Zamindrákovaný prezident?

• Motto “Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost!” (Přísloví Šalomounova, První sbírka, Moudrost a bázeň Boží, 3.1, 3.2, 3.3)

Všichni stárneme. Dá se očekávat, že ten, jenž nikdy neoplýval kladnými charakterovými vlastnostmi, se ke stáru změní v laskavého dědečka či laskavou babičku, jak je známe z pohádek. Ba naopak. Hulvát se stane ještě víc hulvátštější, hysterická štěkna bude stále víc hysteričtější. Nenechme se obalamutit pohádkami, ale vnímejme skutečnost, jež je neúprosná. Je neúprosná k těm, kteří nikdy nevykazovali dobré mravy, ve stáří se jejich mravy obvykle posouvají až do samotné žumpy.

Současnou hlavu neberu jako hlavu státu, pro mě se Česká republika stala zemí bez prezidenta. Protože vzhledem ke svému konzervativnímu založení beru prezidenta jako státníka, morální autoritu. Nic takového teď nemáme, jsme bezhlavým státem, což se výrazně podepisuje na úrovni etikety mnohých z nás. Našli se v hospodské politice Hradu.

[ad#article_et21]

Ale o hospodské politice Pražského hradu psát nechci, všichni slušní lidé hospodské manýry Hradu vnímají. Mě spíše zajímá letora Miloše Zemana. Člověk, jenž je sám se sebou spokojený, není zamindrákovaný, nemá tendence napadat vulgárně jiné lidi. Na mě Miloš Zeman dělá dojem, že jej uvnitř musí něco užírat, jinak by se nechoval tak, jak se chová. Lidé arogantní, agresívní, jsou plní tenze, plní napětí, zpravidla postrádají zdravé sebevědomí. A to se buduje v dětství, v němž má primární roli matka. Pro syna se matka stává první ženou v jeho životě. Dává-li žena dostatek lásky svému synovi, bude si on vytvářet nekomplikované vztahy k ženám. Nebude popírat ženskou autoritu, bude k ženám přistupovat s noblesou a galantností. Takové chování u pana ing. Zemana postrádám. Vystupovat arogantně vůči slabšímu, vůči ženě, je pro mě jen dokreslením toho, jak to v jeho nitru může vypadat. Že tam může dřímat zasutý mindrák, jenž se s ním táhne od nepaměti. A když k zakomplexovanému člověku přidáme alkoholismus, nemůžeme očekávat zdravě sebevědomého člověka, v jehož přítomnosti se každý cítí dobře. Naopak. Alkohol zhrubuje charakter, alkohol dokáže na určitý čas zapomenout na zášť, již ve své duši zamindrákovanec chová, nicméně se velkou částí podílí na tom, že s hulvátem nikdo nechce mít co do činění, alespoň slušný člověk, vyznávající hodnoty života. Alkoholik může na veřejnosti působit dojmem, že je to sebevědomý člověk. Ale opak je pravdou. Ten, jenž si chce své já dokazovat pravidelným popíjením, si pod sebou podřezává větev. Časem se z něj stává životní ztroskotanec s vypáleným nitrem, s nímž nikdo nechce mít co do činění.

Stáří může být pro člověka krásné. Může být krásné pro toho, kdo bere život jako dar, jenž se nikdy nevrací. Je nutno tento dar přijmout a radovat se z něj, i když se v životě každého z nás objevují okamžiky, které zabolí. Ten, kdo podléhá alkoholismu, jímž si kompenzuje své mindráky, nemá rád sebe. Nikdo jej nenaučil, jak nesmírně důležitá je láska v životě. Kdo ji není schopen dát, nemůže být nikdy šťastný. Pana ing. Zemana vnímám jako Salieriho v oskarovém filmu Amadeus od Miloše Formana. Ten je ve filmu ztělesněním zášti, nenávisti, intrik, zlomyslnosti a nadutosti. Proto skončil, jak skončil…