Velký dokumentární podvod

Dezoláti, jak jsou nazýváni v duchu dehumanizační komunikační strategie, omlouvají nebo přímo popírají ruskou agresi vůči Ukrajině. Nebylo by skvělé vzít takovou partu dezolátů přímo na Ukrajinu, na dosah bitevní vřavy, ukázat jim rozvaliny měst a vesnic zničených ruskými bombami, navštívit s nimi nemocnici nebo polní lazaret a nechat je ucítit pach hromadných hrobů? Třeba prohlédnou… A když si u toho natočíme jejich autentické reakce, dokument, který jistě nasbírá spousty prestižních ocenění, je na světě!

Zajímavý a vlastně docela užitečný koncept, viďte? Dokumentární film přece ukazuje pravdu, přibližuje a zprostředkovává skutečnost, mnohdy nepříjemnou, šokující, a pro diváky běžnými cestami nedosažitelnou. Až na to, že pro film, který bude ode dneška možné zhlédnout v našich kinech, to tak úplně neplatí.

O dokumentárním filmu Velký vlastenecký výlet jsem poprvé četl zcela náhodou někdy před dvěma měsíci na jednom z našich zpravodajských serverů. Podíval jsem se na trailer a prohlédl jsem si fotografie, které ukazovaly v různých situacích tři protagonisty, tři figurky proruské dezinformační scény. A jednu chvíli jsem si uvědomil: vždyť já tuhle paní znám! Několikrát jsem s ní úzce spolupracoval na určitém projektu, mnohokrát jsem s ní mluvil, a to i o jejích názorech na politické dění a společnost. Vím, co si paní Petra myslí a třebaže jsem s ní nebyl několik let v kontaktu, dokážu velmi přesně odvodit, jak se staví k válce na Ukrajině a k ruské agresi. A teď ji tedy vidím v roli putinovské dezolátky, která snad schvaluje ruský útok vůči suverénnímu státu a bombardování civilistů? Tady něco nesedí.

V předminulé větě jsem použil slovo role. A nikoliv náhodou. Paní Petra je totiž dlouholetá zkušená komparzistka, která se podílela na bezpočtu filmů, českých i zahraničních, nebo televizních pořadů. A tato skutečnost staví celý tzv. dokumentární film Velký vlastenecký výlet do zcela jiného světla než jakým jej nasvěcují mediální vystoupení jejího autora, režiséra Robina Kvapila. Pokud jsou tři protagonisté jen herci najatí komparzní agenturou, pak z logiky věci nejde o dokumentární film, který by zachycoval realitu, ale přinejlepším jen o jakési dokumentární drama, zkráceně dokudrama. Veškerá mediální prezentace však dílo popisuje slovem dokument a sám režisér mluví o svých pocitech, o svém morálním znechucení, které prý během reálných situací, k nímž při natáčení filmu docházelo, pociťoval. O dokudramatu se však nemluví. Nabízí se tedy daleko přesnější výraz: podvod na důvěřivé diváky.

Podvedeni však byli určitým způsobem také samotní protagonisté, alespoň dle vyjádření samotné paní Petry, zveřejněného na jejím youtubovém kanále. Tvůrcům se totiž nepodařilo do filmu sehnat skutečné kované putinovce, čemuž se nelze divit, šli na to tedy jinak a začali hledat pouze osoby, které jsou nedůvěřivé vůči dnešnímu mediálnímu narativu. Což je charakteristika, která je na hony vzdálená od pojmu dezolát nebo putinovec. Inzerát poptával hrdiny, kteří by si zahráli na válečné reportéry. Ostatně jet do válečné zóny hrdinství je. Teprve až následně, po natočení všech záběrů dle pevně stanoveného scénáře, se protagonisté z médií, PR článků a rozhovorů s režisérem dozvěděli, že jsou prezentováni jako dezoláti a putinovci. Oni, skutečné osoby, nikoliv role, které představovali před kamerou.

Paní Petra ve videu uvádí, že kdyby „znala politické pozadí a způsob života tvůrců, nikdy by do tohoto projektu nešla.“ Dále vysvětluje své postoje a odhaluje lži a manipulace autorů. Zdůrazňuje, že není v žádném případě přívržencem putinovského Ruska a neschvaluje jeho agresivní rozpínavost. „Nejsem ani na straně Ukrajiny ani nesouhlasím s rozpínavostí pana Putina.“ Válku odmítá, stejně tak se však staví odmítavě například vůči zelené politice a Green Dealu. Zda to splňuje charakteristiku antisystémovosti ponechávám na úvaze čtenáře. Je však potřeba zcela odmítnout, že by zásadní nesouhlas se zelenou politikou Evropské unie opravňoval zařadit nositele takového postoje do množiny putinovců a proruských omlouvačů. V kontextu současné politiky a zejména předvolebního boje jde však o účinný a pohodlný nástroj, jakým každou opozici a každý alternativní názor na klíčové politické otázky označit za nepřátelský, takřka vlastizrádný a jeho nositele dehumanizovat pojmem dezolát a odsunout na okraj společnosti. Podvodný film Velký vlastenecký výlet se tak stává především nástrojem předvolební propagandy. Ne snad přímo v tom ohledu, že by měl sílu přesvědčit ty, kteří stojí na „té nesprávné“ názorové straně, ale spíše tím, že vyjadřuje sílu určité názorové a mocenské kliky ohýbat realitu, lhát, podvádět – a projde jim to.

Kdyby šlo o hraný film, o přiznané dokumentární drama, které by se pokusilo opravdu poctivě podniknout nejen výlet na Ukrajinu, ale především cestu do hlubin proruské duše, mohl to nakonec být užitečný a třeba i zábavný počin. Proč se autoři uchýlili k podvodu? Protože můžou.

Velký vlastenecký výlet se tak řadí mezi dlouhou řadu děl svobodě nepřátelské propagandy, s trochou nadsázky někam ke smutně proslulému filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení z roku 1950. Především však jde o neuvěřitelnou špinavost. Zda má smysl tento film zhlédnout alespoň jako ukázku toho, jak se dnes dělá propaganda, ponechávám na zvážení každého z vás. Neuvidíte však tři dezoláty, ale, jak říká paní Petra, „tři obětní beránky.„