14.12.2013
Redakce
0
Kategorie: Kultura a tipy

Jak jsem se stal členem filmového štábu

Sdílejte článek:

ONDŘEJ KŘÍŽ 14|12|2013

Je tomu už několik měsíců, co jsem díky škole vyrazil na stáž do Prahy do České televize. Byl jsem vyslán jako výpomoc filmovému štábu, který natáčel detektivní seriál pro ČT. Zářil jsem nadšením, protože to byla obrovská zkušenost a možnost zjistit, jak to funguje v praxi a ne jenom o tom mluvit ve škole ve vydýchané posluchárně.

[ad#hornisiroka]

 

Psal se začátek srpna, kdy jsem pln nadšení vyrazil na měsíc ku Praze, očekávajíc velké věci. Po příjezdu na ubytovnu po skoro tříhodinové cestě autobusem, který zažil snad ještě prezidenta Masaryka, mě čekalo zklamání v podobě neumožnění připojení se na internet na vysokoškolské koleji. Bylo to nečekaný šok (vzhledem k tomu, že vysokoškoláci internet potřebují), ale vzhledem k mému rozčarování, že jdu vstříc velké zkušenosti, jsem to přešel. Říkajíc si, že na notebook stejně nebudu mít moc času.

 

A tak se tomu i stalo. Hned první den v kanceláři producenta jsem zjistil, že klasická natáčecí směna trvá 12 hodin, což bylo další zjištění, které jsem hodlal přejít bez mrknutí oka. Ovšem, jak jsem přišel na plac, čekalo mě něco, co už se jen tak přejít nedalo. A to, že tam vlastně asi budu k ničemu. Protože každý, kdo ve štábu byl, měl přesně vymezenou svoji práci, co dělal a na mě už nic nezbylo. Říkal jsem si: „s takovou jsem sem nemusel jezdit, když tu k ničemu nejsem…“ a mlčky jsem seděl v koutě, pozorujíc cvrkot natáčení s pochmurnou náladou. Ten večer se mi opravdu těžce spalo a přemýšlel jsem, jestli tady ten měsíc vydržím, když tu mám houby co na práci.

 

Jsem ovšem člověk, který to nevzdává po prvním zklamání či neúspěchu. Tož jsem vyrazil do roboty i v den druhý, psychicky obrněn a připraven zapojit se do procesu. Ukázalo se, že když člověk opravdu chce dělat a je na něm vidět, že se chce učit a pracovat dobře, práce si ho najde. To se totiž stalo mně. Hned druhý den jsem totiž obdržel, skoro omdlívajíc, vysílačku, která pro mě znamenala symbolický klíč ke dveřím, na kterých byl nápis „Filmový štáb“. Ze začátku trošku otřesený a zmatený, jsem nevěděl, co mám dělat. Od toho mi sloužila vysílačka u pasu a stal jsem tak Runnerem či rychlou spojkou pro vyřizování různých záležitostí. Jako naprostý nováček jsem ale nedostával těžké a náročné úkoly. Takže na mě čekaly takové věci jako nošení pití na plac, přínos objednaných pochutin či cigaret a podobné úkoly, nevyžadující velkou specializaci. Já si to ale náramně užíval, protože jsem sledoval natáčení kolem a konečně zjišťoval, jak to vše funguje, co je všechno zapotřebí, aby se natočil obraz, jaké profese mají co za úkol, jak se tyto profese vůbec nazývají. Naučil jsem se hierarchii štábu a spoustu dalšího a byl jsem opravdu rád, že se toho mohu zúčastnit.

 

Musím říci, že jsem měl štěstí na štáb, který mě jako naprostého zelenáče rovnou neodkopl a spíše se mě tzv. ujal. Když jsem něco nevěděl a nebyla moc velká možnost to odpozorovat, našli se lidi, kteří mi rádi moji neznalost objasnili a udělali si na mě chvilku času, kterého při natáčení bylo opravdu málo. Člověk se musí pořád soustředit a na 100% dělat svěřenou činnost, protože jinak přeruší koloběh a jak nastane nějaký zádrhel, nastává i nervozita, že vše neběží, jak má. I herci, u kterých by si každý řekl, že to budou odtažití lidé, s kterými si spíš nic neřeknete, měli se mnou slitování.

 

Tím se dostávám do pokročilejšího stádia stáže, kdy jsem tam byl už druhý třetí týden a naučil se, jak to chodí. Protože jsem se jako nováček snažil „nic nepo… kazit“, vcelku se mi to dařilo a dostával jsem postupně další úkoly. Mohl jsem si tak vyzkoušet pozice doubla, stand-ina, runnera, který se stará o herce a nakonec i klapku. Na člověka, zkušeností neposkvrněného, si myslím, že je to fajn výkon a jsem moc rád za to, že mi tato velká zkušenost byla umožněna.

 

Ve třetím týdnu byla kolej uzavřena pro nějakou velkou akci, a tak jsem byl nucen si najít jinou. Což o to, v Praze je ubytoven dost, ale najít nějakou ucházející za rozumný peníz je už horší. Avšak hledal jsem na internetu a našel takovou, která z fotek vypadala hezky. Och, jak jsem se mýlil. Když jsem na tuto ubytovnu dorazil, sevřelo se mi hrdlo a já litoval, že mám rezervaci na týden. Byl to jakýsi předělaný sklad na náhražku ubytovny u železničního nákladového nádraží, kdesi na samotě, kterou jsem našel jen díky telefonu. Je sice hezké, že nabízeli free wi-fi připojení, ale to byl jediný klad, který ani zdaleka nepřekonal zápory. Toalety či sprchy v takovém stavu, že po jejich použití jste zvažovali návštěvu lékaře. Bylo pro mě ale velké ponaučení, že nic není takové, jak se na první pohled zdá a i tuto zkušenost jsem přijal jako drahocennou do života.

 

V této době už jsem znal takřka celým štáb jmény a navázal nějaké kamarádské vztahy. To se mi ale stalo osudným. Můj humor patří do kategorie provokativního a nesedne každému. Tak jsem se tak jednou bavil s kolegou a utrousil provokativní poznámku o jiné kolegyni, kterou jsem ale vůbec tak nemyslel a mínil to jen jako pouhý vtip. Už nevím, o co přesně šlo. Ukázalo se ale, že se to nějak rozneslo a lidi se na mě najednou dívali nevraživým pohledem, měli poznámky k tomu, jak se to chovám a mám si dávat pozor na pusu apod. Jak jsem došel k tomuto zjištění, celý jsem zkameněl a stala se ze mě chodící hromádka neštěstí už v tak stresujícím prostředí. Nastala opět fáze sezení v koutě a odebrání se z mého místa jen za účelem udělání nějakého úkolu. Z pocitu zařazování do kolektivu se náhle stal pocit, že jsem to totálně pohnojil…

 

 

Co se ale stalo potom, mi přineslo neskutečnou úlevu a spadnutí velkého kamene ze srdce. Část štábu, s kterou jsem byl nejvíce v kontaktu se totiž domluvila, že na mě ušije boudu, ať si to zelenáč pěkně užije. Stalo se. Dostal jsem náramně pocítit a musel jsem uznat, že to bylo velmi vydařené divadlo.

 

Když stáž končila, bylo mi těžko, protože jsem věděl, že takovou možnost mít zase dlouho nebudu, jestli ještě vůbec někdy. Není lehké se tam dostat a ani není lehké zapadnout či udržet se. Když člověk něco opravdu nezvládá, tak je spoustu dalších v řadě, takže svojí práci musí plnit na výbornou. Tím, že jsem se učil, jsem nějaké chyby udělal, menší, někdy i trochu větší, které si už nadosmrti budu pamatovat. Ale snažil jsem se a štáb to ocenil. Dokonce mi poděkoval za dobrou výpomoc a já jsem rád, že jsem byl vcelku spolehlivou součástí. A ne jen vyděšené klubko v koutě, jako první den. Tímto jim děkuji za trpělivost, naučení mnoho nového a za zkušenost, která v mém životě byla opravdu veliká….

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (7 votes, average: 3,71 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky