Vymývání mozků

Dost možná? Řekl bych, že s jistotou. Máme s presstituty až příliš mnoho zkušeností, abychom pochybovali, že na nás opět začnou chrlit tyto dehonestační nálepky. O tom, že jisté zpravodajské služby jsou schopny infiltrovat a na dálku ovládnout elektronické systémy vozidel, počítačů i energetické soustavy státu, přece mnoho let píší různí autoři, jako například David Icke. Najednou to samé musí ve své hlavě zpracovat i mainstreamový novinář, ale vůbec si nepřizná svou roli v mnohaletém zamlžování faktů. Aby náhodou někdo nezačal uvažovat, že nám tady kdosi sprostě lže a tají spoustu věcí. Musí se to zkrátka podat tak, aby si průměrný člověk, který si o tom něco za týden přečte na nezávislém webu, všechno znovu odmítl jako „konspirační bludy“. A od srdce se zasmál těm bláznům, kteří je šířili ještě dříve, než se staly skutečností.

Publicista David Icke popisuje v několika kapitolách své knihy Spoušť, jak izraelské technologické společnosti (což je v jejich případě standardní krytí pro jednotky tajných služeb) mají pod kontrolou veškerá zadní vrátka v nejnovějších technologiích, jako jsou mobily, elektroauta, ale i běžná elektronická zařízení a umožňují jim je na dálku ovládat:

Izraelský kybernetický a zpravodajský tým je známý jako Jednotka 8200 (Unit 8200). Specializuje se na pronikání do počítačových systémů jiných zemí, vkládání virů, shromažďování informací, způsobování rozmanitých poruch a dokonce i ovládání na dálku. (…) Izraelská kontrola nad velkými, ale i nad menšími společnostmi v oblasti kybernetických technologií umožňuje vkládání „zadních vrátek“ do systémů používaných vládami, armádami i veřejností po celém světě. Prostřednictvím přístupových bodů mohou izraelské vojenské a zpravodajské sítě infiltrovat a převzít kontrolu téměř nad každým, kdo je pro ně v ten moment důležitý. Izrael nevyrábí žádná auta, ale dominuje ve výrobě automobilových počítačů a Wi-Fi systémů. Pomocí těchto připojení může externí operátor převzít kontrolu nad vozidlem a namířit s ním vysokou rychlostí do zdi, stromu nebo přes útes. Dokument na webu vice.com (How Israel Rules The World Of Cyber Security) jasně ukazuje, jak snadné je pro ně převzít kontrolu nad vaším vozem pomocí Izraelem vytvořené technologie, která je nyní součástí standardní výbavy vozidel.

Způsob, jakým došlo k ovládnutí komunikačních přístrojů v Libanonu a jejich řízeným detonacím, může být překvapením akorát pro ignoranty, závislé na přídělu uklidňujících „pravd“ z mainstreamu. Popisované metody likvidace nepohodlných totiž nápadně připomínají jisté případy z minulosti s podobným scénářem. Při zmínce o možnosti převzetí kontroly nad vozidlem za jízdy, ihned vytane na mysl podivná smrt investigativního britského novináře deníku The Guardian Michaela Hastingse z června roku 2013. Připomeňme si, jak dopadl odvážný žurnalista, který příliš vrtal do záležitostí vysokých mocenských kruhů a dokázal mj. přivést k rezignaci tehdejšího velitele amerických okupačních vojsk v Afghánistánu, generála Stanleyho McChrystala.

Jelikož spousta článků, přinášející zásadní fakta a výpovědi svědků Hastingsovy záhadné smrti jako obvykle zmizela z internetu a oficiální zdroje tuto zjevně úkladnou vraždu lakonicky popisují jako „nešťastnou nehodu“, je nutné událost připomenout trochu blíže, ať se jasně vyjeví souvislost se současným děním:

Hastings zemřel v Hollywoodu dne 18. 6. 2013 v časných ranních hodinách, když jeho vůz údajně vysokou rychlostí najel do stromu. Odpůrci oficiální verze událostí poukazují na očitá svědectví, která hovoří o tom, že Hastingsův Mercedes na zcela rovné silnici v Los Angeles náhle zrychlil, vyletěl z vozovky a po nárazu do stromu „explodoval.“ Ze snímků je zřejmé, že spíše než vpředu je vůz poškozen vzadu, v okolí nádrže. Nabízí se tedy spekulace, že nehodu způsobila bomba, od níž se vznítilo palivo.

Nezávislý novinář Jim Stone k tomu uvádí: „Ať už se na to podíváme z jakéhokoli úhlu, Mercedes vám nevybouchne jen tak. Požáry v nových autech vznikají ze tří hlavních příčin – buď v motoru dojde olej, nebo chladicí kapalina, nebo se v důsledku velké havárie může stát, že se kontakty baterie vyzkratují přes kostru, přičemž se zkrat vyhne pojistkovému panelu. Valnou většinu požárů moderních vozů má na svědomí jedna z těchto příčin a ať už je to kterákoli z nich, oheň vznikne v motorovém prostoru a pomalu se z něj šíří. Než by se plameny dostaly až k nádrži, totálně by spálily lak. Ten nepoškozený lak mluví za všechno – Michael Hastings byl zavražděn a zbytek už jsou detaily.“

Jak uvádí Milan Vidlák snad v jediném dostupném článku o tragédii na českém webu (Trezor 7: CIA zřejmě zavraždila známého investigativního novináře „hacknutím“ auta), Hastings před svou smrtí pracoval na reportáži o CIA a pouhých několik hodin předtím, než jeho vůz explodoval, kontaktoval právničku Wikileaks kvůli tomu, že jej vyšetřuje FBI. Jeho smrt je podezřelá od samého začátku, jak kvůli podivnému způsobu nehody, tak samozřejmě z hlediska načasování. Bylo to těsně po publikování článku Proč demokraté milují špehování Američanů. Hastings byl hlasitým kritikem Obamovy administrativy. Například expert na boj proti terorismu Richard A. Clarke tuto havárii popsal jako „odpovídající kybernetickému útoku na vozidlo“. (…) Jedním z nejzajímavějších odhalení dokumentů s názvem Vault 7 (Trezor 7), je fakt, že CIA měla technologii, která jí umožňuje hacknout se do moderních aut nebo letadel a převzít na dálku řízení, a to čistě s úmyslem zabít cestující tak, aby to vypadalo jako nehoda.

Mainstreamová média tradičně všechny pochybnosti označila jako konspirační teorie a snažila se zpochybnit samotnou oběť nehody tak, jak to umí jen ona. Místo popisování tvrzení svědků, kteří vypovídali, kterak jeho Mercedes nepochopitelně zrychlil na maximum, než opustil silnici, až z něj létaly jiskry a šlehaly plameny, bylo snazší zpochybnit Hastingsův charakter a napadnout jeho slabiny. Michael Hastings není první, kdo za svou odvahu vystoupit proti vojensko-průmyslovému komplexu zaplatil životem.

Jeho „nehoda“ spustila lavinu spekulativních online komentářů. Na webu místních novin se např. objevilo: „Dalo by se pochopit, kdyby se Hastings takhle vyboural na dálnici, ale pochybuju, že byl tak pitomej, aby jel v Highlandu 160 km/h. Nebyl to žádnej studentík.“ Další komentář, tentokrát z Redditu: „Tohle je varování pro novináře, aby neryli moc hluboko… kdo chce žít dlouho a spokojeně, musí jít po oficiální linii.“ Tolik případ Michaela Hastingse a o tom, co je v dnešní době „nemožné“.

Na dálku ovladatelné nanotechnologie do těl očkovaných vs. vpašované výbušniny do pagerů

Dnes, po jedenácti letech, se můžeme ptát: jak dalece je od možnosti ovládnout na dálku elektroniku či vozidlo a nechat jej explodovat, resp. velkou rychlostí narazit do zdi, stejným způsobem převzít kontrolu nad lidskou myslí? Již od spuštění masové covidové vakcinace nacházejí lékaři a badatelé po celém světě v krvi očkovaných podivné mikroplastové objekty, připomínající mikročipy, zjevně fungující jako samoorganizující se nanotechnologie. Nejnovější studie potvrzují, že tyto struktury se nacházejí přímo ve „vakcínách“ proti covidu (viz Výzkumníci z Japonska a Koreje našli v covidových vakcínách nanostruktury a studie a v PDF zde) a doktorka Ana Mihalcea pod mikroskopem objevila i světélkující objekty, jež tímto způsobem navzájem komunikují a sestavují se do větších, zjevně (techno)logických celků.

Tvar těchto objektů je možné rozdělit do několika kategorií:

• grafitové kompozitní formace
• stuhovité formace
• listové formace
• formace ve tvaru tuby nebo trubice
• nanotečky
• nanosvitky

 

Sice o této možnosti nahlas hovořil už samotný mluvčí covidového resetu Klaus Schwab (Genetic manipulation will change you and have big impact on your personality) či ředitel technické sekce Googlu Ray Kurzweil (Ray Kurzweil: Lidé budoucnosti budou částečně počítače: „Do roku 2030 vznikne technologie, která se bude rovnat lidské inteligenci a překoná ji, avšak my se s těmito stroji spojíme, nebudeme s nimi soutěžit. Tyto přístroje budou včleněny prostřednictvím nanotechnologie do našeho těla. Prostřednictvím kapilár se nám dostanou do mozku a rozšíří naši inteligenci.“), ale jejich slova jsme my, nejmoudřejší novináři a influenceři, nepodléhající „bludům“, pochopitelně nebrali vážně, protože videa s jejich výroky nedávali v Hydeparku civilizace na ČT24, ale jen na jakýchsi pochybných konspiračních webech, které jakási vlivná neziskovka vedla na seznamu dezinformačních a podvratných médií.

Á propos seznamy a černé listiny: Nedávno si redaktorka deníku Právo povzdechla, že ve společnosti opět vznikají seznamy nepohodlných. Neměla však na mysli útoky na nezávislá média a vypínání „proruských“ webů dle vládního pokynu v únoru 2022; ani ostrakizaci neočkovaných o rok dříve či vyhazovy ze zaměstnání za své názory a postoje, dokonce ani trestní stíhání a věznění za výroky na internetu. Mainstreamová novinářka takto vyjádřila obavu o prominentní zaměstnance médií a kulturních institucí na Slovensku a v Maďarsku! Tedy o osoby, o něž bylo vždy dobře postaráno a kteří se těšili dlouhodobé přízni státní moci i vlivných „transatlantických“ think tanků.

Takový Michal Kovačič, který po svém propuštění ze soukromé televize Markíza dostal na svůj nový projekt internetové TV od tzv. „běžných dárců“ v přepočtu 14 milionů korun během pouhých dvou týdnů, nemá důvod žehrat na to, že jej vedou v jakémsi seznamu. Pro něj je důležité, že ti správní „strategičtí investoři“ jej mají na své výplatní listině na vysoké pozici v žebříčku věrných a dobře odměňovaných. Toto zkrátka nebudou ti praví „disidenti“.

(Poznámka bokem: Koho z českých čtenářů by zajímalo blíže, co je rodinka Kovačičových zač, může si – na vlastní riziko – poslechnout výkon jeho manželky Zuzany Kovačič Hanzelové z doby covidteroru, kdy v tv. rozhovoru drtila signatáře petice proti tvrdému covidteroru Juraje Matyinka slovním kolovrátkem „Pravda je jen jedna, o pravdě se nediskutuje, a máme ji my. Většina odborníků tvrdí, že nemáte pravdu. Drtivá většina vědců s námi souhlasí. Naprostá většina podporuje očkování. Toto jsou fakta. Fakta nemůžete zpochybnit. Fakta jsou taková.“ atd. pořád dokola. Toto jsou prosím pěkně „novináři“, kteří dnes kvůli možné ztrátě svých nedotknutelných postů v redakcích šermují slovy o nové normalizaci.)

Ale zpět k povzdechu redaktorky Práva nad novodobými seznamy nepohodlných: jako by ji v tom redakce nechtěla nechat, a proto se rozhodla dát jejímu tvrzení korunu. Zaúkolovala redakci sesterských Seznam Zpráv, a ta hned o dva dny později přispěchala se skutečným seznamem „problematických webů“, které bude třeba odstřihnout od inzerce.

Kdybychom neznali míru intelektuálního rozhledu našich novinářů, vypadalo by to skoro jako domluvená akce. Ale takto na výši bohužel naši presstituté nejsou. Zvlášť když v kolonkách tabulky hanby čteme nálepky oněch dezolátů typu „dezinfluencer“ a mezi proviněními je u některých výtečníků uvedeno, že jsou „protivládní“ nebo že kdosi „pořádá semináře“ (asi ilegální?). Formulace jako ze spisů StB blahé paměti. Zaujala mě také jazyková forma, když zpravodajství jednoho webu tituluje jako „pro-čínské“ a „pro-ruské“. V češtině nezvyklé pomlčky naznačují strojový překlad z anglické (?) předlohy.

Často ve svých článcích popisuji svůj dojem, že média a ohlupovaná většinová společnost žije v úplně jiné dimenzi, než je reálný svět. Možná se s tím trochu opakuji, ale co mi zbývá, když náhodou natrefím na produkci našich „elitních“ novinářů tohoto typu?

• Mám se snad tvářit, že mě nesmírně rozhořčují čistky ve slovenských a maďarských médiích, divadlech a tamním filmovém průmyslu, když už několik let jsou u nás sestavovány seznamy nepřátel státu, vypínány kritické weby a ze zaměstnání propouštěni lidé s jiným názorem na válku na Ukrajině?
• Mám sepisovat petice na podporu honosně honorovaných novinářů ze slovenského mainstreamu a oligarchy dotovaných televizí typu DVTV, když jsem před pár lety ve svém okolí viděl, jak vyhazují lidi z práce jen proto, že se odmítli naočkovat, zatímco tito „hlídací psi svobody a demokracie“ se těchto obyčejných lidí ani slovem nezastali, naopak jim nadávali do vrahů starých a nemocných?
• Mám povinně odsuzovat osoby, které na internetu šíří „antivaxerské“ dezinformace o negativních účincích vakcín a „zpochybňují vážnost pandemie“, zatímco mí rodiče i četní příbuzní, ochotně třikrát naočkovaní „posilovacími dávkami“ každou chvíli uléhají se zápalem plic, kašlem a silnými horečkami, jako nikdy dříve v minulosti?

Jak může ještě dnes nějaký pisálek veřejně a bez okamžitého zásahu fact-checkerů napsat a publikovat, že účinnost vakcín je 95 %? Počítá se toto hausnumero z dat Bílého domu a počtu nákaz pětkrát očkovaného a opětovně ochořelého Bidena?

Naše novinářské štětky by si vůbec měly dávat pozor, co označují za dezinformace, koho očerňují a koho naopak vyzdvihují na piedestal mediální pozornosti. Nezřídka totiž dochází k tomu, že z původní dezinformace a konspirační teorie se jednoho dne stává tvrdá realita a z obdivované celebrity je ten největší padouch pod sluncem. Z novinářů a vyřvaných influencerů jsou pak naprostí debilové.

Včera superhrdina, dnes padouch Musk?

Exemplárním příkladem, jak nekritická média propadla falešnému mesiáši, je příběh záhadného individua jménem Elon Musk. Když si najdeme první zmínky o Muskovi v našich médiích cca 8-10 let zpět, budí to dojem, že jsme měli cosi do činění s polobohem: Musk je prý naprosto výjimečná osobnost, jehož vizionářské nápady a vynálezy předbíhají dnešní dobu; je nejbohatší a nejvlivnější a do této pozice se pochopitelně dokázal vypracovat bez cizí pomoci, čistě vlastními silami a tvrdou prací; cokoliv si umyslí realizovat, to mu vyjde, každý jeho nápad je geniální; ve svém životě i podnikání bývá 100% úspěšný, na co sáhne, to se mu podaří; čehokoli se dotkne, promění se ve zlato (citáty jsou autentické). Kdokoli pochybuje o genialitě a nadlidských schopnostech pana dokonalého, je neschopný závistivec, který v životě nic nedokázal a ve své omezenosti nedokáže pochopit Muskovu genialitu.

Pro představu, jak psal (nejen) náš tisk o bezchybném Elonovi ještě před pár lety, si připomeňme několik titulků a charakteristik:

• superhrdina
• génius
• vizionář, neúnavně posouvající hranice technologických možností
• hodlá osídlit Mars a jeho kolonizací zachránit lidstvo
• mluví se o něm jako o polobohovi
• veřejnost hltá každé jeho slovo
• chová se s bombastickou nevázaností, jako by si užíval divadelní roli miliardářského playboye
• nepřetržitě pracuje
• nikdy si nebere dovolenou
• je tvrdý sám na sebe a totéž vyžaduje po svých zaměstnancích
• jeho život a vynálezy přináší lidstvu nevídaný pokrok

Pokud by vám to nestačilo, mohli jste si přečíst, že stejně úžasná osobnost je i Muskova matka, která se „v důchodovém věku může pyšnit perfektní postavou“, proto je „i ve svém věku stále úspěšnou modelkou“ a vlastně celý její život je provázen jen samými úspěchy. Jinak to u této dokonalé rodiny snad ani být nemůže.

Kdo se tehdy chtěl dovědět něco bližšího o tomto zázračném dítěti a novodobém spasiteli lidstva, s velkou jistotou narazil na tyto oslavné články. Zjistit, odkud se vzal miliardář, schopný zvládat tolik činností, že by sám kompletně nahradil veškerá průmyslová odvětví několika států najednou, nebylo možné. Nikdo nesměl pochybovat, že Elon Musk je expertem na oblasti, běžně zvladatelné jen obrovskými vojensko-průmyslovými aparáty, jako jsou kosmonautika a lety do kosmu, satelity pro kontrolu lidstva, automobilové technologie, solární energie, dopravní infrastruktura, vývoj mozkových implantátů, vakcíny proti covidu, počítačový software a internetové technologie, přičemž ještě zvládá celý den sedět za monitorem a psát nesčetné příspěvky na sociální síť, kterou pochopitelně také vlastní. O „pestrém“ soukromém životě nemluvě.

Vyšlo sice několik autobiografických knih, jako například životopis od Ashleeho Vance (PDF ukázka zde), ovšem ty jsou až na výjimky sepsány ve stylu nekritických chvalozpěvů o „celebritách“. Při čtení máte dojem, že čtete pohádku pro děti, nikoliv životopis reálného člověka. Hned v úvodu každé kapitoly bezpečně víte, jak tato kapitola skončí: zcela nerealistický a finančně neutáhnutelný cíl je zpočátku sice zpochybňován, Musk jej však svým nadšením, silou vůle i genialitou vlastních nápadů nakonec vždy dokáže uskutečnit. Když už to vypadá na selhání, objeví se pokaždé několik důležitých pomocných rukou s bezednými kapsami dolarů, které zázračnému dítěti pomohou k miliardovému kapitálu nebo dohodí lukrativní byznys. Případně se deus ex machina objeví zázračná záchrana na poslední chvíli před totálním bankrotem v podobě státních kosmických zakázek pro Muskovu začínající start-upovou firmičku bez jediného funkčního stroje. Vyprávění o tom, jak státní zakázka na konci krizového roku 2008 zachránila Muskovo podnikání i živobytí doslova v poslední minutě před krachem a koncem podnikání, je naprosto kouzelné. Náhody a příznivé okolnosti tomu zkrátka chtěly, že Elon v jakémkoli svém úmyslu prostě musel uspět a být instalován do pozice globální celebrity, která bude plnit zadání těch, kdo jej do této pozice instalovali.

Ještě před pár lety byl Musk v očích médií a většinové společnosti naprosto nedotknutelná osoba, úspěšný a nekritizovatelný miliardář, vynálezce a inovátor. Když jsem o něm v roce 2020 uveřejnil kritický článek, spustila se lavina výčitek, co si to dovoluji pochybovat o Muskově neomylnosti a proč povinně neobdivuji jeho úspěchy jako všichni ostatní. Dnes se zdá, že se situace pomalu otáčí, neboť Musk se zpronevěřil představě salónních neoliberálů o bohatém mecenáši, jenž by měl celý svět dovést do technologického ráje. Svými výroky, podporou Trumpa i působením na Twitteru prokázal, že nedrží linii vysněného miláčka mas, které naivně věří na pohádky o skromných miliardářích, jimž jde přece hlavně o dobro nás, obyčejných lidí, že?

Nyní sledujeme, jak poslušné novinářské loutky začínají lehce panikařit. Nemají čisté svědomí a bojí se, že by jim někdo mohl připomenout, jak ještě včera Muska bezvýhradně velebily. A tak napříč tiskem i webem můžeme číst články, jako je od Karla Veselého na Alarmu:

„Učebnicovým příkladem superbohatého zloducha, který je přesvědčený, že stojí mimo systém a může si dělat, co chce, je Elon Musk. Jeho majetek činí podle odhadů bezmála dvě stě miliard dolarů. Sociální síť X, dříve známá jako Twitter, se pod jeho vedením stala ukázkou toho, jak se digitální technologie, tvářící se jako emancipační nástroj svobody slova, stávají prostředkem nástupu fašismu. (…)
Když Musk hlasitě hájí svobodu slova, jen tím maskuje své mocenské ambice. Těžko někoho překvapí, že miliardář a majitel největší informační platformy na světě jde na ruku politikům, kteří jsou proti regulacím nebo zdaňování superbohatých. (…) Miliardáři mají nakonec v oblibě považovat se za vyvolené jedince, které jejich majetek a od něho odvislá moc předurčuje k naplňování jakýchsi dějinných úkolů. Ideálně samozřejmě tak, aby se přitom nemuseli vůbec nikomu zodpovídat.“

Tohle jste si, hoši, měli uvědomit daleko dříve, že se tzv. globální miliardáři považují za vyvolené, nemusí se ze svých činů nikomu zpovídat a všichni jim jdou na ruku! Že jste si toho nevšimli dříve? Když jsem před lety psal o tom samém, a téměř stejná slova, že jde o jedince, instalovaného do pozice vyvoleného chráněnce mocných, jemuž je vše dovoleno, jsem měl dokonce v titulku zmíněného článku, označovali jste to za „fantasmagorické bláboly“. Kolik pozornosti jste tehdy věnovali jiným „vyvoleným“ expertům z dob covidu typu Fauciho, Drostena, Daszaka, Prymuly, Smejkala, Maďara nebo Chlíbka, kteří celému světu ordinovali brutální opatření a očkovací nátlak? Museli se snad tito covidfašisté někomu zpovídat? Úplně stejně jste tehdy přistupovali i k Muskovi, jenž byl v té době váš velký oblíbenec, zatímco dnes se po opožděném prozření tváříte, že jde o toho největšího padoucha na planetě.

Stojí za připomenutí, jak Muska vynášeli do nebes nejen novináři, ale také dobře živení internetoví influenceři. Můj „oblíbenec“ (nemístná ironie!) z dob covidteroru Petr Ludwig právě v té době doporučoval Muskův životopis od Ashleeho Vance jako jednu z deseti svých nejoblíbenějších knih, protože ho prý baví číst o tom, „jak žili nejzajímavějších lidí historie“. Ludwig se ve videu svěřil, že „těchto 10 knížek mě dalo víc než tři roky vysokoškolského života“. Chtělo by se říct cosi o vysoké škole života, což je fráze, již často používají konformní ovce k dehonestaci kohokoliv s jiným pohledem na svět. Já si k Ludwigovi neodpustím jinou trefnou poznámku, v níž se mnozí určitě poznají: I takoví mají volební právo! Podle toho to u nás vypadá.

Dotovaný influencer Péťa dnes ze zhrzené lásky lamentuje, že jeho idol úplně zblbnul. Přitom to bylo jen kýčovité pozlátko o dokonalém miliardáři, jež mnoha lidem zastřelo mozek. Ani rychlopalný fact-checker na koksu Kořenář i přes deziluzi ze svého idolu dodnes nepochopil, jak je možné, že Muskovi vůbec nevadí jakkoli vysoké finanční ztráty z důvodu odlivu inzerentů na jeho síti X. Není na tom nic divného, neboť Musk sám svými „extrémními“ názory ani riskantními operacemi vůbec nic neriskuje, protože nikdy neponese žádné důsledky a nebude nucen uhradit jakékoliv finanční ztráty. Nejsou to totiž jeho peníze. Ty peníze mu jen někým „bylo dovoleno“ získat. Pochopte to už, vy naivní snílci.

Zdá se, že v médiích vzbuzuje aktuální dění okolo Muska lehkou nervozitu. Přibývá článků, jež geniálního miliardáře popisují jako falešného mesiáše, jindy že se chová jako puberťák a vůbec to s ním prý není v pořádku, protože představuje zlo. Zaujal mě také komentář presstituta Hudemy z Lidových novin, v němž se píše cosi, co bylo ještě před nedávnem zcela nemožné: Musk prý svou síť využívá k prosazení svých názorů, „často velmi vyhraněných, velmi obskurních a zveřejňuje i cizí informace, které jsou často na hranici reality či spíše za její hranicí.“ Ale prý je mu stále nutné přičíst k dobru jeho zásluhy o technologický vývoj, rakety do vesmíru, plány na kolonizaci Marsu, elektrická auta atd.

Je to zvláštní: když na svém webu napíšu, že oficiální příběh Elona Muska je nereálný, je to označeno za ničím nepodloženou konspiraci. Když redaktor mainstreamového deníku napíše, že Musk na veřejnosti mele pitomosti, je to seriózní komentář.

Je to stále ten samý génius, jemuž se dříve přisuzovaly téměř nadpřirozené schopnosti? Může nedotknutelný vynálezce, který létá do kosmu, vyrábí nadčasová vozidla, produkuje vakcíny, vyvíjí čipy ovlivňující mozek člověka atd. nekriticky podléhat informacím, které se pohybují za hranicí reality? Je možné tak nedůvěryhodnému člověku, který šíří lži a jehož myšlení se „pohybuje za hranicí reality“, svěřit tak technologicky náročný civilizační úkol, jakým je let na Mars a přesídlení lidstva na jinou planetu? Rád bych se od náhle probuzených novinářů dověděl, zda by si nechali od takového podivínského tlachala ze sociální sítě implantovat pochybný a s nevalnými výsledky zkoušený čip do vlastního mozku? Věříte člověku, který nejdřív varuje před nástupem umělé inteligence, a pak „vlastním“ projektem spouští totéž  (ve skutečnosti naprojektován jeho loutkáři), čímž tuto hrozbu naplňuje?

Je pozoruhodné, jak dnešní kritické články o Muskovi musí být stále zaobaleny výčtem jeho činností, o nichž nikdo nepochybuje, protože by se daný novinář mohl ocitnout na poli, kde vládnou ti pobláznění „konspirátoři“. Muskova celoživotní fantastická pouť je stále nezpochybnitelná. Žádné jeho příběhy o zázračném zbohatnutí, převzetí darované kosmické základny NASA, záhadných pomocí na poslední chvíli před krachem pořád nejsou za hranicí reality? Jak dlouho ještě vydrží zbytky nadšení z génia a úžasného vynálezce Elona, než oficiálně vyplave na povrch, že je to ve skutečnosti podvodník? Můžeme se toho dočkat velice brzy, neboť se zdá, že před prezidentskými volbami v USA kolem Muska lehce přituhuje a objevují se i tvrdé útoky vůči jeho osobě: americká neziskovka, provozující konzultační služby v kampani Kamaly Harrisové má ve svém přehledu cílů na prvním místě „Zabít Muskův Twitter“ a německý deník Der Spiegel jej označil za nepřítele č. 2 po Trumpovi. Samotný Musk jako by se skutečně čehosi bál, pokud volby nedopadnou „správně“.

Že by jej čekal osud Madoffa, Weinsteina, Epsteina, P. Diddyho-Combse a podobných kujónů, kteří spadli z těch největších společenských výšin až na samotné dno? Stane se brzy také z miláčka Muska největší vyvrhel pod sluncem? Příliš tomu nevěřím, protože tyto vyvolené loutky, do níž mocní dlouhodobě investovali příliš mnoho financí a vlivu, bývají většinou chráněni až za hrob, ať už během svého života napáchali sebevětší zvěrstva. Ale představa je to zajímavá: to by bylo najednou převlékání kabátů, mazání starých zpráv a nadšených komentářů! Všichni by se najednou začali tvářit, že odjakživa věděli, jaký je to podvodník. Jenom se trochu nechali zmást jeho mediální slávou, to se přece stává. Pak už jenom potichu zahladit stopy po starých nadšených příspěvcích a z knihoven odstranit oslavné publikace, propagující jeho falešný příběh. Ale ti, kdo to o něm tvrdili už dávno, budou stále za konspirátory. :)

Muskův pád by vyvolal rozruch rovněž na alternativní scéně, neboť tato miliardářská figurka globalistů se už teď kupodivu pozvolna stává hrdinou falešné opozice. Co se stane, pokud bude Musk naoko prohlášen za režimu nežádoucí osobu? Poženou se lidé z alternativy do Muskova projektu Neuralink, aby si nechali vložit čip do mozku a nechali se ovládat, zatímco mainstream bude řvát, že jde o zásah do osobních svobod a zotročení lidstva? Myslím, že nás vbrzku čeká pořádný bizár, jaký jsme tady ještě neviděli. Možná nebudou chybět ani pomníky v nadživotní velikosti v rámci kultu osobnosti.

Facebook – globální špiclovací síť obyčejného studenta z Harvardu

Poslední dobou však nedotknutelné modly padají tak nějak rychleji. A včerejší „konspirační teorie“ se čím dál častěji stávají realitou. Pokaždé, když jsem se v článcích dotkl tématu 11. září 2001 nebo jiných operací pod falešnou vlajkou, nejčastějším protiargumentem proti teorii spiknutí byla reakce: „Pokud by někdo naplánoval tak ohromné spiknutí, musela by do něj být zapojena spousta lidí! A jelikož se nic dlouho neutají, zcela určitě by už někdo z nich promluvil a všechno by se provalilo.“ Zkusme si tedy tuhle „logiku“ přenést do aktuální kauzy odhalené cenzury obsahu na sociální síti Facebook v době covidové hysterie.

Nedávno její „šéf“ Zuckerberg přiznal, že vláda USA tlačila na Facebook, aby cenzurovala obsah ohledně covidu a účinnosti vakcín. Do všeho tedy byla zapojena vláda, prezident a na cenzuře pracovaly mnohačlenné týmy lidí z Facebooku. Zuckerbergova firma vytvořila na vládní pokyn speciální portál, do nějž mohli vládní úředníci hromadně vkládat odkazy určené k odstranění ze sítě. Sociální síť poskytla přístup k portálu pouze schváleným úředníkům vládních a donucovacích orgánů. Nový portál umožnil zveřejnění až 20 odkazů najednou a zvýšil tak efektivitu cenzorské mašinérie. Stačilo vládní rozhodnutí Bidenovy administrativy, aby FB zcenzuroval jakékoliv nežádoucí informace. Samotný FB se pochlubil, že od začátku covidové „pandemie“ odstranil až 16 milionů příspěvků se „závadným obsahem“.

Ještě jednou pro zdůraznění: do spiknutí byla zapojena vláda USA i prezidentská kancelář, na cenzuře pracovaly mnohačlenné týmy lidí z Facebooku. Otázka zní:

KOLIK Z NICH DO TÉTO CHVÍLE PROMLUVILO? Jak je možné, že se to dovídáme až po třech letech? A proč nám to sděluje samotný „šéf“, nikoliv žádný z tisíce zaměstnanců Facebooku nebo vládních úředníků? Proč žádný z nich tuto mašinérii neprovalil hned v zárodku? Nebo zde neplatí, že „cosi takového by nešlo utajit“?

Důvěřivé ovce, jenž zavírají oči před podvody a podlostmi tohoto světa, nechtějí za žádnou připustit, že by mohly být v čemkoli klamány. Takoví lidé se snaží sami sobě namluvit, že jejich život probíhá v jakémsi uzavřeném vakuu, v němž neexistují podfuky, zlodějiny, intrikánství, nikdo nikomu nelže, nespřádá intriky, ani v tajnosti neplánuje uskutečnit složité operace k dosažení vlastních hanebných cílů. Nikdo před nimi nic neskrývá, protože na velký podvod by se přece přišlo. :) („To by se muselo přece připravovat dlouho dopředu a určitě by to vyšlo najevo!“) Pak se podivují, když po letech vychází najevo tunelování různých polostátních podniků, korupce na úřadech, dohazování všemožných lukrativních funkcí v dozorčích radách, či nehorázné honorování různých uměle vytvořených „manažerských“ pozic ve vládních agenturách nebo „neziskových“ organizacích. Anebo když jim obyčejní šmejdi vyluxují účet přes jejich chytrý mobil. Lidi, proč ohrnujete nos nad „konspiracemi“, když je máte dennodenně před očima?

V politice, byznysu, pracovních a obchodních vztazích, na státních úřadech, ve velkých korporátech, ale i v běžném životě jsou „konspirace“ zcela běžnými, každodenními praktikami. Sám jsem ve své profesi zažil situaci, kdy jednání jistého člověka ve vedení rodinné společnosti naznačovalo, že jako manažer své vlastní firmě záměrně škodí, okrádá ji a odvádí zakázky do jiné, tajně založené společnosti se skrytým vlastníkem. Ač to navenek znělo paranoidně, vše neslo bez přehánění rysy složité konspirace. Přece nebudete věřit tomu, že člen jedné rodiny, synovec majitele firmy okrádá ve své dobře placené funkci vlastní firmu a ubližuje tak vlastní rodině? Cosi takového by se nemohlo stát, majitel by o tom musel něco vědět a okamžitě by zasáhl, no ne? V rodině by se cosi takového neutajilo!

Po delším čase a náročném shromažďování důkazů, v dusné atmosféře plné obviňování a vyčerpávajících intrik se vše nakonec ukázalo jako pravdivé a mladý nenažranec byl na jistý čas vyhozen. Výhra a pocit zadostiučinění? Ani náhodou! Když vám zbytek podnikové famílie naznačuje, že jste rozeštval celou rodinu, i když jste jim zachránil spoustu peněz, přinese vám to tak akorát další roky těžkého spaní a bohatou výměnu výhrůžek a trestních oznámení. Raději jste asi měli nechat synáčka dále rozkrádat firmu a tvářit se, že o ničem nevíte a nechat si vyčítat, že firma ztrácí zakázky, a proto budete bez výplaty. Ti, kdo museli o celém systému intrik a rozkrádaček vědět dlouho před vámi, se samozřejmě tváří, že nic netušili, ale jejich pozici v zaměstnání to nijak neovlivní. Jelikož jde o členy stejné rodiny (případně klanu známých a příbuzných), mají své jisté a hrají to pro jistotu na obě strany. Tolik snad ke „konspirační realitě“ okolo nás, která pro většinu „neexistuje“, protože „na to by se přece přišlo“.

Stejně jako v tomto, i v jakémkoli jiném případě spousta lidí, zapojených do komplotu mlčí, jelikož mají buď z dané situace prospěch, anebo mají strach. To, co probíhá v našich „obyčejných“ životech v malém měřítku, se na centrální a globální úrovni odehrává ve velkém, až masivním rozsahu! A tak to chodí i v mnoha dalších „konspiračních akcích“ širšího charakteru v rámci státu nebo světové politiky. Nejinak tomu bylo i v kauze facebookové institucionalizované a státem dirigované cenzury.

Proč se v rychlosti nepodívat, co je vlastně zač tato „sociální síť“, odkud se vzala a kdo za ní stojí? Když už jsme načali loutkovou figurku Muska jako falešnou globální celebritu, ještě je tady vedle něj jeden mazaný vykuk alias parchant na holení: Mark Zuckerberg. Co je vlastně zač a odkud se vzal jeho světově úspěšný projekt, používaný miliardami lidí po celém světě, do něhož jsou ochotni nabonzovat veškeré vlastní soukromí?

Málokdo ví, že vznik Facebooku se časově kryje s datem, kdy americká státní výzkumná a vývojová agentura ministerstva obrany DARPA ukončila svůj projekt z roku 2003 jménem LifeLog.

Připomeňme si ve stručnosti, co bylo záměrem státního projektu:

• cílem programu LifeLog bylo vybudovat databázi, jež bude monitorovat průběh života každého jednotlivého člověka,
• program měl být schopen vysledovat „nitky“ průběhu každého dne sledovaného jednotlivce, co se týče jeho činností, denních událostí a zážitků, aktuálních pocitů a mezilidských kontaktů,
• vybraní dobrovolníci projektu LifeLog měli být vybaveni kamerami, senzory a mikrofony, aby zaznamenali vše, co cítí, co dělají a kamkoli jdou,
• software Lifelogu by neukládal pouze údaje o aktuální pozici subjektu, ale rovněž e-maily, esemesky, telefonní hovory, obsah denní pošty, faxy a historii prohlížení webových stránek, stejně jako zmínky o sledovaných programech v televizi a rozhlase,
• denní sledované události by měly být u každého člověka sestavovány do samostatných epizod (složek), umožňujících zpětnou vazbu a kontrolu prožitých vzpomínek, událostí, zkušeností a vztahů mezi lidmi.

Zní to povědomě, že? Jako by kdosi z americké tajné služby předvídavě sepsal vizi budoucí podoby Zuckerbergova Facebooku. Plán orwellovské kontroly nad lidskými životy a celodenní sledování každého pohybu formou státního dohledu se však komusi nepozdával jako ideální varianta, jíž by lidé byli ochotni masově se podřídit a nechat ze sebe udělat pokusné králíky nebo cvičené opice. Masy by měly své otroctví milovat, nikoli žít ve strachu. A proto se 4. února 2004 DARPA rozhodla pro oficiální ukončení projektu. Mluvčí DARPy Jan Walker to odůvodnil „změnou priorit“. Jak taky jinak? Miliony lidí nenalákáte k účasti na represivním cvičení tajných služeb státu, který by se dal obecně popsat jako „Vytvoření složek bezpečnostních orgánů pro hlášení každodenního pohybu a činnosti obyvatelstva“. Pokud projekt koncipujete spíše jako „Zábavný deníček pro komunikaci s přáteli“, zní to rozhodně lépe.

Jaká to náhoda, ve stejný den, 4. února 2004 zakládá student Mark Zuckerberg na půdě Harvardově univerzity počítačovou databázi studentů pro sdílení kontaktů a navazování přátelství. 

(Malá odbočka jen tak mimochodem: přesně ve stejný den o deset let dříve, 4. února 1994 začala u nás vysílat první soukromá TV Nova s jiným loutkovým impresáriem Železným v čele. Ten začal v devadesátkách cíleně zhovaďovat celý národ a svým chlebodárcům nasypal mimo obřích zisků také 10,5 miliardovou odměnu, kterou musel zaplatit stát po skvěle rozehraném divadelním představení se svými souvěrci při tahanicích o licenci k vysílání. Čím je pro ně datum 4. února tak zajímavé?)

Do „studentského projektu“ The Facebook hned v jeho počátku investovala státní bezpečnostní agentura In-Q-Tel, odnož CIA specializující se na investice do nadějných start-upů, a rovněž Peter Thiel, který stojí, jaký div, také za hvězdným vzestupem našeho dobrého známého Elona Muska. A určitě se nikdo nebude divit tomu, že v roce 2016 nastoupila do dozorčí rady Facebooku rovněž bývalá ředitelka „pozastaveného“ projektu LifeLog Regina Dugan. Díky svým zkušenostem mohla v nové společnosti profesně navázat na stejnou činnost, jakou provozovala dříve. Možná nebylo potřeba ani měnit pracovní smlouvu, stačilo jen přepsat hlavičku s názvem zaměstnavatele. Kde taky chcete pořád brát ty správné manažery pro řízení globálního špiclovacího programu, než v tajných službách? Schválně si projeďte všechny její kariérní působiště: DARPA (CIA), Facebook, Google, NASA. Netřeba dodávat více.

Ve světle těchto zjištění se všechny skandály okolo Facebooku jeví jako zcela podružné. S cenzurou i nedostatečnou ochranou dat uživatelů se tato sociální síť potýká už dlouhodobě, ale spíše než jako „pochybení“ se tyto kauzy zdají být naplňováním skutečných cílů a samotného smyslu její existence :) Jestliže záměrem původního projektu LifeLog bylo shromažďovat osobní data a monitorovat každodenní aktivity obyvatelstva, nemůžou se miliardy naivních uživatelů podivovat nad tím, že jeho přímý pokračovatel Facebook přesně toto s jejich osobními údaji činí.

Návnada v podobě přívětivé aplikace pro výměnu kontaktů a klábosení s přáteli účinně zabrala a lidé začali zaznamenávat každý svůj pohyb, ať už v práci či soukromí, všechny činnosti od ranní hygieny až do večerního uléhání k spánku, hlásí celému světu, kde se právě nachází, čím se baví, co nakupují a s kým se za celý den setkali. Sdělují své názory a politické postoje a fotodokumentují vlastní jídelníček. Mnohým z nich vidíte nejen do talíře, ale doslova až do postele. Není potřeba je k tomuto chování nijak nutit, lidé své soukromí zveřejňují zcela ochotně a dobrovolně si vytvářejí osobní složku, jako by si vyplňovali vlastní policejní spis. KGB, StB nebo Stasi mohou jen závidět. Vše přitom probíhá přesně dle zamýšleného plánu.

Jakou roli v tom hraje „šéf“ této CIA-friendly špionážní aplikace Zuckerberg? Asi stejnou jako Musk na Twitteru a v jiných „svých“ společnostech. Jeho globální loutkáři si s ním mohou pohrávat a směrovat jeho existenci jakýmkoli směrem. Jeden den to bude mladý úspěšný miliardář v obnošeném triku, který pro naše blaho vynalezl super appku na klábosení mezi přáteli, jindy zase ten největší parchant pod sluncem, který špehuje a cenzuruje vlastní uživatele a bonzuje jejich osobní data státní moci. Přitom během obojího dělá jedno a to samé: jako loutka hraje svou roli a plní úkoly, jež mu byly přikázány shora.

Běžného konzumenta přitom vůbec nezajímá skutečná role těchto figurek v mediálním divadle, ani to, které včerejší konspirace se už staly realitou. Dnešní technologické možnosti daleko přesahují představu většiny lidí o tom, co je a co není možné, proto zkrátka nevěří, ani když jsou jim předložena jasná fakta, indicie a důkazy, nebo jim informace o realitě někdejších konspirací dokonce občas předhodí i mainstream. Problémem stádového člověka však není nedostatek informací nebo chybný úsudek. Takový člověk prostě NECHCE VĚDĚT. Přesněji nechce vědět nic, co by znamenalo velký zásah do svých zažitých „pravd“, což by mu převrátilo naruby jeho jednoduchý pohled na svět. Zato umí dávat hlasitě najevo, jak ho obtěžují ti, kdo mu mávají před očima průkaznými fakty, které narušují jeho nevědomost. Protože v nevědomosti je přece síla. A pokud toho víte co nejméně, opravdu se žije tak nějak lépe.

Je úžasná zkušenost žít v době, kdy padají falešné modly, které vám už od prvního pohledu připadaly kýmsi uměle vytvořené a na jejichž lži a přetvářku jste léta upozorňovali. Zatímco dříve vám za to jejich horliví fanoušci nadávali do idiotů a závistivců, jelikož jste v jejich očích nedosahovali úrovně geniality a výše morální čistoty jejich idolů, dnes by vás umlátili za to, že tyto náhle zavržené mesiáše neodsuzujete dostatečně razantně. Už si fakt připadám jako v Jiříkově vidění.

Stádo, zpracované novinářským brainwashingem, reaguje na obličeje nastrčených celebrit podle aktuální potřeby: jednou je vynášejí do nebes a hledí na ně jako na svaté obrázky. Pokud však mediální nálady zavelí k obratu o 180 stupňů, jsou schopni se okamžitě přizpůsobit a jako ten zfanatizovaný dav z orwellovských minut nenávisti žádat pro včerejší nedotknutelné modly třeba šibenici. Že takový osud může potkat i vybrané jedince z nejvyšších sfér, jsme svědky zejména v posledních letech. O dalším dějství se můžeme přesvědčit velice brzy. Uvidíme, co se bude dít po prezidentských volbách za oceánem. Pak zjistíme, kdo byl skutečnou hrozbou pro deep state a kdo jen falešnou opozicí. A také do jaké míry je současná zhysterizovaná atmosféra jenom hra. Poznáme to i podle toho, kolik rádoby-radikálních figurek z řad „elit“ zůstalo na svých privilegovaných pozicích, aniž by jim kdokoli zkřivil vlas.