19.1.2019
Redakce
0
Kategorie: Multikulturní soužití

Vyznavači zvracené morálky – imigrace, multikulturalismus a islamizace

Sdílejte článek:
FRANTIŠEK KRINCVAJ
 
Ve světě i v české společnosti proběhla vzájemně protichůdná a vášnivá diskuze týkající se dvou paktů přijatých na úrovni OSN. Jedná se o „globální pakt OSN o uprchlících“ a „globální pakt OSN o migraci“. Oba dva pakty jsou ukázkou toho, že se tyto mezinárodní dokumenty tvořily jen na základě politického zadání, a to buď bez znalosti podstaty věci nebo s cílem úmyslně překroutit skutečnost. Ani jeden z paktů neřeší důvody, které vedou k migraci, neřeší problém ilegální migrace ani postih těchto invazivních ilegálů. Racionálně uvažující lidé nesouhlasí s bezbřehým a nekontrolovaným přijímáním všech migrantů, neboť se obávají, a zcela právem, že mnozí z nich, kteří k nám houfně přicházejí, nejsou ti, kteří by právem hledali  mezinárodní ochranu. Navíc veřejnost, ale také mnozí politici často směšují význam pojmu „uprchlík“ a „imigrant“.

 [ad#textova1]
Uprchlík je člověk, který nedobrovolně opustil svoji zem kvůli represivnímu režimu nebo kvůli válečné situaci. Na uprchlíky se vztahuje Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967.
 
Imigrant (migrant) je člověk, kterému nehrozí přímá hrozba pronásledováním nebo smrti. Domovinu opouští hlavně proto, aby si zlepšil svůj život. Migruje za svým snem, který v něm někdo vyvolal, očekává rychlé a mnohdy i bezpracné zlepšení své životní úrovně apod. Je až s podivem, že v oficiálních dokumentech OSN se nehovoří o tom, z jakých poměrů migranti přicházejí, jaké mají dovednosti a vzdělání, do jaké míry se mohou uplatnit na trhu práce, zda mohou s sebou přinést choroby nebo zda se může jednat o extrémisty či kriminální živly nebo jinak nepřizpůsobivé. Na tyto i další informace má právo každá země, do které přichází uprchlíci nebo migranti a žádná země nemůže být v tomto procesu pod něčím diktátem.  Podívejme se na možné důsledky obou obsahově nevyvážených dokumentů.
 
Zásadním problémem je, že se ne vždy dá jasně rozlišit uprchlík od migranta, neboť nemusí mít žádné doklady (mnohdy úmyslně), nemluví pravdu o své věkové kategorii, nemusí pocházet ze země, kterou uvádí atd. V těchto případech se snadno dopustíme chyby prvního nebo druhého druhu (viz matematická statistika). V případech, ve kterých si nejsme jednoznačně jisti, lze hovořit jen o přijaté hypotéze, která může být v rozporu s realitou. V tomto rozhodovacím procesu se snažíme, aby pravděpodobnost obou typů chyb byla současně malá. Minimalizování chyb v rozhodovacím procesu není obecně jednoduchý úkol. V praxi to znamená, že snaha snížit jeden typ chyby, obecně vede ke zvýšení pravděpodobnosti druhého typu chyby. Proto v tomto rozhodovacím procesu musíme zvolit takovou strategii, která bude pro společnost minimalizovat největší možná rizika, tj. míru závažnosti důsledků našeho případného chybného rozhodnutí na základě chybné hypotézy.
 
Dánsko, které bylo donedávna nesmírně vstřícné v přijímání uprchlíků i migrantů, se dostalo do velkých problémů. Gangy migrantů začínají vládnout ulicím. Ve většině případů se jedná o pachatele, kteří pochází ze Středního východu, Pákistánu, Afghánistánu a Afriky. V problémových čtvrtích bydlí z velké části právě imigranti, u kterých je vysoká nezaměstnanost, enormní konzumace drog, vysoká zločinnost a nízká úroveň vzdělání, která limituje pracovní použitelnost. Jedná se o typický problém všude tam, kde byla benevolence vůči imigraci. Preben Bang Heriksen, mluvčí vládní strany Liberál Venstre prohlásil, že je zděšen poklesem bezpečnosti na veřejných prostranstvích, které dříve byly zcela bezpečné. Mluvčí opozičních sociálních demokratů, politička Trine Bramsen, označila bezpečnostní situaci za katastrofu. Proto Dánsko přitvrzuje boj proti migrantům. Migranti nebo uprchlíci, kteří byli odsouzeni v Dánsku a po odpykání trestu čekají na vyhoštění ze země, budou umístěni na odlehlém, neobydleném ostrově Lindholm. Podle tohoto rozhodnutí budou na ostrově od roku 2021 umísťování migranti, kteří nemají povolení pobývat v Dánsku, ale zároveň nemohou být z nějakých důvodů deportováni. Toto deportační centrum bude pod policejním dohledem.
 
Dánsko zpřísňuje protiimigrační opatření. Například přijalo zákon, který nařizuje rodičům z problémových imigračních čtvrtí posílat všechny své potomky starší jednoho roku do zařízení poskytujících péči o děti. Cílem je zajistit jazykový rozvoj, seznámit je s dánským stylem života, připravit je na školní docházku a na pracovní zvyklosti. V mnohých opatřeních si Dánsko bere vzor z australského azylového systému.
 
Pokud by australský model akceptovala celá EU, problém s migranty by přestal být fatální nesnází. Přijaté pakty OSN migrační problém nevyřeší, ale naopak ještě zhorší. V německém Die Welt se uvádí, že dokument OSN o migraci na jedné straně ujišťuje, že obsah by neměl být zavazující, neboť azylovou politiku si určují státy samy. To ale v blízké budoucnosti nemusí být pravda – viz nehorázné nařízení EK Dublin IV. Ale na druhé straně se v paktu o migraci objevují formulace jako „zavazujeme se“ nebo „povinnost“, a to v souvislosti s migranty, jejichž počet je celosvětově odhadován na 250 milionů a bude stoupat.
 
Pakt o migraci jasně povyšuje migraci na lidské právo a přijímání migrantů, péči o ně a podporu jejich kultury na státní povinnost. Existující deklarace lidských práv stanovuje právo emigrovat (a zase se vrátit), ale nepřikazuje nikomu povinnost každého přijímat. S výjimkou prokazatelných perzekuovaných uprchlíků s právem na politický azyl po dobu rizika perzekuce, ale ne automaticky trvalý pobyt. Ten musí záviset jen na rozhodnutí přijímacího státu a azylant musí jednoznačně dodržovat veškeré zákony a pravidla daného státu tak, aby si trvalý pobyt zasloužil. V případě závažného nebo opakovaného porušení zákonů, musí mít stát možnost tyto imigranty nebo uprchlíky deportovat.
 
Text paktu je formulován tak, aby migraci usnadnil a legalizoval. To povede k jejímu dalšímu nárůstu. V paktu se uvádí, že migrace je základním lidským právem každého člověka, ale tím rozhodně není. Přijmout tuto logiku totiž znamená povinnost signatářských států přijmout a postarat se na svém území o každého, kdo své domovy opustí v důsledku špatné finanční, vzdělávací, zdravotní, sociální, klimatické či z jakékoliv jiné situace. Nikde se neuvádí konkrétní řešení, která by odstranila příčiny migrace. Přitom sebevětší pomoc jen ze strany vyspělých zemí nestačí. Bez aktivní spoluúčasti všech občanů v těchto zemích a bez výrazného snížení plodnosti domorodých žen, se problémy migrace nikdy nevyřeší. Ukazuje se, že lidská práva se začala používat jako zbraň pro protlačení těch nejutopičtějších a nejnesmyslnějších pseudohumanitárních názorů.
 
Ten, kdo nežil v islámském světě dostatečně dlouho a nechoval se tak, aby získal přízeň místních, ten kdo nečetl Korán, neseznámil se s tradicemi a s bibliografií Muhammada (tzv. síra), ten nikdy nemůže pochopit islámskou společnost. Hodnotové systémy islámu a západní demokracie jsou vzájemně zcela nekompatibilní. Petr Pelikán, orientalista, arabista, významný znalec islámského světa a honorární konzul Súdánu má jednoznačnou pravdu, když říká, že muslimové nechtějí naši demokracii, ale chtějí pořádek ve smyslu islámských hodnot. Proto představa některých neznalců islámu, že stačí na tento systém naroubovat západní demokracii a tím se vyřeší problém s islámem, je nejenom naivní, ale i kontraproduktivní.
 
Každý rozhodovací proces nebo tvorba jakéhokoliv projektu bez hluboké znalosti věci ve všech souvislostech, plodí jen nesmyslnosti a kupí chybná rozhodnutí, která jsou na hony vzdálená realitě. Demokracie a islám jsou systémy kulturně i hodnotově vzájemně antagonistické. Proto pohled na muslimy jen prizmatem našich hodnot je zcestný. Navíc islám je totalitní systém s řadou přeživších středověkých názorů. Islám je v mnohém fosílii středověku. V žádné zemi, ve které je velký počet muslimů, nedošlo k jejich skutečné integraci do majoritní společnosti a proto i vzájemné soužití bývá problematické. Důsledkem tohoto smutného stavu je vytváření paralelních světů, no go zone a nárůst frustrace u generací, které se už narodily v západních zemích. A frustrace je podhoubím pro terorismus. Počet případů plnohodnotné integrace do západní společnosti je jen marginální, zanedbatelný. Formální stránku tohoto procesu nelze považovat za skutečnou integraci. Příčinou je nekompatibilita obou systémů. Proto muslim, který se zcela integruje, přestává být v očích svých muslimských soukmenovců muslimem. Idea multikulturalismu, obzvlášť v případě islámu, se ukázala být zcela falešnou.
 
Nesmyslným a nerealistickým názorem je představa, že tolerance k ilegální migraci, mnohdy spojená i s její přímou podporou (viz mnohé nevládní organizace), pomáhá řešit problémy migrantů. Nejenom, že se tímto postupem problémy v jejich domovské zemi neřeší, ale navíc se přesouvá bída z jejich domoviny do Evropy, a tak dochází k nárůstu celé škály rizik spojených s touto migrací. A to od zdravotních přes sociální a pracovní až po bezpečnostní rizika. Kardinální diskrepanci mezi přáním a realitou migračního procesu, uvedené pakty OSN vůbec neřeší. Oba pakty jsou ukázkou jak ve jménu dobra, lze plodit zlo.
 
Je zcela zřejmé, že tvůrci paktů nemají ani elementární znalosti o zákonitostech nelineárních dynamických systémů, do kterých patří i lidská společnost, a nic neznají ani o teorii chaosu. Každý nelineární systém obsahuje řadu kritických bodů, ve kterých se stabilní a předvídatelné chování systému změní na nestabilní a na nepředvídatelné, s množstvím turbulencí. Důsledky realizace paktu mohou být právě tou spouštěcí silou, která povede k nestabilitě  stávajícího demokratického systému.
 
Oficiální mainstreamová místa vyjadřující se ke globálnímu paktu o migraci zdůrazňují „neškodnost paktu“. Ve skutečnosti se jedná o další řízené zaplavení Evropy hordami migrantů, o nichž se nic neví. Zastánci tohoto paktu mají ambici učinit z migrace, včetně té ilegální, dobrodiní pro všechny. Tak jako mezinárodní právo poskytuje ochranný status milionům uprchlíků, tak proimigrační pseudohumanitární aktivisté a právníci zamýšlí poskytnout tento status všem migrantům bez rozdílu. Tento pakt má fatální migraci podporovat, organizovat a chránit mezinárodním právem, namísto toho, aby se řešily příčiny tohoto stavu. Text obsahuje zásadní změnu v „právu pro migraci“, které bude chápáno jako lidské právo vynucované mezinárodním právem.
 
Migrace, coby důsledek neřešených příčin, je představována jako přirozený jev a dokonce se o paktu tvrdí, že v kontextu globálního světa přináší prosperitu, inovaci a nepřetržitý pokrok. Nesmyslnost tohoto tvrzení lze vidět ve všech zemích, které připustily koncentraci velkého množství migrantů s nekompatibilním hodnotovým systémem a kteří se ve jménu svého přesvědčení a víry nemíní integrovat.
 
V paktu se uvádí 23 úkolů a 137 požadavků, které musí signatářské státy dodržovat. Tento dokument obsahuje 4 základní ideje:
1. aktivní řízení globální migrace ze strany signatářů;
2. drancování státních rozpočtů hostujících zemí;
3. institucionalizace „paralelních komunit“ skrze institucionalizaci diaspor. Diaspora je náboženské nebo etnické společenství žijící (rozptýleně) v rámci jiného společenství;
4. proimigrační propaganda a kriminalizace těch, kdo by imigraci oponovali.
 
Obecným cílem je povzbuzení a organizování globální migrace. Proto se žádá vytvořit globální informační systém sloužící pro usnadnění migrace a usazování migrantů v našich zemích. Jeho úkolem je poskytovat asistenci na všech úsecích imigračních tras a usnadnit etablování migrantů v cizích zemích a poskytovat jim právní a finanční podporu a ochranu v rámci vlastních etnických diaspor.
 
Dalším cílem je usnadnit slučování rodin a vyvážit přísun imigrantů s požadavky proimigračního velkého byznysu. Stanovit absolutním právem nezletilého, mít právo na usazení v rámci vyššího zájmu dítěte. Přitom, v případě pochybnosti o jeho skutečném věku, nelze po „dítěti“ vyžadovat, aby se podrobilo testu na věk, přestože se ví, že mnozí migranti uvádí lživé informace právě o svém věku, aby si na základě tohoto nesmyslného práva usnadnili hladký příchod do cizí země.
 
Dále tento dokument zakazuje všechny postupy administrativního zadržování, což ve svém důsledku znamená znemožnit jakékoli prověřování dotčených migrantů. Extrémisté si tak mohou zcela oddychnout. To už snad není jen projev stupidity, ale spíše zlého úmyslu.
 
Neméně závažným problémem je faktické drancování hostujících zemí. Požaduje se realizovat přenosnost sociálních benefitů pro migranty, kteří se rozhodnou opustit hostující země. S tím pak souvisí masivní podpora transferů fondů a podnikatelských technologií do zemí jejich původu.
 
Dokument požaduje provádět institucionalizaci imigrantských paralelních světů (komunit). Tím se ignorují základní principy, na kterých stojí systémy jednotlivých zemí. To ve svém důsledku umožňuje předávat mnohá stávající řešení hostujících zemí do rukou paralelních společností cizího odlišného původu tím, že diasporám se poskytuje plné právní uznání včetně využívání veřejných prostředků, například formou investičních fondů pro tyto diaspory. Přitom v případě muslimů existuje jejich právo šaría, absolutně nekompatibilní s právním systémem demokratických zemí. Nedílnou součástí svatého práva šaría je i džihád. Vůbec se nebere v potaz, že muslimové respektují jen právo šaría jako jediné právo, které pochází přímo od Alláha a proto je svaté. Všechna ostatní práva vytvořil jen člověk a proto je muslim nemusí akceptovat. To ovšem tvůrcům dokumentu nevadí, neboť islám neznají a nechápou nebezpečí v případě platnosti dvou zcela protichůdných práv. Existence právní duality dvou nekompatibilních právních systémů vede v dané společnosti zákonitě k turbulencím.
 
Pakt ve všech signatářských zemích podporuje trestní stíhání oponentů migrace. Toto ustanovení se pravděpodobně převzalo z práva bolševického režimu, kdy se odlišný, nesouhlasný názor automaticky považoval za nepřátelský s trestními sazbami. S tímto krokem paktu k nesvobodě souvisí i mainstreamová mediální propaganda s cílem vymývat občanům mozky. V tomto směru se pakt asi zase zhlédl v Goebbelsově propagandě. Média, instituce i školský systém se mají naprogramovat tak, aby se zdůraznila důležitost migrace. A kriminalizace oponentů má usnadnit aplikaci těchto zrůdných myšlenek. Tato metoda vede k znásilňování všech názorů odlišných od mainstreamových a lze očekávat, že se uplatní zejména v době volebních kampaní.
 
Podepsáním tohoto paktu, se země zavazují ke zcela nejisté budoucnosti. Pakt je koncipován směrem ke globálnímu nomádismu.  Signatářské země souhlasí, že budou poskytovat pravidelné reporty o prostředcích, které se zavázaly zavést. Jediný způsob jak zamezit šíleným důsledkům tohoto paktu, je tento dokument nepodepsat. A proto rozvinuté země, které si jasně uvědomily nebezpečí tohoto dokumentu, se rozhodly nepodepsat pakt o migraci – například: Švýcarsko, Česká republika, Bulharsko, USA, Izrael, Itálie, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko, Rakousko atd.
 
Pakt zásadně narušuje demokratický hodnotový systém, neboť poskytuje plnou podporu invazivním migrantům. Navíc dokument nerozlišuje mezi ilegálním a legálním migrantem. Nemalým problémem, jak je uvedeno výše, je skutečnost, že ne ve všech případech lze jasně odlišit uprchlíka od imigranta přicházejícího s mnohdy podivnými až nepřátelskými úmysly. Právě v případě globálního paktu OSN o uprchlících je možné tuto neurčitost snadno zneužít. Jinak řečeno, pakt o uprchlících se může stát jakousi pátou kolonou pro ty země, které pakt o migraci nepodepsaly, ale podepsaly pakt o uprchlících. Bohužel vláda České republiky nepochopila provázanost těchto dvou paktů nebo se nechala někým zmanipulovat, a globální pakt OSN o uprchlících podepsala. Tím výrazně omezila svůj manévrovací prostor v otázkách fatální migrace. Pakt o uprchlících nepodepsalo pouze Maďarsko a USA.
 
Ukazuje se, že velká část dnešních politických elit se nedokáže poučit z chyb minulosti, neumí systémově uvažovat, nejsou schopni analyzovat rizika a proto činí špatná nebo ještě horší rozhodnutí.
 
Na dokreslení uvádím výroky německého režiséra a scénáristy libanonského původu Imada Karima. Narodil se a vyrůstal v libanonské společnosti, která se v důsledku nárůstu počtu muslimů změnila z původně převážně křesťanské společnosti do dnešní islámské. Libanon se stal ukázkou novodobého šíření islámu s důsledky, které s toto expanzí souvisí. Osud Libanonu má být varovným mementem pro Evropu. Imad Karim říká:
„Do Německa jsem přišel už se svými sekulárními představami. Proto jsem Německo od počátku považoval za svůj domov a přijal i jeho hodnotový systém. Nesouhlasím s politickými elitami, neboť neznají a nechápou islám a přitom chtějí, abychom tolerovali miliony migrantů s jejich nevraživým postojem k ženám, homosexuálům a jinověrcům, kteří se pravidelně dopouštějí všemožných deliktů. Může být něco ještě více absurdní?“
 
Podle Karima není pravdivé tvrzení, že islám je mírumilovný. A dále říká: „Nikdy tomu tak ani nebylo. Vždy tam byly a jsou násilné tendence. Muslimové vždy usilovali a usilují o islamizaci celého světa. Islám proto nepatří do Evropy. Všechny problémy vycházejí z principů samotného islámu. Doma jsme se moc nemodlili. Ale u pravověrných příbuzných ano. A víte za co? Aby Alláh proklel židy a křesťany. Nadřazenost až nenávist k jinověrcům je muslimům od malička vštěpována ve většině islámských rodin.
 
Do Evropy přicházejí divocí obyvatelé, kteří pustoší, a ani si toho nejsou vědomi. Jednají instinktivně, protože celý život jen bojovali o své přežití. Jednají agresívně, protože cítí, tuší a vědí, že přišli do společnosti, jež zapomněla, co je vlastní obrana. A s úplnou samozřejmostí chtějí podíl bez toho, aby se sami podíleli. Oni nepřichází budovat, ale jen parazitovat a ničit. Ne, oni nejsou žádní pionýři, kteří chtějí něco nového vystavět. To, co v zemích jejich příchodu místní pracně budovali staletí, jim nic neříká a proto to klidně zničí. Mají zcela jiný hodnotový systém. Ničí vztahy, ničí věci, protože to je jediná dovednost, kterou se naučili. Tito migranti nedokázali, ať již vlastní či nevlastní vinou, ve svých zemích vybudovat civilizovanou společnost, protože v převážné většině žijí a umírají v prostředí středověku ovlivněném toxickým právem šaría a islámskou ideologií.
 
Z mnohých mezinárodních organizací a nevládních společností se staly centrály pro smýšlení. Tyto organizace berou migrantům vlastní zodpovědnost za své činy, za kontrolu fatální porodnosti, ochotu vzdělávat se, učit se upřímnosti, úctě k druhému, k ženám, k jinověrcům a k jinak sexuálně orientovaným lidem. Dnešní politická garnitura na tento stav reaguje pouze tím, že zakazuje společnostem, do kterých imigranti přicházejí, aby se proti této zničující invazivní imigraci bránili“.
 
Názor tohoto sekulárně uvažujícího muslima, který se zcela integroval do západní společnosti je nejenom poučný, ale zároveň poukazuje na bezzubost demokratického systému. Varuje před pseudohumanitárními postoji, před iluzi o možném soužití demokratických a totalitních islámských hodnot, před naivitou až zaslepeností zastánců multikulturalismu a neschopností systémového uvažování u mnohých eurounijních politiků. Pokud společnost bude benevolentní k invazivní migraci, pak dobrovolně, sama na sobě, páchá civilizační sebevraždu.
[ad#pp-clanek-ctverec]
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (35 votes, average: 4,94 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky