
Džamila Stehlíková … aneb když nenávist předběhne rozum
D. D. KRAJČA
Džamila Stehlíková má zřejmě pozoruhodný dar. Dokáže najít ruskou stopu i tam, kde ji zatím nikdo věrohodně nedoložil. Stačí tragédie v Krakově, několik vět o ruských tajných službách a politický viník je alespoň v náznacích na světě. Že by se nejprve měly zkoumat konkrétní skutečnosti a teprve potom vyvozovat závěry? Taková zdlouhavá procedura jako by v jejím komentáři ztratila význam. Přitom se v Polsku vyšetřuje vražda, v souvislosti s jejímž pachatelem se hovoří o spolupráci s ukrajinskými ozbrojenými složkami, sympatiích k nim a ideové blízkosti. Nezaměňujme to za službu v ukrajinské armádě, to by bylo nepřesné. Jenže paní Stehlíková do svého komentáře vtahuje ruské tajné služby a připomíná případy Poláků, kteří s nimi v minulosti spolupracovali. Proč? Co mají tito lidé společného s konkrétním pachatelem? Kde je souvislost, kde je důkaz? Nebo už jsme dospěli do stadia, kdy stačí vyslovit slovo Rusko a další přemýšlení je zbytečné?
DŽAMILO, ČUM! RUSKÁ STOPA!
Ráno vám ujede tramvaj? Ruská stopa! V samoobsluze prodávají tvrdé rohlíky? Ruská stopa! Kuchař přesolil guláš? Ruská stopa! Sparta prohrála? Ruská stopa! Prší? Ruská stopa! Sněží? Ruská stopa! Neprší ani nesněží? Podezřelé, zřejmě mimořádně rafinovaná ruská stopa! Vypadne elektřina? Ruští agenti už jsou v rozvodně! Máte řídkou stolici? Kreml zaútočil na zažívací trakt! Nejde to starému, erekce v háji? Putin osobně vydal rozkaz! Manželka vás pošle do háje? Hybridní operace Moskvy! Připálíte řízky? Sabotáž GRU! Dojde toaletní papír? Ruská diverzní skupina! A když vám ráno spadne chleba namazanou stranou na zem, nepochybujte ani vteřinu. To už není náhoda, to je koordinovaný útok ruských tajných služeb na českou snídani!
Člověk se až diví, že se Země ještě otáčí vlastní silou a nepotřebuje k tomu povolení z Kremlu. Při takovém způsobu uvažování totiž přestává být Rusko státem a stává se univerzální odpovědí na všechna neštěstí lidstva, od geopolitických krizí až po zkažený bramborový salát. A důkazy? Prosím vás, nezdržujte! Kdo potřebuje důkazy, když má po ruce tak krásně použitelnou ruskou stopu?
Jenže za touto groteskou se skrývá podstatně vážnější problém. Pokud si člověk předem vybere viníka a teprve potom hledá okolnosti, které by se k němu daly přiřadit, není to hledání pravdy. Je to její přizpůsobování vlastnímu přesvědčení. A právě od veřejně činného člověka, navíc bývalé ministryně, bych očekával něco lepšího než podobné náznaky bez vysvětlené souvislosti.
Na celé věci mě ovšem fascinuje ještě něco jiného. Něco, co možná řada čtenářů vůbec netuší. Džamila Stehlíková, rozená Ordabajevová, se narodila 6. února 1962 v Alma-Atě, dnešním Almaty, tehdy v Kazašské sovětské socialistické republice. Vystudovala všeobecné lékařství na Prvním moskevském lékařském institutu, dnešní Sečenovově univerzitě, a podle svého oficiálního vládního životopisu studium dokončila v roce 1985. Následující tři roky působila v Moskvě jako vědecká pracovnice a pedagožka na katedře psychiatrie. Do Československa přišla až v roce 1988.
Nejde tedy o člověka, který by Rusko znal pouze z televizních obrazovek, novinových titulků a politických prohlášení. Prožila tam významnou část svého života, získala vzdělání, profesní zkušenosti a dokonale si osvojila jazyk. O to zajímavější je sledovat, jakým způsobem dnes o Rusku hovoří.
A právě tady se dostávám k výroku, který mi připadá obzvlášť odpudivý: „kavkazské hordy“. Pokud takto označujete lidi z určitého regionu, paní Stehlíková, pak už nejde o kritiku Kremlu, prezidenta Putina ani konkrétních vojenských rozhodnutí. Takový slovník vyvolává obraz jakési divoké, necivilizované masy, nikoliv jednotlivých lidí s vlastní historií, kulturou a důstojností. Kavkaz přitom tvoří množství národů, jazyků a tradic, které nelze naházet do jednoho pytle jen proto, že se to zrovna hodí do politického komentáře. A člověk, který vyrůstal v mnohonárodnostním prostředí někdejšího Sovětského svazu, by to snad měl chápat lépe než kdokoliv jiný. Kazachstán sice není Kavkaz, ale právě zkušenost s rozmanitostí tohoto prostoru by měla být důvodem k větší citlivosti, nikoliv k podobnému nálepkování.

Největší ironii ovšem vidím v tom, že tato slova zaznívají od ženy, která v České republice zastávala funkci ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny. Člověk by očekával, že právě bývalá ministryně bude mimořádně opatrná při používání výrazů, které mohou celé skupiny obyvatel vykreslovat jako méněcenné či nebezpečné. Jenže jakmile přijde řeč na Rusko, jako by se tato zásada vytrácela. A já si skutečně kladu otázku, kde se v člověku s takovým životopisem bere podobná míra nepřátelství. Ne proto, že by snad měl být Rusku za své vzdělání doživotně vděčný. To by byl nesmysl. Každý má právo změnit názor, kritizovat zemi, v níž žil, a odmítat její politiku. Jenže mezi kritikou státu a pohrdavým označováním lidí je propastný rozdíl. A vysokoškolský diplom, natož zkušenost z ministerské funkce, tuto propast nijak nepřeklenuje.
Vraťme se ale k samotné tragédii. Zemřeli lidé a polské orgány mají za úkol zjistit všechny okolnosti zločinu, motiv pachatele a případné vazby, které mohly sehrát roli. To je práce pro vyšetřovatele, nikoliv pro politické sympatie a antipatie komentátorů. Připomínat v této souvislosti jiné případy spolupráce s ruskými tajnými službami lze samozřejmě tehdy, pokud existuje konkrétní důvod, proč by měly s vyšetřovaným zločinem souviset. Bez takového vysvětlení však podobná zmínka pouze vytváří dojem, že někde v pozadí musí stát Rusko. A právě tento způsob uvažování považuji za intelektuálně nepoctivý. Jestliže máme být důslední při odhalování propagandy, manipulací a dezinformací, nemůžeme přece současně omlouvat vlastní nepodložené náznaky jen proto, že míří politicky žádoucím směrem.
Paní Stehlíková, váš životopis je pozoruhodný. Narodila jste se v Sovětském svazu, vystudovala v Moskvě, pracovala na tamní lékařské fakultě a později jste se v České republice dostala až do vlády. To všechno jsou zkušenosti, které by člověku mohly dát mimořádný rozhled. Právě proto je pro mě tak nepochopitelné, když místo přesných argumentů čtu politické náznaky a výrazy, které připomínají spíše slovník předsudků než člověka s vaší odbornou a veřejnou minulostí. Neptám se, proč nemáte ráda současné ruské vedení. Ptám se, proč ve vašich komentářích tak často vítězí předem připravený obraz nepřítele nad snahou rozlišovat mezi skutečností, podezřením a pouhou domněnkou.
Nenávist má zvláštní vlastnost. Čím déle ji člověk pěstuje, tím méně důkazů potřebuje, aby si potvrdil, že má pravdu.
Nakonec už nehledá odpovědi, ale pouze další příležitosti, jak zopakovat svůj dávno hotový závěr. Nevím, co přesně vede Džamilu Stehlíkovou k jejím veřejným postojům, a nehodlám jí vymýšlet psychologickou diagnózu. Její slova však hodnotit mohu. A pokud mají být měřítkem vzdělanosti, politické odpovědnosti a respektu k lidské důstojnosti, pak v tomto případě vidím především znepokojivý rozpor mezi životopisem a veřejným vystupováním.
Nenávist k Rusku není vyšetřovací metoda, paní Stehlíková. A titul z moskevské univerzity ještě nezaručuje, že člověk bude používat vlastní rozum.
Daniel Danndys Krajča, FB
