nebereme. Na první pohled to působí líbivě, akčně a přímočaře. Co na tom, že je to úplně špatně a navíc v duchu socialistického centrálního plánování.

Sám jako velký milovník zvířat a přírody vůbec a navíc i majitel zoologické zahrady v Táboře maximálně podporuji ochranu přírody. Aplikace takového zákazu ale bude pro evropské země technicky a finančně náročná a přitom vůbec nevyřeší podstatu problému. Ta totiž leží úplně někde jinde, a to doslova a zeměpisně.

Pro vysvětlení si k věci uveďme pár konkrétních údajů:

1) Podle výzkumu týmu Helmholtzova centra pro studium životního prostředí v Lipsku z roku 2017 přináší 93 % (!) plastového odpadu do oceánu jen 10 řek: Jang-c’-ťiang, Indus, Chuang-che, Hai, Nil, delta Ganga-Brahmaputra-Meghna, Ču-tiang, Amur, Niger a Mekong. Jak vidíte, žádná z území Evropy. (Info o výsledcích výzkumu například ZDE.)

2) Tým expertů na životní prostředí pod vedením vědkyně Jenny Jambeck z University of Georgia zkoumal v roce 2010, které země se nejvíce podílejí na znečištění oceánů plastovým odpadem. Jako 10 největších původců znečištění bylo identifikováno: Čína, Indonésie, Filipíny, Vietnam, Srí Lanka, Egypt, Thajsko, Malajsie, Egypt, Bangladéš. Opět tedy žádná evropská země ani Evropská unie jako celek. Ta je ve svém nakládání s odpady již nyní mnohem opatrnější a zodpovědnější než Spojené státy a pro srovnání: USA se ve výsledcích výzkumu umístily na 12. místě a odhad množství jimi vyprodukovaného plastového odpadu v mořích byl téměř 30krát nižší než u první Číny a více než 10krát nižší než u druhé Indonésie. (Info o výsledcích výzkumu ZDE.)

Novější analýza organizace Ocean Conservancy z roku 2015 pak konstatuje, že top 5 mořských znečišťovatelů (v jejich žebříčku to jsou Čína, Indonésie, Filipíny, Thajsko a Vietnam) má na svědomí 55–60 % plastového odpadu v oceánech! (Celá analýza ZDE.)

Co z toho pro nás plyne? Ano, plastový odpad je ekologický problém a jeho omezování je určitě potřeba. Řešení navrhované Evropskou komisí však – jako bohužel často – míří mimo podstatu problému. Země Evropské unie se na plastovém znečišťování podílejí z globálního hlediska okrajově. Evropské firmy a společnosti ale budou nuceny hledat, čím nahradit zakázané materiály. To si vyžádá další náklady, které samozřejmě budou muset promítnout do ceny svých výrobků a služeb. To bude znamenat další ztrátu konkurenceschopnosti oproti firmám z jiných částí světa, které podobné omezení řešit nebudou muset.

Pokud nám jde o životní prostředí na naší planetě, bylo by samozřejmě efektivní zaměřit se na místa, kde problém s plastovým odpadem opravdu ve velkém vzniká. Ta jsou sice mimo evropský prostor, ale i tak zde Evropa jako významný politický a ekonomický hráč páky má. Musela by však být při takových jednáních tvrdá, zásadová a nekompromisní: Chcete s námi vést politická a hospodářská jednání nebo s námi obchodovat? Pak se musíte zavázat, že do 10 let omezíte plastový odpad o tolik a tolik procent a nebudete používat tyto a tyto materiály. Jinak obchodovat nebudeme nebo budeme obchodovat s takovými překážkami, že u nás budou vaše výrobky obtížně prodejné.

Takový přístup možná na někoho může působit až moc konfrontačně, ale ve světě politiky a mezinárodního obchodu není použití přiměřené síly ničím neobvyklým, pokud právě například potřebujete ovlivnit situaci mimo své území, na druhém konci světa. A tam jádro problému leží. Znamenalo by to ze strany Evropy neústupnost a připravenost nést určité oběti, možná by to bylo pro nějaký čas bolestivé (jednání by určitě byla tvrdá, ovlivnila by vzájemné vztahy, výsledkem by mohlo být i určité zvýšení cen výrobků z daných zemí pro občany EU), ale není to nic, co by neměla Evropa ustát. Výsledek v podobě opravdu lepšího životního prostředí na Zemi za to stojí, ne? Navíc by to byla obchodní příležitost pro evropské firmy, mohly by se díky svému pokročilému know-how podílet na budování a zlepšování infrastruktury pro zpracování a recyklaci plastových odpadů v těchto zemích.

Zakopaný pes je ale možná v tom, že evropským lídrům je vyjádření jasného stanoviska a odvaha přijmout rozhodnutí, kterému je potřeba přinést určité oběti, cizí. Tváří se, že jim jde o bohulibý výsledek – ale nesmí to bolet. Navykli si na jakási svá bezbolestná jakoby řešení, která u veřejnosti nevyvolají větší konflikt, avšak ve skutečnosti žádnými řešeními nejsou. Umějí vykázat činnost vyhlášením zákazu brček nebo pomazánkového másla, stanovením normy na míru zakřivení banánů nebo svolat okázalý summit. Reálně ale podobná opatření nevyřeší prakticky nic a ke zlepšení života v Evropě nebo i jinde na světě nijak významněji nepřispívají. Stejně tak jako nebude mít valný efekt zákaz používání jednorázových plastových předmětů v zemích EU, když podstata problému s plastovým odpadem leží úplně jinde.