Vlastně jsem se už musel dávno udřít

Čtu si tak diskusi pod včerejším článkem o tom, jak náročné je dělat venkovského vidláka, jak málo to vydělává, jak se člověk mnohem pohodlněji uživí jinou prací. K tomu trochu té nostalgie po “starých časech”, vzpomínky na dobu, kdy babička zpracovávala sulc z vepřových paciček… ale s vědomím, že ty časy jsou nenávratně pryč. Svým způosbem to všechno byla pravda podobně jako byl  pravdivý i včerejší Funesův článek. 

Ale…. sakra já už se přece měl dávno udřít nebo zajít bídou. Přitom mně to jako rasovina vůbec nepřijde. Naopak, moje vidlačení je v podstatě rekreační a i když to má nějaká omezení, nejsou nijak strašlivá, pokud se s nimi člověk naučí žít. A tak jsem se rozhodl dnes napsat, jak vypadá můj průměrný den, týden i rok. Abychom si mohli probrat, jaké to s tím vidláckým zemědělstvím vlastně je. 

Takže: 

Chodím do práce od šesti do půl třetí. Mám minimum přesčasů či jiných výjimečných stavů, takže jsem každý den ve tři hodiny doma. V půl čtvrté odcházím na dvůr a za deset minut mám prasátka obstaraná. Stačí jim jen našrotovat a nasypat. Většinou ve středu musím zvířatům věnovat dalších dvacet minut navíc kvůli kydání. Kolem čtvrté se pustím do nějaké té další práce. Dláždil jsem dvůr, připravoval zabijačkovou kuchyň, natíra, svařoval, oparavoval, upravoval a tak podobně. Mezitím jsem průběžně dle potřeby, oral, sázel, sklízel, plel a podobně. V šest večer toho vždycky nechám a s prací pro ten den končím. Pohraju si s dětmi, pomůžu jim s úkoly, dáme si společnou večeři. V osm jdou děti spát, manželka poklidí a já mám hodinku na Kydy. 

V sobotu si přispím… ale  většinou obstarám zvířata hned dopoledne. Zpravidla jim vykydám a udělám věší úklid. Odpoledne se rozdělí mezi práci, nějaký ten výlet, bazén, zříceninu, návštěvu a podobně. V neděli nedělám. Jen nasypu zvířatům. Volný čas organizuje manželka. Opět většinou někam vyrazíme nebo prostě roztáhneme gauč, nasáčkujeme se tam celá rodina a posloucháme pod dekou, jak venku vyje studený vítr. 

Takhle vypadá můj běžný denní rozvrh. Drtivá většina běžných prací se do něj vejde bez větších problémů. Ráno do práce, ve tři doma, do šesti pracovat. Neděle úplně volná, sobota částečně.  Nemáme úplně tendenci jezdit daleko a cestovat, ale máme velkou rodinu, která se často sjíždí, takže téměř každý víkend je nějaká společenská událost. 

Každý rok se mimo tento popsaný režim snažím udělat jednu velkou akci, která ale úplně nesouvisí s hospodářstvím. Většinou začnu v květnu a v půlce července s tím skončím. Je to takový ten čas zrání. Zahrada i záhumenky jsou obstarané, plevel jž je přikrytý rostlinami, není úplně co dělat, protože se čeká na žně, dny jsou dlouhé a teplé. Takhle jsem během osmi let postupně opravil celý dům. Každý rok jsem udělal jednu nebo dvě místnosti. Vyměnil jsem elektriku, vodu, topení, opravil omítky, přebrousil parkety, vyštukoval jsem, zateplil podkroví, udělal terasu a tu a tam pozval řemeslníka na něco, co jsem neuměl. Teď po osmi letech už máme bydlení udělané, takže jsem loni zvolnil a tento “bohatýrský čas” jsem zkrátil na jeden měsíc, kdy jsem udělal valnou část příprav na to moje dláždění, kterým jsem se chlubil. 

Letos mě čeká střecha, ale tu budou dělat profíci Já jim do toho jen budu kecat. 

Dokud jsem dělal na bydlení, většinou jsem si v tomto čase květnových a červencových svátků bral trochu dovolené, abych udělal ty nejdůležitější práce co nejrycheji. Také jsem pracoval déle. Zvířata jsem obstarával až kolem osmé večer a snažil jsem se každý den ty čtyři hodiny pracovat. V sobotu jsem si naopak přivstával a dělal celý den. 

Žněmi to vždycky skončilo, v srpnu jsem si dával (a dodnes dávám) voraz. S dětmi jsme jeli na nějakou týdenní dovolenou, rodiče nám obstarávali hospodářství a pak zase my jim. Od září do konce října už jsem jel na běžný režim, který skončil vždycky změnou času. Pak už se odpoledne nedalo nic dělat a až do března jsou na řadě jen ty desetiminutovky s dobytkem. V listopadu jsem o sobotách ještě vždycky orával, protože to byl jediný den, kdy se dalo udělat kus práce, aby na to člověk viděl. 

V zimě míváme co tři týdny zabijačku. V chlívku mám kromě chovné prasnice ještě čtyři krmníky a zpravidla ještě nějaké koupím. Jezdí za mnou ti měšťáci, co vyslyšeli moje výzvy a našli si svého vidláka.  Pro vlastní potřebu v širší rodině mám dvě prasátka, zbylá si na sebe v podstatě slušně vydělají. Tak slušně, že to zaplatí dovolenou pro nás i pět harantů.  K tomu nějaké to uzení, pálení, ochutnávání vína, dodělávání mého portského, výměny produktů se sousedy… V březnu nám tato sezóna končí, sklep je vyprázdněný od nadbytků a jede se další rok. Od prosince do března kromě zabijaček a zvířecí desetiminutovky “nedělám nic”. 

V létě si slušně přivyděláme na meruňkách. To co u vás prodávají podél silnic za padesát korun kilo, to si u mě přijdou načesat a ještě mi za to patnáct korun za kilo dají. Je to bez práce… Podle sezóny a počasí toho míváme od 300 kg do dvou tun. Ještě se nestalo, že bychom přehltili nějaké česače, že by to nikdo nechtěl. Já osobně sbírám jen ty spadlé na zem, protože ty jsou přezrálé a pokud se posbírají každý den, je z nich nejlepší pálenka. To je také asi jediný čas, kdy dělám v neděli a tu hodinku tomu sbírání pověnuji. Trvá to tak čtrnáct dní v červenci. 

Být Vidlákem pro mě znamená dělat dvě hodiny denně navíc. To je zhruba 600 hodin ročně. Jsou zaplacené víc než stovkou na hodinu. Já vím, není to moc, ale v ceně je vyštafírovaná zahrádka, posekaná tráva, pěkné záhonky, polovina naší spotřeby masa a celá naše spotřeba sádla. Od té doby, co jsem Vidlákem jsme nikdy nekupovali marmeládu, kompot, med, houby sušené i nakládané, tvrdý alkohol a víno. Co jsme neměli sami, to jsme povyměňovali.  

Já nevím, co si o tom myslíte vy, ale mně tenhle život přijde super a tak ho propaguju.

Ne není pro všechny, ale máme tu několik tisíc vesnic a v každé by stovka vidláků mohla být, to by se v této republice navenek vůbec nic nezměnilo. Sto tisíc vidláků není žádné číslo. Desetina mužské dospělé populace na vesnicích. Možná ještě míň. . Řekl bych, že je u nás v republice násobně víc lidí, co dělají na ranní směně od šesti do půl třetí, mají barák a nějaký ten pozemeček k tomu. Řekl bych také, že je u nás i násobně víc lidí, co přijdou z práce a pustí se do nějaké další. Dokonce tu bude i dost lidí, kteří si těmi dvěma hodinami denně vydělají podobné peníze jako já. 

Dovedete si ale představit, že těchto sto tisíc vidláků by vyprodukovalo hnůj pro sto tisíc hektarů? Že by dokázali vyrobit základní potraviny pro milion osob? Ano, pro milion. To co vyprodukuju, by s patřičnými vzájemnými výměnami produktů deset lidí v pohodě uživilo.  Tito vidláci také nejsou nijak vyřazeni z jiné práce, mohou pracovat v jakémkoliv oboru a zpravidla to není nic bohatě placeného vysokoškolského. Já sám jsem to dotáhl jen k maturitě. Až mi povyrostou děti, nadělají neskutečné množství roboty i když budou frfňat a vydrží dělat jen deset minut denně. Dcerka mi ve třinácti sama začala pomáhat při zabijačkách a dost jsem se zděsil, když mi líčila, že si dovede představit kariéru řeznice. “Táto, dovedeš si představit, jak vyvedu to prase z chlíva, picnu ho, píchnu, vykrvím a pak se otočím na publikum a zeptám se, kdo by si to chtěl zkusit?”

Sto tisíc vidláků rozptýlených po republice by pořád ještě bylo pod rozlišovací schopnost státu a jeho bdělého oka. Pořád by to byla jen malá anomálie. Nijak výrazně by to neovlivňovalo manažerské výpočty v Kauflandech. Žádných sto tisíc prosperujících malých farem. Ne, jen sto tisíc normálních pracujícíh lidí od programátorů po obráběče kovu, kteří přijdou z práce a místo aby jezdili sekačkou po trávě nebo šli do posilovny, že by vytáhli svůj malotraktor za padesát tisíc a obdělali si svůj půlhektar a nakrmili husy, ovečky, prasátka a pár z nich by bylo tak hustých, že by měli i krávu. V šest by toho nechali a zabývali se rodinou, hospodou nebo dětmi… 

A k tomu desetinásobek lidí, kteří by se díky vidlákům aleposň občas dostali ke kvalitní potravině, dali si něco, co se obešlo bez jedů a konzervantů, užili by si nějaké vesnické společnské události a jejich děti by si nemyslely, že kráva je fialová. A všichni by měli představu, co to znamená dělat potraviny a po pár rozhovorech s vidláky by zřejmě už nenaletěli ekoteroristům ani průmyslovým korporacím…. 

Jako se Ládik drží v kondici nošením putýnek s vodou a kosením louky, tak se já udržuju v kondici svými dvěma fitness hodinami denně. Teď v zimě úplně vidím, jak tloustnu, protože nemusím nic dělat a nemohu se dočkat, až zjara vytáhnu svůj jednoosý malotraktor Agzat, zapřáhnu do něj brány a smyk a budu ho pěkně tlačit po těch rozpadajících se hroudách. Jak se zpotím jako prase, jak mě první den budou bolet všechny svaly a jak to postupně odezní a já do podzimu zase utáhnu opasek o tři dírky. Těším se, jak zaseju a zasadím a mezi řádky budu chodit s plecí motykou. Těším se na selátka, těším se, že budu skládat pod střechu slámu, až budu do sklepa nosit brambory. Těším se na vinobraní, na lisování, ochutnávání šťávy, těším se na pálení, až budeme pít tu teplou ostrou gořalu jak teče z chladiče ještě neodvětraná. Těším se, s kým se potkám na zabijačkách, až budu po Vidlákově roznášet výslužky po sousedech, až povezu k rodičům portské a odvezu si houby a borůvky. 

Možná je to jen mnou nebo tím žírným krajem, kde žiju, ale dělat vidláka je vlastně úplně přirozené a snadné.