Započalo budování “Třetího ruského impéria”?

Myšlenka eurasijství, kterou v říjnu 2011 oživil Vladimír Putin, není ničím novým. Ruské impérium, které si podmanilo obrovská území a porobilo mnohé národy si i v dobách kdy bylo ovládáno komunisty zachovalo tuto svoji podobu i když jí nazývalo internacionalismem.

Odvěký sen ruských vládců proniknout do Evropy se podařilo naplnit armádám Josifa Džugašviliho vulgo Stalina, který v bratrovražedném boji s původně spojeneckým nacismem dosáhl až na Berlín a na celou východní a střední Evropu, včetně velké části Balkánu.

Sice většinou těmto zemím ponechal oficiálně samostatnost, ale jejich vlády byly vládami loutkovými, které podléhaly vůli Kremlu a pokud se lid některé země rozhodl, že již dále nechce žít v komunistické tyranii, byla jeho touha po svobodě utopena v krvi. Od povstání v DDR v roce 1953, po revoluci v Maďarsku v roce 1956, přes všechen téměř nepřetržitý a masový odpor v Polsku, po rozdrcení nesměle reformního pražského jara v srpnu 1968.

Když ale okolnosti přivedly tuto obludnou říši zla a bídy ke všeobecnému krachu, po celém táboru míru a socialismu zbyly jen hluboké panelákové jizvy na tvářích měst, naprosto neproduktivní, neživotaschopná a zoufale technologicky zaostalá ekonomika, a co je nejhorší, miliony pokřivených lidských duší a charakterů a desítky milionů mrtvých.

Zatímco se národy zotročené východní a střední Evropy zvedaly z prachu a bídy, prošlo Rusko dramatickými změnami. Bývalé svazové republiky prchaly jedna za druhou z dosahu kremelské moci, až byl tento rozpad říše zastaven čečenskou válkou, kterou ruský medvěd řekl, že už nikoho dalšího, ze svých spárů nepustí. 200 000 mrtvých a z toho 40 000 dětí je cena, kterou Čečenci zaplatili za svoji touhu nebýt již součástí jakéhosi cizího impéria, které je vojensky anektovalo v devatenáctém století, protože se mu zachtělo jeho území a bohatství.

A potom se zdánlivě odnikud zjevil Vladimír Putin. Poté co se skončila jeho kariéra v politické policii Sovětského svazu, tedy v KGB, počal zastávat nejdříve funkce na úrovni města Petrohradu, kdy mimo jiné byl u podpisu partnerské smlouvy mezi Prahou a tímto městem v roce 1992 aby jeho hvězda začala stoupat vzhůru.

Po počátečním rozvratu bývalého SSSR se stal symbolem stabilizace poměrů, které pověrčiví Rusové přičítali zázraku, ale já jej spatřuji v rostoucích cenách plynu a ropy, jejichž předchozí pokles byl mimo jiné příčinou bankrotu SSSR.

A tak když z ulic zmizeli hladovějící a peníze přicházející ze západu vytvořily všechna ta zdání, která Putinův režim vystavěl jak pro lid, tak pro zahraničí, vyvřely na povrch všechny sny, o nichž se zdálo, že byly již nadobro opuštěny.

Myšlenka euroasijství, která vznikla v kulturním prostředí porevoluční ruské emigrace, měla dát odpověď na to, co teď. Když carský režim padl a všechny dosavadní zdánlivě neotřesitelné jistoty se rozplynuly jako ranní mlha. Tehdy byl narýsován koncept euroasie, jakožto oceánu na pevnině, který se rozlije Evropou i Asií a jehož středem bude Rusko spasitel, jež se zřekne jak kulturních, tak i všech ostatních vazeb na západní svět, který považuje za zkažený a nepřátelský.

Tedy je nutno říci, že překvapení kolem Krymu je překvapením pouze pro ty, kteří neznají ani historii, ani všechny konsekvence, které jsou s jeho anšlusem spojeny. Že nyní Kreml zálibně hledí přes hranici i na Ukrajinu, je pouze jen součástí realizace euroasijského snu.

I když Rusko je již na pohled nepříliš inteligentní obr s kyjem, který jím nejdříve předmět své lásky umlátí na kaši a poté mu vyzná lásku objetím, při němž praskají kosti, pak přes všechny úsměvy, které svojí úrovní vzbuzuje, bychom měli cítit i strach.

Neboť po Bělorusku, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Kazachstánu a Arménii, které již Kreml součástí euroasie učinil, lze slyšet úvahy, že by v budoucnu měly být připojeny jak bývalé svazové republiky Sovětského svazu, tak i země historicky blízké, (jak hrůzný termín) tedy Finsko, Maďarsko, Česká republika, Bulharsko, Vietnam, Mongolsko, Kuba a Venezuela.

Zajisté namítnete, že se v našem případě jedná o zemi ukotvenou jak v EU, tak v NATO, nicméně je třeba si uvědomit, že koncept euroasie je starý téměř sto let a přesto vlastně nikdy nebyl opuštěn a ztrátu ve druhé světové válce dobytých území, považuje Rusko pouze za přechodnou.

A tak jsme svědky toho, jak nezvaný host z východu neustále žadoní jako jezinky o ohřátí svých prstíčků a hned, že zase půjde a má zde rovněž i své kádry, kteří ať z pozice hlavy českého státu, nebo z pozic vrcholných manažerů naši zemi destabilizují, aby spadla do klína opětovně utvářené euroasie jako zralá hruška. A nejenom země naše. Jde o Evropu jako takovou. Celou a úplnou. Kdo to nechápe je odsouzen k záhubě.

Že se jedná o fakt, lze vypozorovat mimo jiné i z oficiální i lidové rétoriky, kdy jsou v souladu s ideologií euroasijství za nepřátele pokládáni Anglosasové a NATO a národy dosavadní Evropy za změkčilé, zdegenerované a svojí liberální podstatou opovrženíhodné, které budou přetaveny v jeden imperiální lid, jemuž bude vládnout nadřazený ruský národ.

Jedinou možností jak se ruskému obrovi bránit a ubránit, je vzít mu jeho klacek, kterým se kolem sebe ohání jako šílenec a navrátit jej tam kam patří. Tedy do jeho izolace, kde po staletí spočíval. Je nutné stát se naprosto energeticky na Rusku nezávislými, je potřeba odříznout jej od nejmodernějších technologií, které mohou být využity v jeho vojensko průmyslovém komplexu a poté stačí jen čekat, neboť Rusko nemá žádné jiné peníze, než ty naše.

Rusko, jakkoli se staví do pozice velmoci je v podstatě chudá, zaostalá a stovkami miliard dolarů zadlužená země, která nemá svůj průmysl, který by mu dovoloval exportovat výrobky s vysokou přidanou či technologickou hodnotou a tak existuje jenom díky tomu, že drancuje své přírodní bohatství.

Je třeba si uvědomit, že s každým ekonomickým, nebo technologickým kontaktem posilujeme svého odvěkého nepřítele a to nikoliv proto, že bychom mu opravdu nepřítelem byli, ale proto, že nás za nepřítele považuje. A to se v dohledné době několika set příštích let nezmění.

Budování Třetího ruského impéria započalo, je jen na nás, zda se střetne s Čínou, nebo jej vpustíme do našeho společného evropského domu. Osobně jsem pro první možnost. Protože jestli být něčeho součástí, tak součástí civilizace euroatlantické. Civilizace svobody, lidských práv a prosperity.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Miroslav Václavek