
Až nám vezmou Eurovizi, zhasne poslední světlo evropské civilizace
D. D. KRAJČA
Přiznávám, že jsem dlouho netušil, jak blízko stojíme národní katastrofě. Člověk sleduje války, státní dluh, ceny energií, stav silnic, zdravotnictví, školství a další naprosto podružné problémy a přitom mu uniká skutečná hrozba.
Česká televize bude muset šetřit a v debatě o jejím budoucím financování se začíná mluvit také o omezení některých programových aktivit. A představte si tu hrůzu, kdyby jednou mezi oběťmi padla česká účast na Eurovizi.
To už totiž není obyčejné šetření. To je kulturní Armagedon.
Představa, že bychom jeden květnový večer zapnuli televizi a neuviděli člověka oblečeného současně jako svatební dort, bourací kladivo a sexuální pomůcku z budoucnosti, je téměř nesnesitelná. Kam by se poděla naše evropská kulturní vyspělost? Kde bychom hledali umělce, kterému z rozkroku šlehají lasery, zatímco za ním šest polonahých tanečníků v latexu předvádí cosi mezi epileptickým záchvatem, skupinovým porodem a opravou převodovky?
Eurovize nás za ta léta naučila, že samotná písnička je vlastně obtěžující přežitek. Zpívat uměl každý trouba už za našich babiček. Moderní kultura vyžaduje něco jiného. Potřebujete kouř, plameny, třpytky, ventilátor o výkonu leteckého motoru, obří projekční stěnu a kostým, který by ještě před dvaceti lety odmítl vyrobit i majitel erotického kabaretu s odůvodněním, že má také nějakou důstojnost.
A teď bychom o to všechno mohli přijít.
Možná bychom se skutečně museli vrátit k hudbě. K melodii. K textu. Dokonce se děsím představy, že by zpěvák mohl přijít na jeviště normálně oblečený, postavit se k mikrofonu a pouze zpívat. Bez ohně. Bez latexu. Bez člověka lezoucího z vany. Bez tanečního souboru převlečeného za pohlavní orgány mimozemské civilizace. Tak hluboko snad Evropa ještě neklesla.
Největší tragédie by ovšem čekala naše děti. Jak jim jednou vysvětlíme, že jejich rodiče žili ve zlaté době, kdy bylo možné během jediného večera spatřit vousatou dámu, muže v sukni, ženu v brnění, interpreta v tangách s křídly, několik bytostí neurčitelného původu a moderátora oblečeného tak, že člověk raději čekal na konec přenosu, než aby se pokoušel zjistit, kde přesně končí sako a začíná zadek?
A především bychom přišli o ten každoroční nádherný okamžik, kdy nám někdo vysvětlí, že právě sledujeme oslavu rozmanitosti, svobody, tolerance a evropské kultury, zatímco na obrazovce se v umělé mlze svíjí cosi potřené olejem a za tím hoří klavír.
Byla by to kulturní prázdnota.
Lidé by z dlouhé chvíle mohli začít poslouchat Dvořáka. Někdo by mohl omylem objevit Smetanu. Další nešťastník by mohl zajít do divadla. V krajním případě by česká rodina mohla v sobotu večer sedět u jednoho stolu a normálně si povídat. Nedovedu si představit, kam až by podobná kulturní kontrarevoluce mohla dojít.
Proto bych otázku financování České televize rozhodně nepodceňoval. Sama ČT tvrdí, že změna systému financování může znamenat citelný zásah do rozsahu veřejné služby. To je seriózní debata a zaslouží si seriózní argumenty.
Ale pokud jedním z následků opravdu jednou bude, že Česko nebude na Eurovizi, dovolím si přesto zachovat klid.
Přežili jsme husitské války, třicetiletou válku, dvě světové války, komunismus, kuponovou privatizaci, televizní estrády devadesátých let i několik řad reality show.
Přežijeme patrně i rok, během něhož neuvidíme člověka v latexových slipech zpívat o míru, zatímco mu ze zadku šlehají konfety.
A kdyby ne, zapálím doma prskavku, obléknu si záclonu, pustím ventilátor a zazpívám vám něco sám.
Evropská kultura musí pokračovat.
Daniel Danndys Krajča, fb
