11.2.2016
Redakce
0
Kategorie: Historie

Zoufalé režimy dělají zoufalé věci

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL 11|02|2016

Od soboty 6. února žije český internet jedním všeobecně známým videem. A oprávněně. Kdo viděl, celé a nesestříhané, ten má jasno.  Dokonce i těm chytřejším z „majitelů klíčů“ už začíná docházet, že takhle ubohou, upachtěnou a amatérskou výrobu „extremistického nebezpečí“ nám prostě nedokážou vnutit a prodat. Že tenhle pokus o ovlivnění veřejného mínění vlastního národa naši chrabří propagandisté, mediální mágové a spindoktoři dočista projeli.

[ad#clanek-respo]

Dá se očekávat, že pro udržení tváře budou tu oficiální verzi ještě chvíli tlačit medii, ale po pár dnech se nad ní voda v tichosti uzavře. Televize i tisk se pak zvýšeným úsilím vynasnaží vzpomínky na trapný debakl co nejrychleji zasypat tunami běžného denního informačního balastu.

Dalo by se mávnout rukou. Tenhle pokus nevyšel, můžeme se těšit na další. Oni to zanedlouho zkusí znovu a možná z jiné strany. Ale nejednomu staršímu člověku se přitom vynoří velice neblahé vzpomínky na jednu dávnou, v mnohém podobnou provokaci. Odehrála se ve zjitřené, nejisté a nebezpečné době. Před dvaceti sedmi lety. V době tak zjitřené, nejisté a nebezpečné, jako je ta dnešní. A právě před pár dny, 8. února, prošlo bez povšimnutí  její výročí. O co šlo?

O výbuch v Ústí nad Labem. Bylo to v únoru 1989, krátce po tak zvaném Palachově týdnu. Policie a další složky tehdy násilím potlačily a rozprášily protirežimní demonstrace v Praze. Jejich účastníci byli vcelku rychle a bezproblémově rozehnáni obušky a vodními děly, a navíc se tehdejšímu režimu podařilo celou věc před národem prakticky utajit. Do novin, rozhlasu a televize proniklo jen oficiální prohlášení o několika (ze zahraničí placených) provokatérech, kteří se prý pokusili v Praze vyvolat neklid. Televize ukázala dvě tři „máničky“, což byla tehdejší podoba feťáka, odváděných do policejního antonu… Zkrátka,  režim to ustál a zmákl.

Ale za zdánlivě neotřesitelnou a sebejistou fasádou komunistického policejního státu zavládlo zděšení. Pětidenní protesty v hlavním městě! A s masovou účastí! Už žádní disidenti, pošuci a excentrici  z okraje společnosti. Ale chlapi z fabrik a mámy s kočárky! Lid se asi fakt na… hněval! A do téhle situace to bouchlo v Ústí nad Labem.

Ve středu 8. února 1989 v noci, přesněji před třetí hodinou ráno, došlo v atriu budovy krajského národního výboru k mohutné explozi. Obrovská tlaková vlna zničila všechna okna a výlohy obchodů v atriu a dokonce i několik oken ve druhém patře poměrně vzdálené budovy muzea. Při explozi došlo ke značným hmotným škodám, nebyly však zraněny žádné osoby. Pachatel výbuchu nebyl nikdy vypátrán.

Okamžitě se rozjela obrovská vlna mediální hysterie proti „nepřátelům socialismu“, disidentům a vůbec všem živlům, kteří by chtěli narušovat zavedené pořádky.  Lidem se (okatě a násilně, tak jako dnes) sugerovalo, že ten, kdo nesouhlasí s režimní linií je terorista, vrah a zločinec, o kterého by si žádný slušný člověk ani kolo neopřel…

Za všechny citujme prohlášení z deníku Průboj  ze dne 11. února 1989, kde se mimo jiné uvádí: “Výbuch v centru krajského města, který 8. února v nočních hodinách způsobil značné materiální škody….. Představuje nový krok socialismu nepřátelských sil nejen na území Severočeského kraje, ale i v celé republice. Potvrdil, že ti, kdož usilují o zneužití procesu přestavby a demokratizace společnosti, se nezastaví ani před nesmyslným ničením hodnot a lidských životů.“

Jak ale na veřejnost postupně pronikaly podrobnosti z vyšetřování, které bdělý cenzor přehlédl, začínalo čím dál, tím více přemýšlivých lidí pochybovat o oficiální verzi. Zjistilo se totiž, že výbuch proběhl jaksi „dvoufázově“. První explodovala menší nálož, která vynesla do výše druhou, větší, jejíž výbuch pak způsobil většinu škod. Celá ta věc byla navíc odpálena na dálku elektronicky. To na nějakou amatérskou, lidovou konstrukci,  rozhodně nevypadalo. Ani silně nepraktičtí intelektuálové z  oficiálního disentu nepadali moc v úvahu, jako potenciální pachatelé. Navíc ta zvláštní hodina výbuchu. Vzbuzovalo to dojem maximální snahy, aby se nikomu z komunistů a pracovníků státního aparátu, proti nimž byl útok zdánlivě namířen, jen proboha něco zlého nestalo. Mezi občany města se proto velice rychle rozšířilo označení téhle exploze jako “ústecký Reichstag”, podle nápadných souvislostí se založeným požárem říšského sněmu v roce 1934.

 Ale i přes sílící pochyby a narůstající, nesouhlasné mručení národa pokračoval režim dál v inscenaci narychlo spíchnutého divadelního kusu. Ze všech medií se linuly požadavky „spravedlivě rozhořčených“ pracujících: „Od zákonodárných sborů naší republiky požadujeme přijetí zákonných opatření ke zpřísnění ochrany veřejného pořádku, k rychlejšímu a efektivnějšímu postihu zjištěných narušitelů a pachatelů trestných činů.” Tedy jinými slovy utužit, zpřísnit, postihnout, pozavírat a vůbec postavit do latě. Socialismus si přece rozvracet nedáme, že.

Nebylo to soudruhům moc platné. Než se rok s rokem sešel, byli „odejiti“ tam, kam patřili. Ale vzpomínka celou tu aféru je (bohužel) nepříjemně aktuální.

Tak, jako tehdy, i dnes u nás vládne, pomocí zkrachovalé, ale stále jediné přípustné ideologie, režim v posledním tažení. I jeho ideologie je z vnějšku vnucovaná a hájená už jen poslední hrstkou skalních kolaborantů s cizí mocí. Od národa izolovaný establishment, podobně jako tehdy, odmítá vzít na vědomí názory, obavy, postoje a přání osmdesáti procent občanů a tváří se že neexistují. A v zoufalství odhazuje rukavičky. Nejen u nás, ale v celé „sjednocené“ Evropě.

[ad#clanek-respo]

Můžeme se proto asi „těšit“ na další provokace. Občané, jejich sdružení a strany, které zrovna nevyznávají oficiální euro, bio, homo, eko, cyklo, generový multikulturalismus, budou  čelit narůstajícímu tlaku čím dál zoufalejšího režimu. Velice pravděpodobná je snaha o jejich diskreditaci spojením s něčím, co si běžný člověk oškliví, nebo k čemu má zásadní odpor. Dají se proto bohužel očekávat obvinění jejich čelných představitelů například z pedofile (pár foteček do mailu a následná prohlídka se zorganizuje snadno) nebo toxikomanie („najít“ při běžné silniční kontrole ve vozidle pár gramů pervitinu není taky žádné umění). Nejvíce se ale lze obávat pokusů, spojit aktivity protirežimních uskupení s násilím a terorismem. Když kobyla chcípá, nejvíc kope…

Ovšem shora uvedený příklad Ústeckého výbuchu obsahuje i jedno pozitivní, optimistické poselství: Žádná politika, tlačená proti vůli většiny občanů nemůže dlouho vydržet!

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (29 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky