29.5.2019
Redakce
0
Kategorie: Exklusivně pro PP, Multikulturní soužití

Amnesty má problém

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

vylicil„Na rohu ulice vrah o morálce káže…” Tato slova ze známé písně „Veličenstvo kat” od Karla Kryla mohou napadnout leckterého zvídavého čtenáře, když se seznámí s nejnovějším skandálem mezinárodní „lidskoprávní” organizace Amnesty International.

Přes BBC totiž před pár dny unikla interní zpráva o prověrce v této organizaci, kterou po dvou sebevraždách zaměstnanců nařídil její generální tajemník. Byla sice vydána už v únoru, ale na veřejnost se dostala až v těchto dnech. Píše se v ní o šikaně zaměstnanců, o „toxickém prostředí tajnůstkářství a nedůvěry”, o ponižování a pak, dokonce, i o diskriminaci na základě rasy a pohlaví. Což je, uznejte, v mezinárodní lidskoprávní organizaci, poněkud nečekané.

Zvláště, když tahle firma „mistruje” kde koho po světě, Českou republiku nevyjímaje, za dodržování těch slavných „lidských práv”. Mimořádný důraz přitom klade na situaci nejrůznějších, obskurních a neoblíbených menšin. Na (podle Amnesty) povinnou péči příslušného státu o jejich blaho, úzkostlivé ohýbání práva v jejich prospěch, anebo alespoň veleopatrné našlapování kolem nich.

Jistě si vzpomenete na jejich pravidelné, každoroční, veřejné kacéřování České republiky za „rasistické utlačování Romské menšiny”, stejně jako jejich péči a starost o „uprchlíky”. Odcitujme si, pro ilustraci, alespoň dva odstavečky z úvodu jejich poslední výroční zprávy. Té za léta 2017 -2018. (k dispozici zde )

„Vláda odmítla účastnit se povinných kvót EU na přesun uprchlíků. Navzdory reformám byli romští žáci ve školách stále segregováni. Nabyla účinnosti novela, která obcím umožňuje vyhlásit zóny „sociálně patologického chování” s omezeným přístupem k dávkám na bydlení.

Vysocí vládní představitelé, včetně prezidenta, učinili xenofobní prohlášení o uprchlících a migrantech. Během předvolební kampaně ministr vnitra prezentoval jako úspěch restriktivní politiky, které vedly uprchlíky k vyhýbání se České republice.”

Je stejně zvláštní, jak daleko a kterým směrem se posunulo vnímání oněch „lidských práv” od dob založení Amnesty International. Organizace vznikla v roce 1961 z popudu britského právníka Petera Benensona Ten byl jednoho dne šokovaný článkem v novinách, o dvou portugalských studentech, kteří byli nepříliš demokratickým Salazarovým režimem odsouzeni na 7 roků za to, že si připili na svobodu.

Ve svých počátcích tak hájila „Amnesty” slušné lidi, kteří byli perzekuováni vládami svých zemí, řádné občany, kteří chtěli občanské svobody a demokratický podíl na rozhodování o svém vlastním státě. Ale pak, časem se to nějak zvrtlo. Anebo bylo kýmsi šikovně „zvrtnuto”. Stejně jako celý koncept „lidských práv”, který se stal klackem na rozbíjení bílé, prosperující evropské civilizace.

O současném zaměření organizace si můžeme udělat obrázek z pár ukázek činnosti českých odnoží Amnesty. Organizace totiž funguje tak, že v každé napadené zemi ustanoví tzv. Místní skupiny. Ty se scházejí jednou za týden či dva týdny. Podle stránek spolku „pracují na konkrétní oblasti ve světě, kterou si skupina v rámci možností sama vybere. Avšak činností skupin může být mnohem více: pořádání infostánků na kulturních akcích, informování veřejnosti, happeningy, promítání, diskuse, výstavy, psaní urgentních apelů, atd.” Jinými slovy, monitorují situaci napadeného státu, vyhledávají slabá místa, píšou udavačské zprávy a v případě potřeby vykonávají tzv. aktivní opatření, jako vlivová agentura.

Příklady z poslední doby?  Kromě stálého tlaku na „přijímání” a „inklusi” nebo kampaní okolo vepřína v Letech, který nás stál pěkných a kulatých 500 mega, je tu třeba petice za přijetí tzv. Istambulské úmluvy. Tedy pokus o pokoutní zavedení genderu do našeho právního řádu, maskovaný jako ochrana žen proti násilí. „Dílo” sepsali Amnesťáci spolu  s agresivně – feministickým spolkem Česká ženská lobby. Anebo jako poslední třešinka, jejich aktivní účast na kraválech Milionu chvilek pro demokracii, včetně proslovů jejich šéfa.

Ale buďme féroví. Kromě neustávající, úmorné a monotematické kritiky, dovedou Amnesťáci Českou republiku občas i pochválit. Tedy, zatím jen jednou. Bylo to v r. 2016 a pochvala přišla za rozhodnutí soudu, který uznal adopci dítěte dvojici mužů. Pár, který žije v USA, o to žádal kvůli přestěhování do ČR. Podle soudu uznání bylo v nejlepším zájmu dítěte, přestože česká legislativa osvojení homosexuálům neumožňuje…

Podíváme-li se na tyto aktivity, od výročních zpráv až po denní agendu místních sdružení, musíme bohužel konstatovat, že jde o  činnost veskrze rozkladnou, subverzní, škodlivou, stát i občana zatěžující novými povinnostmi a finančními břemeny. Kdyby si někdo, uvažujme hypoteticky, platil agenturu pro rozklad nepřátelského státu „mírovými prostředky”, nemohla by postupovat jinak.

Proto se podívejme, kdo tenhle spolek vlastně financuje. Amnesťáci uvádějí, že od státu, míněno našeho, nic neberou. Že žijí z darů svých členů a  firemní příspěvky přísně posuzují. Kvůli nezávislosti. Takže jinak, na kom jsou „nezávislí”? I když z jeho peněz fungují?

Žádné překvapení. Při troše pátrání objevíme známé, provařené „firmy”. Norway grants, EEA grants a Norskou ambasádu.  Peníze přitékají k adresátům, včetně Amensty international, přes tzv. Fond pro nestátní neziskové organizace (FNNO). Ten je určen, podle oficiálních stránek,  „na podporu aktivit neziskových organizací prosazujících veřejný zájem. Cílem programu FNNO je posílit občanskou společnost v definovaných prioritních oblastech a podpořit bilaterální spolupráci mezi donorskými státy a Českou republikou” tolik oficiální text. Za léta 2009–2014 proteklo FNNO, na tento druh dobročinnosti, pěkných 256 978 108 Kč.

Dalším finančním kanálem Amnesťáků jsou tzv. fondy EHP. Do nich, kromě Norska, přispívají také Island a Lichtenštejnsko.  Od roku 2004 se jimi k neziskovkám dostalo pozoruhodných 6 mld. Kč. A bude ještě líp. V září 2017 bylo v Anežském klášteře v Praze slavnostně podepsáno Memorandum o porozumění pro aktuální, již třetí programové období Fondů EHP a Norska. Česká republika by v tomto období měla obdržet 184,5 milionů EUR (cca 5 miliard Kč). Zejména na projekty, týkající se lidských práv, inkluze Romů a rozvoj občanské společnosti…

Co s tím? Jedno je jisté. Samo se to nepoloží. Nepatrné škobrtnutí jedné lidskoprávní organizace, zmíněné v úvodu, nebude mít na nic vliv. V nejhorším, kdyby se to moc rozmazávalo, ji nahradí jiná. Se stejnými lidmi, cíli i sponzory. Velký bratr jich má v záloze dostatek. Cesta k Novému světovému řádu, kde zástupci nadnárodních společností diktují státům detailní podobu zákonů, aby jim vyhovovaly a nikým nevolené, nezvané nadnárodní neziskovky distribuují populační přebytky Afriky po Evropě, bez ohledu na mínění místních obyvatel, cesta k multikulturní, inklusivní společnosti závislých, vykořeněných a řádně promísených tupců, bude pokračovat.

A jak bylo vidět v posledních dnech, řešením není ani pokus o volební „dobytí Bruselu”. I tam to dokáží „zašmoulovat” tak, aby vůli obyvatel zvrátili v její pravý opak. Ne. Cesta je pouze přes národní stát. Náš vlastní národní stát. Dokud ho ještě jakž takž máme.

Na příkladu Maďarska a Polska je vidět, že vzdorovat lze. Že i menší stát může říct ne. A trvat na svém. Postupně se emancipovat. Začít s politikou jakž takž nezávislou, politikou více azimutů. A hlavně – skřípnout už konečně agenturu nepřítele. Politické neziskovky. Přijmout nějakou obdobu zákona FARA, který platí v USA od třicátých let minulého století.

V Maďarsku a částečně i v Polsku už podobné zákony, určující neziskovkám alespoň nějaké meze, přijali.


 


Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (38 votes, average: 4,97 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky