Velikonoční paralely

Není od věci občas zalistovat v Bibli i v deuterokanonických knihách. To jsou ty, které se neuznávají jako oficiální součást Bible, ale některá vydání je obsahují. Teď zrovna si užívám knihu Makabejskou, která je o tom, jak Židé povstali proti nadvládě diadochů Alexandra Makedonského a kupodivu to bylo úspěšné. Nebudu vás unavovat detaily, ale Judea byla malý stát, potřebovali ochranný deštník a mocenské záruky a tak se stalo, že tenkrát Židé podepsali spojeneckou smlouvu s Římany.

Víte, jak ta smlouva vypadala? Dost podobně jako naše přístupová dohoda s EU. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Židovský stát se nestal římskou provincií po dlouhém odboji, ale za potlesku. Všichni to tak chtěli. Až později zjistili, že ze smlouvy s ďáblem vystoupit nelze.

Řím do Judeje přinesl svoje právo i svoje pořádky, postavil silnice, vymohl si vojenské základny, nastolil mír a obchodní vztahy… ba i krále Židům ponechal… Tedy, Herodes byl odrodilec asi jako Petr Fiala, ale byl tam od nich, nikoliv z Říma. Nechali mu nějaké peníze, on za to vylepšil chrám, aby se zavděčil, ale nezavděčil se, protože měl římské manýry… o římském místodržiteli se moc nemluvilo, v praxi to vypadalo jak americké velvyslanectví v Praze.

Ovšem… vybíraná cla a daně se platila Římu. Pomocí místních exekutorů, lichvářů a celníků, které nikdo neměl rád, ale také si na ně nikdo netroufl. Na to byly římské struktury příliš mocné. Římané se do místních politických rozbrojů vlastně moc nezapojovali. Ale pokud se do toho pustili, byly jejich sankce hodně citelné.

Jak dneska to bylo… Lid byl postupně stále naštvanější, protože stále více kompetencí přebírala římská Brusel, jejich vlastní vláda se jim smála do očí a chodila chlastat na římské velvyslanectví s pontským Pilátem a chovala se ke svému národu s přezíravou arogancí. Ve společnosti existuje malá skupina radikálních Zélotů, různé utajené spolky Esejců, kteří vidí, jak jde celá společnost do kytek, ale kromě dochovaných blogerských nářků nějak nevědí, co s tím, dále tam existují farizejští lepšolidé, jejichž smysl života je ve vyhledávání a dehonestaci kverulantů a pak jsou tam Saduceové, kteří normálně drží moc díky kombinaci majetku a kolaborace.

Atmosféra příznivá pro čekání na Mesiáše. Také jako dneska. Hledá se někdo, kdo to celé zachrání. Kdo vyžene Římany a nastolí znovu to, o čem dlouho sníme, co sice nikdy neexistovalo, ale v naší lidské paměti to tak prostě zůstalo. Každý si ho představuje trochu jinak. Do toho vystávají proroci, kteří předpovídají hrozné věci. Dokud je nikdo neposlouchá, je jejich svoboda projevu tolerována. Koneckonců, společnost občas musí upustit páru a pokud kážou o křtu v Jordánu, ať si plkají co chtějí.

Ale běda, když začnou dělat politiku a kritizovat ministerstvo vnitra. Běda, když začnou poukazovat na charakterové vady Herodiady Nerudové. To se pak řeší rychlým soudem, vězením a pro jistotu i hlavou na podnose.

Sem tam ti proroci někoho vyhecují, ten vezme do ruky vidle… a vzápětí je pro výstrahu popraven, protože Řím žádné pobuřování nestrpí.

A nakonec se jeden mesiáš najde. Přechází ho velké naděje. Uzdravuje nemocné, mění vodu ve víno, nasytí zástupy, mluví, že to chytá za srdce, má to v hlavě srovnané, doboví novináři ho zkoušeli nachytat na švestkách, ale on se nedal, sice o něm říkají že je dezinformátor, protože chce ve třech dnech zbořit chrám a znovu postavit, ale lidi na něj slyší. Už dávno by se s ním mocní vypořádali, ale nemají jak. Na paragraf to zatím nestačí.

Když přijede do Jeruzaléma, rozprostírají mu na cestu pláště a palmové ratolesti. Bez problémů naplní náměstí lidmi, dokonce i nátlakovou akci udělal pěknou – vyhnal penězoměnce z kostela.

Jenže, pak řekne, že jeho království není z tohoto světa. Že je zapotřebí očistit své srdce a změnit se uvnitř. Další akce nepokračují, žádné povstání nevyhlašuje, žádné valníky s hnojem nevysypává a přitom je všem jasné, že bez násilí to přece nepůjde.

Uběhne týden a ten stejný dav, co mu provolával slávu, volá po jeho ukřižování. Zklamal, hajzl jeden. Soudní proces je sice tak nespravedlivý, že to zarazí i amerického velvyslance…., ale nakonec, co je mu do toho, že? Pobuřoval, ztratil přízeň davu, o jednoho dezinformátorského a kolaborantského šmejda méně…

Tady by mohl být konec. Takhle to přece je, ne? Všechny naděje zklamou, mesiášové zklamou a když náhodou ne, tak si je podá ta obrovská globální hydra, která má své zájmy i oči všude. Dříve či později prostě spadne klec. Některé zavřeme, některé uplatíme, jiné zkorumpujeme. Další spasitel do statistiky. Ne, nebudeme přemýšlet, proč se pořád vynořují. To je pod rozlišovací schopnost elit.

Ale… v neděli je hrob prázdný. I když moc opět triumfovala, něco se nepovedlo. Ani exemplární trest království Nebeské neukončil. Padesát dní sedí apoštolové doma a sbírají odvahu, ale až ji nasbírají, nikdo je nepoznává. Myšlenka zůstala a za každého umučeného stoupence najdou dva nové. Moc Říma ještě dlouho bude neporazitelná, ale dole už vznikají nové struktury. Nejprve malá společenství. Malé hloučky stejně smýšlejících, které jsou postupně stále více koordinované. Jednoho dne se před jejich vlivem a mocí skloní i císař a nechá symbol kříže namalovat na štíty svých vojáků. Jednou Řím padne, ale církev Kristova ten pád přežije a zachrání ze zkázy starověku, co půjde.

To je moje naděje.

Žádná porážka není konečná. Žádná moc tu není navěky a změny v lidských srdcích přežijí i impéria. Triumfující moc dostane prázdný hrob. Ustrašení apoštolové naberou odvahu a už ji nikdy neztratí. Ve světě existují i jiné síly, než ty opřené o peníze a státní funkce. Věřím, že slovo má větší sílu než zbraně i daňová vyhláška. Věřím, že vítězí to, co není z tohoto světa, co se nedá změřit, ale může to naplnit srdce. Věřím, že není všem dnům konec a stojí za to, bojovat, i když se to zdá někdy beznadějné.