1.11.2019
Redakce
0
Kategorie: Politika

Brexit je symptom skutečného problému, ne problém sám

Sdílejte článek:

REFORMY.CZ

Od tohoto okamžiku, kdy byli v červnu 2016 při referendu o Brexitu voliči sečteni, tak o tom byly jen samé kecy, co to znamená. Hlasování o Brexitu dost jasně ukázalo, že čím dál více sílící politická unie není nadále udržitelná.

Byla to ale jen první ze série volebních porážek, ve kterých lid nakonec expanzi EU řekl, tak už dost.

O čtyři měsíce později v USA ve všelidovém hlasování do Bílého domu lidé zvolili Donalda Trumpa, čímž zase ukázali prostředník Západnímu establishmentu, který se těšil,  jak zruší hranice a smaže rozdíly mezi národními státy.

Navíc bylo prvním Trumpovým krokem vystoupit z Pařížské dohody o klimatické změně a o z obou těch globálně obchodních smluv TTIP a TPP. Všechno to byly globalistické, nadnárodní smlouvy konstruované k tomu, aby si globalisté uzurpovali moc od národních vlád a vložily kontrolu nad světovou ekonomikou do rukou několika korporátních uskupení s nepatrnou možností pro poškozené, aby se mohli obrátit na místní soudy.

V roce 2017 zase Katalánie uspořádala referendum proti vůli španělské vlády, která proti tomu použila sílu, aby takový vývoj zastavila. Dnes už jsou vůdci hnutí za nezávislost v zahraničí odsouzeni za těžké zločiny, takže jim hrozí přes deset let v žaláři, zatímco ulice Barcelony se zaplňují pobouřenými davy.

V Itálii nastaly hrozné podmínky díky euru, imigrační politice Angely Merkelové vzniklé ze zkrachovalého pokusu zničit Sýrii a kvůli rostoucí politické integraci EU, s čímž skoncovaly volby v roce 2018, kdy euroskeptici z protichůdných krajů politického spektra ukuli populistickou vládu. Tu nakonec zradilo Hnutí pěti hvězd v rámci protidemokratického procesu s odmítnutím nových voleb, protože průzkumy ukazují ještě větší posun v neprospěch těch, kdo zaujímají eurohujerské postoje.

Tyto průzkumy se ale nevrátily zpět na předchozí hodnoty, i když byli Matteo Salvini a jeho Liga zbaveni moci.

Německé volby v roce 2017 skončily další nepopulární a nyní značně menšinovou koalicí, kterou zformovali, jen aby euroskeptické Alternativě pro Německo (AfD) znemožnili dostat se k moci. Zelení tam stoupají, zatímco Sociální demokraté kolabují. Merkelová tam stojí nad Budestagem zombií.

A dnes tři roky po Brexitu a po Trumpově vítězství pracují ty mocné síly zřetelně zase proti lidu, jen aby je oba svrhli pomocí cynických a zavrženíhodných činů politického vandalismu rozbíjejícího skutečné vůdcovství bez ohledu na dlouhodobé škody pro společnost, které tím způsobují.

Ve skutečnosti bych asi řekl, že to poškození společnosti patří k cílům těchto kroků prováděných ve snaze zhatit vůli lidu v naději, že to pak bude přičteno na vrub těm, kvůli kterým tu společnost poškozují, a ne těm, kdo řídí tuto špinavou hru.

Nekonečné manévry v britském parlamentu směřující k zablokování jakékoliv formy smysluplného Brexitu uvrhly ministerského předsedu Borise Johnsona do situace, kdy musí zčásti obětovat svoji zemi, jen aby měl nějakou šanci na úspěch.

A přes všechny úspěchy, kterých dosáhl, je osud Brexitu pořád ještě chmurný. Takže v podstatě nakonec zvítězil v Pyrrhově vítězství, po kterém se ocitl v politické zemi nikoho, když dosáhl obecných voleb, kdy Toryové se musí spojit s Nigelem Faragem ze Strany Brexitu, aby dostal posvěcení pro sestavení vlády schopné vládnout.

Všechny tyto události jsou symptomem skutečného problému, který ti, co za oponou tahají za strunky, nechtějí přiznat, totiž že lid nenávidí jak je, tak jejich grandiózní plány.

Žijeme ve věku rychlé decentralizace, kdy nám technologie poskytují přístup k informacím v reálném čase, a to i k takovým, jejichž šíření a uchycení mezi lidem v dobách, když je šlo přenášet jen na ty na cestě s námi, trvalo měsíce až roky.

A to posílilo lidi způsoby, s nimiž se nikdo třímající moc není schopen smířit.

Skutečnost, že se dostaneme masově jeden k druhému v celém socioekonomickém spektru, abychom prodiskutovali měnící se kurz společnosti, nebyl prostě možný ještě ani před deseti lety.

A dnes jsou tyto síly decentralizace skutečným problém, se kterým se potýkají elity, které si už generace užívaly iluzi, že řídí svět.

Ale takové události jako Brexit, Trump, Katalánie a další jsou obvykle očerňovány jako skutečné problémy, místo aby se na ně nahlíželo jako na pouhé symptomy daleko hlubších problémů způsobených neudržitelným politickým a ekonomickým systémem zakládajícím se na podvodech, na privilegiích těch, co mají přístup k levným pro ně nově natištěným penězům, na krádežích a na nestoudné propagandě.

George Galloway píšící pro RT poukázal na jedno skutečné rozdělení uvnitř Británie, které Brexit odhalil, a to tu povídačku, že Irsko jsou dvě oddělené země.

Těch šest krajů na severovýchodu Irska bylo nepřirozeně odtrženo od irské vlasti už před stoletím, ale jejich stav byl z historického hlediska předurčen ke zkáze.

I přes jejich inženýrské manipulace s hranicemi promyšleně střižené tak, aby se zajistilo vytvoření protestantské většiny (tedy britských unionistů) a toho apartheidu se blížícímu zacházení s katolickou menšinou včetně útlaku pro mnohé, tak stejně tu bylo varování na zdi. Jak je vidět i na mé vlastní rodině, mají katolíci prostě větší rodiny než protestanti. A to působí spolu s neustálým proudem emigrace vzdělaných protestantů, kteří nejsou ochotni váznout v tak abnormálním státečku, jaký v Severním Irsku vytvořili. Není to ani Irsko ani Británie, vládne tam aspoň půl století jistá forma sektářské politiky, ale je to trapas, když protestanti ze severu volí nohama a utíkají do Anglie.

George se uchyluje k tvrzení, že všechen ten hluk od Skotské národní strany (SNP), která hrozí, že vystoupí z Británie a zůstane v EU, je směšný, neboť by to znamenalo, že vymění současnou strukturu podpory přicházející z Westminsteru, za politiku zbídačování požadovanou Bruselem.

Já se o tom s Georgem nebudu hádat, on zná svůj lid daleko lépe než já. Říkám ale, že to dělení mezi zeměmi – Anglie, Skotsko a Wales – je dost hluboké na to, aby představovalo výraznou zlomovou linii.

Je však zcela jasné, že i starší nepřirozené splácaniny z různých zemí do takových konstruktů jako Spojené království Velké Británie jsou plné napětí, která rychle vykypí ve světě, ve kterém technologie lidem velice urychlují výměnu všeho napříč svévolnými politickými hranicemi.

To je v naprostém rozporu k argumentaci Evropské unie, že aby malé země Evropy mohly konkurovat, tak potřebují ohromný společný politický aparát, a že bez aparátčíků nebudou schopni konkurovat ani USA, Indii, Rusku a Číně.

Skutečností však je, že veliké země jsou na tom všechny v různé formě podobně jako Británie s Irskem. Podle toho, jak to znám, tak i USA se přetváří na soustavu četných regionálních útvarů stejně jako Británie.

Stáváme se rychle lidem vzájemně rozděleným společným jazykem, když budu parafrázovat George Bernard Shawa, kdy i ten jazyk zasévá nevraživost a rozkoly mezi státy až do takové míry, jaká tu neexistovala od vypuknutí toho, o čem se obvykle nesprávně mluví jako o Americké občanské válce.

Abychom tu válku správně zasadili, tak ji prezident Lincoln vedl, aby zabránil Unii v rozpadu, nikoliv, aby odvrátil útok na Washington silami, které by chtěly uchvátit kontrolu nad vládou. A to by byla občanská válka.

Ty války, které dnes vede vedení aparátčíků z Bruselu, jsou podobné té, kterou vedl Lincoln. Jsou to politické války vedené proti současné vůli lidu, aby se zabránilo odtržení od EU – Brexit, Italexit, Katalánie.

Když se během politického procesu lidem odpírají jejich práva, tak nevyhnutelně přijde další krok, a ten je pak násilný. A to je to, co přijde, pokud ti u moci, nepřestanou být odtržení od reality.

To je věc, kterou Donald Trump začíná chápat ohledně americké okupace cizích zemí jako Sýrie a Afghánistán. Také Irák ho v nadcházejících týdnech asi zkusí k tomuto rozhodnutí přimět.

Události tam a v Libanonu díky tak zkázonosným válečným činům, jaké jsou běžné známy jako ‚sankce‘, si zaslouží pečlivé sledování, jelikož všechna rozhodnutí, která ještě zhorší už existující dluh a všechny ty uplichtěné politické aliance budou mít pro tento region destruktivní účinek.

Ale v době mezi současností a tím okamžikem, kdy to rupne, můžeme sázet na to, že ti od reality odtržení, zkorumpovaní politici jájínkovsky uvízlí v bažině vlastního solipsismu, nepochopí, že to je konec jejich politického života, dokud se na kapitolu nezačnou instalovat gilotiny.

Tom Luongo

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Předsudečná nenávist

    J3K Česká politická scéna trpí již dlouho nedostatkem politické kultury. Řada našich politických elit vychází ze svého dlouhého působení