Zamyšlení nad slovenskými volbami

Nelze nevidět určité paralely mezi politickou situací na Slovensku a u nás. Na Slovensku vládla totálně neschopná koalice, slepenec, kde jedna strana byla horší než druhá. Přehlídka levičáckých kašpárků, z nichž mnozí svými rolničkami cinkali velmi snaživě, aby bylo jasné, s kým máme tu čest, zatímco druzí byli více zticha, ale zato si stručně řečeno o to pilněji hrabali pro sebe.

Je to u nás tak zásadně jiné? Naše pětikoalice je přece naprosto stejným slepencem levičáckýc klaunů. Rozšklebených klaunů, jaké můžeme vídat ve strašidelných filmech. Klaunů, kterým bychom se sice měli přece především smát, ale víme o nich, že jsou to vražední psychopati, a pouze čekáme, z jakého tmavého koutu na nás vyskočí. A je jen logické, že slepenec klaunů, kteří nedokáží ani vzbudit dojem, že mají nějaké reálné pozitivní schopnosti, nějakou koncepci, nějaký vhled do problémů, si nedokáže moc udržet. Je pak nutně vystřídán někým, kdo když už nic jiného, dokáže alespoň nabídnout řád a sílu. Historie nám nabízí bezpočet takových příkladů, z nichž nejvýmluvnější je nástup německých nacistů. Jejich růst byl především odpovědí na politický i morální chaos Výmarské republiky.

Průzkumy, které Ficovým socialistům nepřiznávaly takový výsledek, jakého se nakonec dočkal, byly od začátku nedůvěryhodné. Očividně jako tomu bývá i jindy a jinde, se respondenti mnohdy stydí nebo bojí říct, koho budou ve skutečnosti volit. Pokud si však uvědomíme alespoň tu zásadní poučku, že chaos není něco, co by si lidé přáli, a velmi ochotně dají hlas tomu, kdo chaos ukončí, musel být výsledek předem jasný, a to ostatní byly jen sny a fantazie levičáckých novinářů a politiků. V takovém případě už se nehlasuje o to, zda má vládnout levice nebo pravice. Kdo nabídne cestu ven, má podporu – v tomto případě to tedy byl levičák Fico, který byl vlastně ještě donedávna pokládán za standardního sociálně demokratického politika, tedy až do doby, kdy se podařilo (a nebudu zde rozebírat jak, proč a kým) vzbudit dojem, že Fico je především mafián a navíc ještě proruský mafián. Fico je však darebák především proto, že je socialistou. Což však ve své pravé podstatě politickým komentátorům nevadí.

Je velmi zřejmé, že něco podobného se bude za dva roky opakovat u nás. Neschopnou vládu chaotiků vystřídá opět socialista Babiš, se svou rozhazovačnou politikou peněz shazovaných z vrtulníku. Narozdíl od Fialy a jeho kamarádů, Babiš je však schopen vzbudit dojem že to, co dělá, má promyšleno a je si tím jistý. Zda má tuto zemi řídit Babiš nebo Fiala je asi stejné jako si vybrat, zda si zlomit pravou či levou ruku, nebo zda raději prodělat tyfus či choleru. Mnoho lidí si však možná raději vyberou zlomení “té druhé” ruky, protože si nedokážou představit, že by to mohlo bolet stejně. A nejhorší je, že proti tomu vlastně není už moc co dělat. I kdyby se povedlo zvednout hlas pravice a přesvědčit voliče o tom, že si přece nemusíme nechat zlámat ani jednu ruku, věci mají určitou setrvačnost, a dva roky jsou příliš krátká doba.

Pokud se nezbavíme přemýšlení v mantinelech “Fico vs. AntiFico” nebo “Babiš vs. AntiBabiš”, nikam se neposuneme. Stejně jako se nikam neposune Slovensko, protože sociální demokrat prostě z postaty věci nemůže dělat politiku, která by v dlouhém období přinesla něco jiného než jen rozvrat financí a materiální úpadek. I když někteří hlupáci se snad dívají na Slovensko jako na něco lepšího – protože tam platí eurem, zatímco my, chudáci, jen ubohoučkou korunou.

Slovenské volby jsem tedy sledoval jen s omezeným zájmem, nikoliv s nějakou nadějí na obrat, který by mohl znamenat jakýsi pozitivní impuls pro Českou republiku. Nedomníval jsem se ani na jednu vteřinu, že by ze slovenského politického pronároda (sic!), jak se utvářel a vyvíjel posledních sto let, mohlo vzejít něco dobrého. Něco kvalitativně lepšího než Hlinka, Tuka, Tiso, Mečiar. Nebo Fico, Čaputová nebo ten bezejmenný člověk, který vede stranu Progresivní Slovensko. Dívám se s politováním a skepsí na komentáře těch, kteří ve Ficovi vidí jakousi pevnou hráz proti progresivismu, proti europeismu, proti globalismu (ať už si pod tím představíme cokoliv).

Možná je zábavné sledovat protáhlé obličeje těch, kteří si přáli vítězství Progresivního Slovenska, stejně jako bylo zábavné sledovat stejné obličeje při zvolení Donalda Trumpa nebo po referendu o Brexitu – ale ve své pravé podstatě nic z toho neznamenalo a neznamená nějaký zásadní obrat v tom, kam míří současná politika, nejen ta naše domácí, ale i politika toho, co označujeme jako Západ. Fico je pragmatik. Bude dělat to, co je pro něj momentálně výhodné. Co chtěl, toho dosáhl – byl zvolen. Možná bude řešit migraci (pokud ano, budiž mu to ke cti), možná upraví parametry slovenské pomoci Ukrajině, možná naváže užší spolupráci s Viktorem Orbánem. Ale nebude v rámci EU za potížistu. Tím méně v rámci NATO. Právě v to však nejspíš mnozí doufají, a budou nepochybně zklamáni. Podobně falešné a iracionální jsou i obavy těch, kteří pláčou, že se ze Slovenska stane ruská gubernie. Nic se nezmění.

Principy, na nich stojí politika státu, jsou totiž dlouhodobé a nemění se něčím tak banálním, jako jsou parlamentní volby. A slovenská politika se točí kolem jedné jediné snahy: ukázat sílu politického národa, jehož ústředním motivem je malost, a tuto sílu jaksi emulovat na základě antagonismu vůči reálným či domnělým usurpátorům. Maďarům nebo Čechům, ale také vůči Americe nebo Evropské unii. A nejen na základě antagonismu, ale také na vymyšleném a falešném étosu jakési starobylosti a historického významu, jak jej ostatně předvedl právě Robert Fico v roce 2010 ve svém projevu při odhalení sochy “krále” Svatopluka na Bratislavském hradě. Fico tehdy mluvil o velkomoravském knížeti Svatoplukovi málem jako o praotci Slováků, jako o králi, jehož říše, jejíž ústředí bylo ve skutečnosti úplně jinde, byla vlastně jakýmsi základem slovenského státu… Malost, která nutí slovenské politiky vytvářet si proti svým protivníkům a soupeřům mnohdy zhoubná spojenectví, figurovala nepochybně u nesmyslného a předčasného přijetí eura (aby to jak se říká natřeli Čechům) jako výrazu přimknutí se ke správnému proudu v rámci Evropy a přijetí do elitního ekonomického klubu, figurovala samozřejmě během neslavného období Slovenského štátu, a patrně může hrát roli i dnes, jestliže se dnes Slovensko svůj pocit malosti vůči Americe nebo Evropské unii bude pokoušet řešit jakousi předstíranou náklonností vůči Rusku. Mělo by to však být především varování pro nás: být schopni definovat vždy a za všech okolností naši vlastní podstatu státnosti ne jako reakci na někom druhém, ale na pozitivních, předpolitických idejích, jako je svoboda, rozum, individualismus. Za dva roky si totiž budeme stejně jako nyní na Slovensku klást otázku, “proč to krucinál dopadlo právě takhle?”