
V4. Obžaloba bruselské arogance
D. D. KRAJČA
Existuje jedna chyba, kterou Brusel opakuje už dlouhá léta. Chyba tak zásadní, že se jednou může stát jeho největším politickým omylem. Není to Green Deal, migrační politika ani nekonečná záplava směrnic, které dokážou regulovat téměř všechno kromě zdravého rozumu. Tou největší chybou je přesvědčení, že státy střední Evropy zůstanou navždy rozdělené, malé, poslušné a dostatečně slabé na to, aby jim bylo možné z bruselských kanceláří vysvětlovat, co je pro ně správné.
V očích mnoha evropských elit jsme už více než třicet let především bývalý východ. Čtyři postkomunistické země, které mají být rády, že smějí sedět u jednoho stolu s těmi „vyspělejšími“. Máme být vděční za dotace, vděční za poučky, vděční za každé poklepání po rameni a hlavně dostatečně pokorní na to, abychom si nikdy nezačali myslet, že bychom mohli rozhodovat sami o sobě. Když se ozve Česká republika, je to jen Česká republika. Když se ozve Slovensko, je to jen Slovensko. Když nesouhlasí Maďarsko, stává se přes noc černou ovcí Evropy. A když Polsko začne hájit vlastní zájmy, dozví se, že ohrožuje evropské hodnoty. Zdá se totiž, že v dnešní Evropě už dávno neplatí, že každý stát má právo na vlastní názor. Platí spíše to, že každý stát má právo souhlasit.
Jenže právě tady se skrývá omyl, který může být jednou velmi drahý. Brusel se totiž stále dívá na Visegrádskou čtyřku jako na čtyři oddělené státy. Jenže ony nejsou čtyři. Ony jsou dohromady. A v tom je ten rozdíl, který si mnozí dodnes odmítají připustit.
Pětašedesát milionů obyvatel už není žádný zapomenutý kout Evropy. To už není skupina provinčních států, kterým lze mezi dveřmi vysvětlit, jak mají hlasovat. To je prostor větší než většina členských zemí Evropské unie, prostor s obrovským trhem, silným průmyslem, zemědělstvím, strategickou polohou a rostoucím vojenským potenciálem.
Najednou už nejde o čtyři malé hráče. Najednou vzniká celek, který by si zasloužil respekt už jen svou velikostí. A právě respekt bývá komoditou, se kterou se v Bruselu často šetří více než s dotacemi.
Stačí se podívat na mapu a na chvíli odložit všechny ideologické brožury. Polsko disponuje jedněmi z největších zásob uhlí v Evropě, těží měď, stříbro i zemní plyn a hospodaří na mimořádně úrodné půdě. Česká republika si přes všechny ekonomické experimenty zachovala mimořádně silný průmysl, technické know-how, kvalitní vodní zdroje i strategické suroviny. Maďarsko nabízí ropu, plyn, bauxit a geotermální energii, Slovensko přidává magnezit, železnou rudu, lesy i vodní potenciál. Najednou člověk získá nepříjemný pocit, že možná nejsme tak bezmocní, jak nám bývá pravidelně přednášeno.
Ano, Evropa dnes potřebuje dovážet energie a suroviny. To není žádné tajemství. Rozumná politika ale spočívá v tom, že si vybíráte dodavatele podle ceny, spolehlivosti a vlastního zájmu, nikoli podle toho, kdo právě získal největší potlesk na tiskové konferenci. Zdá se totiž, že některým evropským elitám nevadí závislost. Vadí jim pouze tehdy, když si partnera vybere někdo jiný než ony.
Stejně podivný pohled nabízí evropská ekonomika. Ve střední Evropě se stále vyrábějí automobily, lokomotivy, obráběcí stroje, zbraně, elektronika, léky i špičkové technologie, zatímco z Bruselu stále častěji přicházejí další strategie, další akční plány a další regulace, které mají údajně zvýšit konkurenceschopnost evropského průmyslu.
Člověk někdy nabývá dojmu, že tam vznikla úplně nová ekonomická škola, podle níž se bohatství nevytváří výrobou, ale počtem vydaných směrnic. Jenže žádná směrnice ještě nikdy nevyjela z výrobní linky a žádné nařízení dosud nenahradilo lidskou práci, zkušenost ani schopnost něco skutečně vyrobit.
Podobně absurdně působí i pohled na zemědělství. Region, který po staletí dokázal uživit miliony lidí, dnes často poslouchá přednášky o tom, co všechno by už raději pěstovat neměl. Občas to skutečně vypadá, jako by se někde věřilo, že pšenice nejlépe roste v excelové tabulce a že kráva zvýší dojivost poté, co obdrží potvrzení o uhlíkové neutralitě. Sedlák, který celý život vstává před svítáním, pak dostává lekce od člověka, jehož největším kontaktem s přírodou bývá květináč na okenním parapetu kanceláře.
Stejně krátkozraké je podceňování obranného potenciálu střední Evropy. Země Visegrádu dnes investují do moderní techniky, protivzdušné obrany, letectva, tanků, dělostřelectva i výcviku. Ne proto, že by toužily po konfliktu, ale proto, že pochopily, že bezpečnost není samozřejmost. Přesto jako by některým komentátorům více vadilo, že státy střední Evropy sílí, než skutečnost, proč k tomu vůbec dochází. Silný partner totiž klade otázky. Slabý partner pouze poslouchá.
A právě tady se dostáváme k samotné podstatě celé věci. Nejde o uhlí, automobily ani zemní plyn. Nejde ani o zemědělství nebo armádu. Jde o moc. O to, kdo bude rozhodovat o budoucnosti střední Evropy. Zda lidé prostřednictvím svých demokraticky zvolených vlád, nebo úřednický aparát, který se stále častěji tváří, že občané existují hlavně proto, aby schvalovali rozhodnutí přijatá někde jinde. Není to partnerství. Je to paternalismus převlečený za evropskou solidaritu.
Jenže Bruselu uniká ještě jedna věc. Visegrádská čtyřka nemusí být konečné číslo. Kdo řekl, že čtyři země představují definitivní podobu spolupráce? Kdo může s jistotou tvrdit, že se jednou nepřidají další státy, které začnou mít dost neustálého mentorování, dvojích metrů a stále se rozšiřujícího seznamu povinností? Historie Evropy nikdy nevznikala podle tabulek ani podle úředních razítek. Vznikala tehdy, když si státy uvědomily, že společně znamenají mnohem víc než každá zvlášť.
Možná právě z této představy pramení největší nervozita některých evropských elit. Ne z Visegrádu jako takového, ale z možnosti, že by se sebevědomí střední Evropy mohlo stát nakažlivým. Protože jakmile se z jednotlivých států stane respektovaný blok, přestává fungovat stará metoda rozděl a poučuj. A právě tehdy se z bývalých postkomunistických žebráků, jak nás někteří stále podvědomě vnímají, stává partner, kterému už nelze jen poklepávat po rameni. S takovým partnerem se musí jednat.
Historie bývá k podobné pýše neúprosná. Každé mocenské centrum si dříve nebo později začne myslet, že je neomylné. Každé uvěří, že bez něj se svět zastaví. A každé nakonec zjistí, že největším nepřítelem nebývá opozice, ale vlastní nadřazenost. Možná by proto bylo moudré přestat se dívat na střední Evropu svrchu. Ne proto, že bychom o to prosili, ale proto, že dějiny opakovaně ukázaly, že podceňovat národy, které se naučí držet při sobě, nikdy nebývá dobrý nápad.
Daniel Danndys Krajča, FB
Pod čarou
Modlitba za Evropu
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
Pane,
děkuji Ti za Evropu národů, kterou jsi dal našim předkům. Za Evropu svobodných lidí, kteří si navzdory rozdílným jazykům dokázali podat ruku.
Prosím Tě, vrať jí pokoru.
Ať žádný úředník nikdy nezapomene, že moc je služba, nikoli právo poroučet.
Ať žádná instituce nikdy nestojí výše než národ.
Ať žádná ideologie nepřeváží nad zdravým rozumem.
Jestli se dnešní Evropská unie dokáže vrátit ke svým původním ideálům, požehnej jí.
Jestli však bude dál růst jako stavba lidské pýchy, která zapomněla na své základy, pak se, Pane, modlím za její pokojný rozpad.
Ne z nenávisti.
Ale z lásky ke svobodě.
Amen.
- Děje se to všude! - 30.8.2026
- Kuchařka chování pro nelegální migranty vypracovaná britskou vládou - 30.8.2026
- V4. Obžaloba bruselské arogance - 30.8.2026
