Západ importuje čínskou kulturní revoluci

Tisíce let stará tradiční čínská kultura je plná konfuciánské filozofie, příbuzenských rituálů, uměleckého symbolismu, mytologie a úcty k vlastním předkům. Chcete-li však některý z těchto starodávných obyčejů vidět na vlastní oči, tak musíte navštívit Tchaj-wan – a nikoliv Čínu. Když v pevninské části Číny srovnali komunisté bohaté čínské kulturní dědictví se zemí a Mao Ce-tungova „kulturní revoluce“ zničila „čtyři přežitky“ – staré myšlení, starou kulturu, staré zvyky a staré obyčeje – stal se Tchaj-wan de facto posledním útočištěm jedné z nejstarších velkých světových civilizací.

Tradiční čínský způsob života přežil tisíce let přerušované občanské války, zahraničních agresí, hladomorů a sabotáží ze strany Západu. Když však byla Čína napadena virem komunismu, byla její živoucí historie vymazána během jedné generace. Před pětadvaceti lety se několik akademiků pokusilo v knize Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe (The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression) vypočíst náklady komunismu ve dvacátém století. I když tato práce erudovaně popisuje, jak komunistické vlády systematicky vyvraždily sto milionů občanů a mnoho dalších mučily, tak to je teprve jen začátek popisu obrovského destruktivního vlivu komunismu na čínský lid.

Pokud by podobnou „kulturní revoluci“ zažila západní civilizace, bylo by to, jako by přes noc zmizely všechny velké ideje řecké demokracie, římské republiky, židovsko-křesťanské teologie, osvícenství, vědecké revoluce a zachování individuálních svobod. Představte si, že byste z historie vymazali Aristotela, Cicera, svatého Augustina, Tomáše Akvinského, Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarrotiho, Williama Shakespeara, Johna Locka, Thomase Jeffersona a všechny ostatní myslitele, spisovatele, umělce, vynálezce a státníky. Tak obrovskou kulturní genocidu spáchal komunismus na čínském lidu, vedle desítek milionů obětí zabitých a vymazaných z kolektivní paměti.

To, že dnes tolik mezinárodních institucí hledá globální vedení v Číně, je naprosto bizarní. Tím, že Světová zdravotnická organizace během pandemie COVIDu-19 doporučovala opatření ovlivňující každý aspekt západního způsobu života, do značné míry napodobovala čínské drakonické lockdowny. Zakladatel Světového ekonomického fóra Klaus Schwab běžně chválí čínský dohlížitelský stát za jeho schopnost „pošťouchnout“ občany k dodržování předpisů. Apologeti Číny zavírají oči před pokračující genocidou křesťanů, Tibeťanů, Ujgurů, členů hnutí Falun Gong a dalších menšin, a zároveň prosazují mašinérii čínského technokratického totalitarismu jako vzor pro zbytek světa. Je hluboce znepokojivé dívat se na to, jak je ničitel starobylé čínské civilizace považován za budoucnost civilizace globální.

Přesně to má totiž v úmyslu „Velký reset“ Světového ekonomického fóra (WEF, World Economic Forum). Přes všechen svůj důraz na vědu a techniku a navzdory svým oslnivým vizím do budoucna jde „Velký reset“ ve stopách čínské kulturní bezútěšné prázdnoty. Schwabova vlivná organizace se snaží vytvořit čínský systém, kde malá skupina elit štěká rozkazy a obyčejní občané poslušně poslouchají. Prosazuje bezútěšnou existenci, kde je volnomyšlenkářství považováno za „nebezpečné“ a o státních dogmatech se nepochybuje. Chce vybudovat civilizaci bez živé kultury, kde formy umělé inteligence budují svět a lidské inovace chřadnou. „Velký reset“ je „kulturní revolucí“ 21. století, jejímž cílem je očistit Západ od jeho „starých zvyků“.

Pokud by WEF skutečně zajímalo prosazování osvícenských ideálů, západního liberalismu a demokratických norem po celém světě, tak by tento nevolený sbor aristokratů dělal vše, co je v jeho silách, aby přesvědčil čínské vůdce o zásadní důležitosti svobody slova, svobody vyznání, soukromého vlastnictví, právního státu a respektování soukromí. To, že nic takového nedělají, naznačuje, že WEF je k mandarínům Komunistické strany Číny loajálnější, než jsou Schwabovi ideologičtí stoupenci ochotni veřejně přiznat.

„Techno-totalitní režim, který Komunistická strana Číny zdokonaluje, v Číně nezůstane,“ varoval americký kongresman Michael Gallagher, předseda užšího výboru americké Sněmovny reprezentantů USA pro strategickou soutěž mezi USA a Komunistickou stranou Číny. „Je to model, který chtějí vyvézt do celého světa.“ WEF je s Komunistickou stranou Číny bezvadně sladěné a zdá se, že Klaus Schwab je více než ochoten pomoci Číně exportovat její totalitní policejní stát do celého světa.

Tento obrat je až morbidně ironický. Zhruba v době, kdy Černá kniha komunismu odhalila čirou hrůzu čínských zločinů proti lidskosti, umetali američtí politici tomuto policejnímu státu jedné strany cestu k tomu, aby byl přijat do Světové obchodní organizace a stal se výrobní velmocí. Ignorování dlouhodobého porušování lidských práv Čínou v době, kdy tehdejší prezident Bill Clinton a americký Kongres udělili této komunistické zemi v roce 2000 status Stálých normálních obchodních vztahů, bylo ospravedlňováno mimo jiné pochybným tvrzením, že by se tím Čína mohla více přiblížit Americe. „Americký lid tuto dohodu podporuje,“ prohlásil tehdy kongresman Bill Archer, „protože ví, že je dobrá pro pracovní místa v Americe a dobrá pro lidská práva a rozvoj demokracie v Číně.“ Vzhledem k tomu, že Amerika již dvacet pět let přichází o pracovní místa, Čína nadále pronásleduje etnické menšiny a globální moc Komunistické strany Číny roste, bylo toto prohlášení pozoruhodně naivní.

Omlouvání čínské totality a to, že USA předaly této komunistické zemi klíče k lukrativním globálním trhům, se může ukázat jako nejzávažnější zahraničněpolitická chyba za celá staletí. Namísto toho, aby přinesla Američanům větší prosperitu – jak tehdy slíbili tehdejší prezident Bill Clinton a ministryně zahraničí Madeleine Albrightová – normalizace obchodních vztahů s Čínou zdevastovala kdysi silnou průmyslovou a výrobní soběstačnost USA, zbídačila dělníky po celé zemi a pokud jde o kritické suroviny a hotové výrobky, tak udělala obyčejné Američany závislými na tomto často nepřátelském geopolitickém nepříteli.

Zatímco jsou americká pracovní místa neustále přesouvána na druhý konec světa a Američané své výplaty utrácejí za výrobky dovážené z Číny, je bohatství odváděno ze Spojených států a stává se z něj kapitál kontrolovaný Komunistickou stranou Číny a její zbraněmi rámusící armádou. Čína nadále obchází jakákoliv mezinárodní pravidla a normy, které by jí mohly bránit v rozšiřování její moci a zlepšování jejího hospodářského výsledku. Své obchodní kanály také využívá k pašování fentanylu a dalších smrtících narkotik do Spojených států. Stejně alarmující je i to, že Komunistická strana Číny pašuje do USA „v bezprecedentním počtu“ muže ve vojenském věku – patrně s rozkazem sabotovat americkou infrastrukturu, pokud by se USA pokusily bránit Číně v obsazení Tchaj-wanu. Obrovský nárůst počtu čínských ilegálních imigrantů s potvrzenými vazbami na Čínskou lidovou osvobozeneckou armádu vedl amerického kongresmana Marka Greena k vyřčení tohoto závěru: „Jedná se o společné úsilí Číňanů o destabilizaci Spojených států, poškození naší společnosti a ustavení jejich verze globálního světového řádu.“

Navzdory tomu, že je dobře zdokumentováno to, že Čína manipuluje se svojí měnou a krade duševní vlastnictví, Mezinárodní měnový fond již téměř potvrdil, že brzy umožní splácení dluhů v čínských jüanech. Podle bývalého předsedy Komise Spojených států amerických pro mezinárodní náboženskou svobodu (United States Commission on International Religious Freedom) Tonyho Perkinse mělo přijetí Číny do Světové obchodní organizace posílit „demokratizaci“ tohoto uzavřeného komunistického státu, ve skutečnosti však spíše posílilo její autoritářský režim, podpořilo její regionální řinčení šavlemi, posílilo její schopnost poškodit obyčejné Američany a upevnilo její geopolitický vliv. USA se podle něj v podstatě zaručují za barbarství Komunistické strany Číny: „Čínský režim je dnes ve skutečnosti represivnější než před dvěma desetiletími a dokud budou američtí spotřebitelé Čínu financovat, tak se nic nezmění.“

Politici a vedoucí činitelé Úřadu amerického obchodního zmocněnce (USTR, Office of the United States Trade Representative) ve Washingtonu, D.C., možná věřili, že dokážou chytit čínského draka za ocas, ale o čtvrt století později není pochyb o tom, že se čínská bestie chrlící oheň stala ještě nebezpečnější. Senátorka Marsha Blackburn bez obalu charakterizovala tendenci Bidenovy administrativy ignorovat špatné chování Číny jako šílené úsilí „zkrotit diktaturu, která všudypřítomně porušuje lidská práva a utlačuje své vlastní lidi.“ Od smrti britského premiéra Nevilla Chamberlaina uplynulo již více než 80 let a už jsme zase svědky appeasementu vůči brutálním totalitním režimům – opět ve jménu onoho prchavého příslibu globálního míru.

Jací lidé dnes vůbec kromě ničitelů vlastní starobylé civilizace řídí komunistickou Čínu? Řídí ji přesně ten typ autoritářů, který davoská elita paradoxně při vychvalování předností „demokracie“ odsuzuje. Čína vysílá své špiony do celého světa, aby pronásledovali a zastrašovali disidenty mluvící a píšící proti čínskému komunistickému režimu. Čína vypsala milionové odměny na hlavy těch, kteří vyjádřili nesouhlas s jejím převzetím Hongkongu. Pokud „pro Komunistickou stranu Číny představujete jakoukoliv hrozbu,“ varoval americký kongresman Carlos Gimenez, „tak budete pronásledováni, budete ve vězení a můžete také dokonce přijít i o život.“

Mnoho zastánců normalizace obchodních vztahů s Čínou očekávalo jen ty nejlepší výsledky a ignorovalo možnost dalšího posílení tohoto nedůvěryhodného obchodního partnera. Rok poté, co Bill Clinton pomohl Číně začlenit se do klubu „volného obchodu“, tento krok obhajoval také prezident George W. Bush: „Otevřený obchod je silou podporující svobodu v Číně, stabilitu v Asii a prosperitu ve Spojených státech.“ Ignoroval možné důsledky krmení nebezpečné šelmy a pokračoval: „Když uvolníme obchodní vztahy, tak osvobodíme mysl lidí. Obchodujeme s Čínou, protože obchod je dobrá politika pro naši ekonomiku, protože obchod je dobrá politika pro demokracii a protože obchod je dobrá politika pro naši národní bezpečnost.“

To všechno byly chvályhodné cíle, ale dobré úmysly často přinášejí katastrofální výsledky. Kdyby George Bush v roce 2001 věděl, že americká dělnická pracovní síla bude dnes chřadnout, že Čína každý rok fentanylem zabije desetitisíce Američanů, bude krást proprietární technologie amerických společností a že globální instituce jako Světová zdravotnická organizace a Světové ekonomické fórum budou dnes tento technokratický dohlížitelský stát řízený Komunistickou stranou Číny aktivně podporovat, tak by po posílení Číny prostřednictvím neomezeného obchodu možná nebyl tak lačný. Možná by byl ochotnější zvážit, jestli se demokracie, stabilita, prosperita a národní bezpečnost nemohou nakonec naopak zhoršit. Možná by uznal, že Čína může být v exportu své autoritářské filozofie do světa úspěšnější, než Spojené státy americké v exportu svobody.

Mnoho znalců radikálních hnutí potvrdilo, že „velká část aktivismu, který v současnosti trhá západní civilizaci na kusy, je řízena myšlenkami, které lze vysledovat až k maoismu.“ Čínská „kulturní revoluce“ již zničila jednu velkou civilizaci, možná by měl Západ její import odmítnout dříve, než bude definitivně příliš pozdě.