
Zlaté komunistické děti
PETR SAK
Sociolog prof. Arnošt Inocenc Bláha řekl: Podstatu společenské skutečnosti (sociálna) nelze pozorovat přímo, ale projevuje se prostřednictvím sociálních jevů. Jedinci jsou prvky sociálna, a proto také o sociálnu vypovídají. Podle své specifičnosti a pozici ve společnosti je jejich vypovídací obsah odlišný. V tomto článku podávám výpověď o společnosti prostřednictvím tzv. „zlatých komunistických dětí“. To jsou děti, které v důsledku exkluzivní pozice rodičů v komunistické hierarchii vyrůstaly v luxusním životním prostředí.
Málokterá země má tak dynamickou a spletitou historii jako Česká republika a v této dynamice se specifickým způsobem projevují i tyto zlaté komunistické děti, které lze rozdělit do několika skupin podle odlišného osudu a odlišné reakce na vývoj společnosti. Z těchto skupin se budu věnovat třem skupinám.
První skupina je nejjednodušší a bez dramatických zvratů. Tito jedinci jsou bez hodnot, názoru a idejí. Svým způsobem předjímají umělou inteligenci. Za každých okolností se přizpůsobují pro svůj materiální prospěch. David Riesman tomuto typu chování říká, vnějšně řízený člověk, který se přizpůsobuje jako podle gyroskopu[1]. Před listopadem 1989 normalizační komunisté, po listopadu antikomunisté. Typickým příkladem je Petr Pavel. Leckdo se diví, kolik má podporovatelů, ale kromě oligarchů, kteří ho dostali do funkce, ho podporují bývalí komunisté stejného typu osobnosti.
Druhou skupinu tvoří děti vysoce postavených nomenklaturních komunistů, kteří se však nechovali konformně a loajálně ke komunistickému režimu. Chovali se kritičtěji, protože si to mohli dovolit, měli politické krytí od svých rodičů. Jedinci, jejichž rodiče nebyli nomenklaturními komunisty, by s takovým chováním měli problémy.
Typickým reprezentantem této skupiny je Václav Marhoul. Jeho matka byla docentkou marxizmu na VŠE a jeho otec byl ředitelem odboru mládeže a tělovýchovy na Úřadu české vlády a v posledních letech byl faktickým šéfem Vládního výboru pro tělesnou výchovu a sport při Vládě ČSSR, jehož předsedou byl Lubomír Štrougal. Byl agentem StB a není vyloučena ani jeho spolupráce s KGB. Kupodivu nelze na internetu funkce otce Václava Marhoula dohledat. Umělá inteligence dokonce tvrdí, že byl úředníkem na námořní lodi. Ve společnosti všeobecně rozšířenému názoru, že před listopadem 1989 nemohly studovat děti nekomunistů, se osud Václava Marhoula vymyká. Dokonce navzdory svým tzv. „antisocialistickým postojům“ mohl studovat prestižní vysokou školu FAMU. Dále se angažoval v Divadle Sklep a v osmdesátých letech byl manažerem a ředitelem tohoto divadla. Po listopadu 1989 se zmocnil Filmového studia Barrandov, v intencích logiky převratu StB. Na dotvrzení svého image se producíruje ve vojenské uniformě majora v záloze.
Třetí skupina obsahuje jedince, kteří se z exkluzivní pozice vysoké komunistické nomenklatury propadli mezi obyčejné lidi. Tento pád do zcela jiného světa pro ně znamenal trauma, šok, s kterým, jak je vidět z jejich chování, se nedokázali vyrovnat. Jejich rodič nebo oni sami v politických poryvech nezachytili správný vítr a ocitli se mimo politickou moc. To bylo typické pro rok 1968. Na rozdíl od politické změny v jiných obdobích, kdy změny probíhaly pozvolna, v srpnu 1968 během jedné noci politická moc byla jinde, a ne každý mohl a dokázal změnit politickou pozici a udržet si moc.
Otec Petra Pitharta byl přední kladenský komunista, jehož diplomatická kariéra vyvrcholila na postu velvyslance ve Francii. Petr Pithart vstoupil do KSČ okamžitě jak mu to věk dovolil. Lidé z jeho okolí tvrdí, že až do šedesátých let byl stalinistou a v Pražském jaru radikálně doháněl změnu politické pozice. Vzhledem k rodinnému zázemí se přes odbornou nepřipravenost stal členem exkluzivního odborného týmu vedeného Zdeňkem Mlynářem, který měl reformovat politický systém, podobně jako tým Oty Šika ekonomický systém. V normalizaci se Petru Pithartovi nepodařilo udržet stranickou pozici. Na společenský a politický pád reagoval flexibilně. Stal se disidentem placeným v markách a proměny politické pozice dále pokračovaly. Změna vždy Petru Pithartovi přinášela osobní prospěch a výtah k moci. Politické metamorfózy ho dovedly až k neúspěšné prezidentské kandidatuře, kterou oplakal. Za život změnil Petr Pithart politickou pozici pětkrát a na závěr života se dostal až na pozici sudetoněmeckého landsmanšaftu a poplivání české historie.
Životní dráha Jiřího Dienstbiera byla jiná. Jeho otec zastával v šedesátých letech díky silné stranické pozici nejexkluzivnější post zpravodaje Československého rozhlasu v USA. Informovaní lidé tvrdí, že vedle novinářské práce působil v USA i jako kapitán vojenské kontrarozvědky. Jiří Dienstbier se narodil v USA v roce 1969 a má proto i americké občanství. Otec Jiřího Dienstbiera v normalizaci přišel o členství ve straně, politickou pozici i profesní kariéru. Jiří Dienstbier neprožil vědomě události propadu společenské pozice rodiny, ale jeho sociální zrání v rodině obsahovalo všechny minulé sociální rodinné procesy a jevy a ty se staly součástí jeho společenské osobnosti. Výsledkem je extrémně pravicová, protisocialistická a antikomunistická pozice. Překvapivě i navzdory tomu, že jeho otec byl výrazným představitelem disentu a Charty, Jiří Diensbier mohl studovat vysokou školu. Proto se mohl stát v listopadu 1989 tzv. studentským vůdcem. Tím byla nastartována jeho politická kariéra, která dospěla až k neúspěšné prezidentské kandidatuře. Jeho frustrace se projevila v nenávistných reakcích na vítěze volby Miloše Zemana.
V české politice se pohybují politici, jejichž osobnost byla v dětství utvářena nejrůznějšími způsoby, což se v současnosti promítá do jejich myšlení a chování.
Petr Sak, autor je sociolog a v ysokoškolský pedagog
Upozorňuji na mou nově vydanou knihu Sak, P. Člověk a realita. Společnost, moc a spiritualita v 21. století.
https://www.zakazanevzdelani.cz/titul/Clovek-a-realita-Spolecnost-moc-a-spiritualita-ve-21-stoleti/
[1] Riesman, D. Osamělý dav. Praha: Mladá fronta, 1968.


Článek ve mě vyvolává velice rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem rád, že připomíná Davida Riesmana a jeho kniho Osamělý dav. Ačkoliv kniha je relativně stará, přijde mi, že dnes je dokonce ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Dělení lidí na vnějškově a vnitřně řízené považuji za velmi důležité a sledování proměny světa na ten, kde převládají vnějškově řízení lidé je čím dál zjevnější. Na druhé straně autor zdejšího článku moc nechápe, o čem vlastně píše. Klouže po povrchu a Risemanovy teorie zamotá jako malé dítě. Typickým příkladem je tohle:
„David Riesman tomuto typu chování říká, vnějšně řízený člověk, který se přizpůsobuje jako podle gyroskopu“
– Gyroskop je naopak zařízení, které je vnitřní a dovolí vám orientovat se ve vnějším světě pomocí toho, co máte uvnitř. Zde je tedy ten příklad z gyroskopem naprosto převrácený a nelogický. Autor tedy tento příklad vůbec nepochopil.
Znovu se ale vrátím k původní Riesmanově knize a zkopíruji sem jeden z komentářů k ní z databáze knih:
Přesto že je na knize vidět, že je stará a některé věci už dnes fungují jinak (ale i výpověď o minulé době je velmi zajímavá), z převážné části je stále aktuální a v mnoha směrech překonává svou kvalitou dnešní podhledy hlavního proudu. Autor popisuje vznik tlaků v rámci skupin a také to, jak spolu lidé vzájemně vycházejí. Lidé spolu vycházejí lépe, ale často na úkor přítomnosti nějaké důležité myšlenky v komunikaci. Výjimku tvoří případy, kdy se vaše myšlení odchyluje od skupiny, k níž patříte. Výrazný problém střetu mezi skupinami autor neřeší, v jeho době asi nebyl ta aktuální jako dnes. Kniha klade relativně velký důraz na výchovu.
„Niterně řízený člověk trpí sebetrýzní, nedosáhne-li svých zniternělých cílů. Dokud se mu všechno daří zapomíná na ruku, která ho neviditelně řídí, jakmile je však zaskočen neúspěchem, začne ji vytahovat na světlo, aby ji mohl rozdrtit.“ – – –
„Už vzhledem ke své citlivosti na sebemenší tlak propagují hromadné sdělovací prostředky toleranci. Ale i tam, kde záměrně vystupují jako moralisté, nebude publikum, které se skládá z příslušníků jednotlivých skupin vrstevníků, naladěno přijímat rozhořčená sdělení se stejným rozhořčením. Tento postoj publika způsobuje, že se nepřipisuje význam tomu, co je obsahem sdělení masových prostředků, ale „přesvědčivosti“, s jakou se předkládají.“ – – –
„Ještě v roce 1920 si americký hoch ze střední vrstvy nemusel dělat příliš velké starosti se svou kariérou. Pocházel-li z dobré rodiny, mohl se spolehnout na konexe; jestliže nikoliv, mohl se spoléhat na doporučení, které mu zjednával jeho společenský – to jest zjevně niterně řízený – charakter. Mohl snít o dlouhodobých cílech, protože ho nepálil sám problém vstupu na životní dráhu a otázka, jak se na ní udržet… … a přece očekává často tragický osud niterně řízené lidi, kteří nedokážou uskutečnit své nadsazené plány a kteří třeba musejí marně zápolit jak s nepoddajností materiálu, tak s vlastními omezenými schopnostmi.“ – – –
„Projevuje se snaha srovnat do příslušných mezí každého, kdo v kterémkoliv směru přečnívá nebo vyčnívá. Veškerá mravnost je výhradně doménou skupiny.“ – – –
„Aby jakákoliv společnost mohla dobře fungovat, musí si její příslušníci osvojit takový charakter, který je nutí, aby chtěli jednat způsobem, jímž musí jednat jako příslušníci této společnosti nebo určité vrstvy uvnitř ní. Sami si musí přát dělat to, co jsou objektivně nuceni dělat. Vnější nátlak je nahrazen vnitřním přinucením a zvláštním druhem lidské energie, která je usměrněna do charakterových rysů.“
https://www.databazeknih.cz/knihy/osamely-dav-137438
Ono těch dětí z komunistických rodin je v politice mnohem víc. Často se dají poznat podle ruských křestních jmen, např. Ivan nebo Alexandr či Andrej.
A co třeba Petr?
To je snad řecký, ale k nám se možná dostalo taky z východu. Ale je to celkem běžné jméno, kdežto třeba Alexandr už vyžaduje od rodičů jistou kádrovou zralost, že?
Viz třeba křivohub, že jo. Halovo rozkuřovač.
Takže třeba televizní pohádka Zkřížené meče, kde je hlavní postavou komtesa Alexandra, je komunistická propaganda? Tedy, nedávno zde byl článek, kde měl autor řešil, že měl tričko s obrázkem Kamčatky a obviňovali ho z podpory Ruska. Tohle mi přijde hodně podobné. A pak že komunisti byly horší než dnešní uvědomělí zasloužili sluníčkáři. Jen komunisti možná tím že byli více v minulosti měli trochu tvrdší přístup, ale jinak žádný rozdíl není. Vlastně jeden rozdíl zde je. Komunisti dokázali zajistit lidem dostupné bydlení a věci základní potřeby a všichni museli pracovat. To je dnes samozřejmě nepředstavitelné, protože to odporuje našim kapitalistickým hodnotám.
To já nevím, neznám to, na pohádky jsem nekoukal asi 20 let. Děti za svoje rodiče nemůžou, nicméně výchova zanechá stopy. A povaha, charakter se nepochybně dědí. I když nemusíme znát jméno Bartoše, abychom viděli, že Piráti jsou neokomunistická strana.
“ A povaha, charakter se nepochybně dědí.“
– do určité míry ano, ale vy pletete tyhle věci dohromady s politickým přesvědčením, a tu míru rozhodně nejste schopen posoudit.
Politický přesvědčení je mi fuk. Ale komunisti povahou mají tendenci všem říkat, jak mají žít (podle nich samozřejmě), všechno kontrolovat, do všeho strkat nos, nemít odpovědnost, všechno řídit a pod. EU je nepochybně komunistická. Od socialistických komunistů se liší tím, že se nesnaží lidem zajistit relativně vysoký standard, ale naopak je tlačí co nejníž.
Politické přesvědčení je vám fuk, ale jste proti komunistům. Bezva. EU komunistická není. Kapitál vlastní soukromníci, právo na práci není. To nemá s komunismem nic společného. Tedy má to něco společného jen ve vaší pomatené hlavě.
Potřebujete kádrovou zralost k tomu, abyste synka pojmenoval po velkém makedonském vojevůdci?
Myslím že jde spíš o to, že se někomu může prostě líbit jméno a neřeší, kdo to jméno nosil před tím.
Rozumím Vám, ale Ninel je taky dobrý :)
Komunisté kádrovali kdo byl kulak, dnes se kádruje kdo byl komunista. Výsledek je ten, že v politice jsou idioti bez ohledu na to, zda byli komunisté nebo nikoliv. Ti co komunisti nebyli nejsou o nic lepší než ti co byly. Přesto ale je pro většinu lidí důležitější příslušnost než schopnosti nebo charakter. Dokud si většina lidí bude myslet, že charakter nebo schopnosti se poznají podle toho, jakou kdo uznává ideologii, musí jít celý stát do háje bez ohledu na to, jaký je režim.
Dalo by se souhlasit, kdyby charakter a morálka jedince tolik nesouvisely s tím do které mocenské party jedinec vstoupí a proč.
Je důležité proč tam vstoupil (i když i v tom se mohl jeho pohled změnit), ale s tím do které moc nesouhlasím. Každá mocenská parta má ideologii, která z nějakého úhlu pohledu může vypadat jako správná. A možná ten člověk i viděl nějaké chyby a chtěl je opravit. Já vím že takoví idealisté nejsou moc častí. Ale tím více bychom se měli starat o to, abychom je neodmítli jen proto, že se hlásili nebo hlásí k nějaké skupině.
PITHART – jeden z největších kriplů naší politiky!