Vznik a zánik společné měny

Živě si vzpomínám, jak jsem se divil tomu, že dva tak vysoce inteligentní a zkušení politici zřejmě doopravdy věří, že se to může podařit. Svoje pochyby jsem těsně po zavedení euro-bankovek, v únoru 2002, shrnul v časopisu Týden do předpovědi vleklých krizí a posléze i zániku eura. „Hospodářsky zaostalí členové měnové unie nebudou schopni vyvážet ani své předražené a druhořadé zboží, ani své levné pracovní síly a proto se budou snažit vymanit se ze svěrací kazajky eura tím, že budou požadovat další finanční pomoc anebo poruší maastrichtská dluhová kritéria.“

Věčné zachraňování

Ctižádostivý plán německého kancléře a francouzského prezidenta by snad mohl fungovat, kdyby měly další generace evropských politiků aspoň polovičku profesionálních a morálních vlastností jeho dvou tvůrců. Dnes se nedá přehlédnout, že vzestupu evropského kontinentu k opravdové velmoci zabránila vypočítavost a prospěchářství politické kasty. H. Schmidt se dožil vysokého věku a mohl si tak vychutnat lekci cynismu, kterou jemu a všem idealistům udělila politicko-ekonomická oligarchie.

Nejpozději od finanční krize v roce 2008 slouží měna, která měla podle Giscarda a Schmidta vynutit vznik Spojených států evropských k záchraně špatných vlád před platební neschopností. Ty se totiž po léta drží u moci jen díky tomu, že omamují národy milodary štědrého sociálního státu. Ale protože vládnou špatně, tak si na to musí neustále půjčovat.

Není divu, že prezident Evropské centrální banky Jean Claude Trichet a především jeho nástupce Mario Draghi dělali pravý opak toho, co chtěli Giscard a Schmidt. ECB se stala tiskárnou miliard euro financující rozhazovačnou politiku členských zemí. Předběžný vrchol vydržování špatně hospodařících vlád bylo Řecko, kterému byly dluhy fakticky odpuštěny. Teď je na řadě Itálie se zadlužením ve výši 2 700 miliard eur, tj. 135 procent ročního hospodářského výkonu země. To je úplně jiný kalibr než Řecko a odepsat italské dluhy by znamenalo odepsat i společnou měnu.

Padesát let od vizionářského rozhodnutí Schmidta a Giscarda o heroickém vzepětí Evropy ke světové velmoci a dvacet let po zavedení eura, zapadl sen o evropské světové měně, silnější než dolar na dno propasti mezi horami kompromisů, nesplněných plánů, zákulisních triků a porušených dohod.

Euro jako šmouha v mraku dat

Německému kancléři a francouzskému prezidentovi šlo o dosažení ekonomického rozkvětu a politického sjednocení Evropanů do Spojených států evropských. Jejich nástupcům jde již jen a jen o udržení moci.

Po dvou desetiletích hektického zachraňování je euro u konce s dechem a vypařuje se před očima. Giscard a Schmidt chtěli vytvořit euro silnější než dolar a dát do oběhu jen takové množství bankovek, které by odpovídalo výkonnosti ekonomik. Po dvou desetiletích tištění peněz podle potřeb rozhazovačných vlád, připravuje ECB zrušení hotovosti. Když jim v tom Evropané nezabrání, tak vládnoucí oligarchie smažou stopy svého selhání a posílí utlačovatelskou moc vrchnosti.

Proč? Euro existující jen jako magnetická šmouha v mraku dat by nepatřilo lidem, ale státu, který by jim mohl uložit daně v libovolné výši, rozhodovat o tom, co a kdy smějí kupovat a těm, kteří se proti by se proti tomu postavili peníze prostě zabavit.

Zapomenut je sen Giscarda a Schmidta, sjednotit Evropu blahobytných států. Místo toho dnes členské země sjednocuje hospodářský úpadek. Pryč je vize hrdých Spojených států evropských, spolku příkladných demokracií. Vládci, kteří již nemají na to, uplácet občany konzumem mění kurs a začínají je utiskovat. Chtějí Evropě vládnout ve jménu ekologické askeze a státem naordinovaného zdraví. Ještě je čas tomu zabránit. Ale když to občané brzy nepochopí, tak se s eurem nebo bez něj ocitnou pod vládou anonymních technokratů.