Jarek Nohavica a Puškinova cena 2018

2/ Na ty, co Nohavicovi, jeho ocenění a mnohdy Rusku i Putinovi fandí a mají z toho všeho upřímnou radost.

Takže za mne – ať žije demokracie, svoboda názoru! Věnujme se raději takovýmto mírumilovným věcem jako je Puškinova cena, než přípravami na nesmyslné a katastrofální války, či vytvářením nenávisti mezi lidmi.

Podle mne Jarek vyjádřil převzetím Puškinovy ceny určitou odvahu. Určitě není tak naivní, že by o silném odporu kritiků Ruska a Putina nic netušil. Naštěstí sdělovací prostředky nejsou tak nenávistné a plné zášti, jako někteří lidé na sociálních sítích. Jen za mne, tam v Kremlu, měl Jarek raději zazpívat s kytarou .

Jarka jsem znal i trochu osobně. Měl jsem možnost s ním v osmdesátých letech hovořit, psát si s ním a dvakrát jsem ho navštívil doma a poznal jeho rodinu.

Zde je můj pohled a názor na něj a jeho tvorbu:

Jarek Nohavica žil v Českém Těšíně, který měl na počátku osmdesátých let asi 22 tisíc obyvatel. Poznal jsem Jarka už v roce 1982/1983 na menším víkendovém folkovém festivalu. Za mne a za řadu dalších lidí, co ho tehdy prožili, slyšeli zpívat, byl Jarek nositelem nových energií, které režim dost ohrožovaly. Dnes už to lidé nepochopí, možná Ti, co ho kdysi zažili si vzpomenou. Jarek byl opravdu nositelem energií, které přinášely změny v myšlení a cítění lidí. Jeho písně se šířily jako lavina. Znal ho a zpíval si ho kde kdo, i když v rádiích a v TV Jarek prakticky nevystupoval. Přestože jeho písně byly pro nás zdánlivě neškodné, apolitické, tak byly do určité míry revoluční svou atmosférou, energií, kterou lidem předávaly. Nohavica nastoupil na pódium v době, kdy většina zajímavých písničkářů odešla do emigrace a zbytek byl tak trochu zahnán do kouta, aby moc nevyčnívali.

Jarek byl jeden z mála písničkářů osmdesátých let, který rozezpíval publikum na koncertech, lidé zpívali s ním, často celé sály nebo obecenstvo v přírodních amfiteátrech. On skutečně velmi silně aktivoval v lidech pocity, emoce, do určité míry jim jeho písně dodávaly odvahu se vyjadřovat, projevovat, říkat svou pravdu, názor a to bylo hodně nebezpečné na tu dobu pro tehdejší režim, i když sám Nohavica byl zdrženlivý a opatrný, tak přece jenom v Jarkovi samotném převažoval ten vnitřní tvůrčí přetlak, z kterého vznikaly všechny jeho písně. Pamatuji si, jak jsem byl po ročním “zákazu” Jarkova veřejného vystupování (kdy nedostal na jeden rok přehrávky, které dovolovaly koncertování) na letním hudebním festivalu, kde Jarek po roce opět veřejně zazpíval a lidé přinášeli a zapalovali na pódiu a pod pódiem stovky svíček a především s ním všichni zpívali.

Zákaz jeho veřejného vystupování vzbudil obrovskou vlnu solidarity a ještě to Jarkovi mnohokrát zvýšilo popularitu. Stále více obyčejných lidí se odmítalo smířit s praktiky režimu, který zakazoval a cenzuroval. Jarek byl pro ně symbolem změny, lidskosti, naděje. Režim, ideologové, StBáci to cítili a byli z toho bezradní a věděli, že zákazy všechno jen zhoršují, tak jediná cesta byla, donutit ho ke kompromisům, k jakési “spolupráci” či “kolaboraci” s režimem. Je třeba si uvědomit, se s režimem kolaborovali prakticky všichni a zvlášť v těch menších městech. Jarek chtěl veřejně vystupovat, cítil, že má lidem co dát a neviděl smysl v tom, že už si nikde veřejně nezahraje a myslel si, že to s režimem i StB nějak uhraje. Nehledě k tomu, že měl v té době nemocnou mámu, doma ženu a dvě malé děti, čehož vyšetřovatelé rádi využívali k nátlaku na vyslýchanou osobu.

Ono bylo opravdu těžké odmítnout tehdejší režim a jeho “ochránce”, když zdánlivě všichni kolem tento režim podporovali tím, že prakticky do jednoho chodili na první máje a jiné politické manifestace, byli v ROH a SSM, každý desátý člověk byl v KSČ a skoro nikdo se neodvážil nejít k volbám nebo vyslovit svůj “jiný” názor veřejně. I kdyby Nohavica tehdy udělal nějakou chybičku, tak jeho pozitivní role i role na změnách ve společnosti byla nesrovnatelně větší a na to jeho odpůrci zapomínají, nebo si to nikdy neuvědomili.