Úspěch, všichni jsou s vládou spokojení … až na „dezoláty“ a “extrémisty”

Pohled na českou politickou scénu po evropských volbách opravdu připomíná tragikomickou frašku, ve které hrají ti nejhorší herci. Strany současné pětikoalice, kterou mnozí dnes nazývají příznačně „pětidemolice“, ve volbách podle očekávání neexcelovaly.

Koalice Spolu si rozdělila šest křesel, zatímco každá ze tří stran této volební koalice přišla o mandáty v Evropském parlamentu.

Pirátská strana byla ze všech členů současné vlády nejodvážnější. Možná, že šli piráti do voleb sami, aby se tak od distancovali od vlády a zkusili, jestli jim na to voliči skočí. Neskočili. Piráti obhájili jenom jeden post, namísto 3, které měly mezi roky 2019-2024. Znamená to ztrátu více než poloviny hlasů z roku 2019, což nelze vidět jinak než jako propadák vzhledem k profilu pirátského voliče (městský, pro-evropský).

STAN se spojil s nezávislými osobnostmi a do čela kandidátky postavil neúspěšnou kandidátku na prezidenta republiky Danuši Nerudovou. Ani tento pokus rozkročit se mimo rámce současné vládní koalice hnutí, obtěžkané skandály, nevyšel.

Na to spočítat si, že důvody pro tento „úspěch“ jsou domácí a že voliči dali vládním stranám najevo, že s jejich prací pro ně buď nejsou spokojeni, nebo jim nestojí za to, aby je šli do voleb podpořit, nemusí mít nikdo doktorát. Jen pouhým okem je možné vidět, že se mobilizují protestní voliči a posiluje také parlamentní opozice v podobě hnutí ANO. Je to dlouhodobý trend, který přímo souvisí s prací a výsledky této vlády.

Zdá se ale, že tento vzkaz vláda nebude chápat a nedovede z něj ani vyvodit důsledky pro svojí další politiku: parlamentní volby budou v Česku v roce 2025.

Premiér Petr Fiala i nadále pokračuje ve své komunikační strategii, kterou je za každou cenu vyprávět, že všechno, co on a jeho vláda dělají, je ve skutečnosti úspěch a pro budoucnost. I když to úspěch není, tak to nakonec vlastně úspěch je. Jazyk je ohebný. Vypadá to, že sám premiér tomu věří. Jeho strana hned v rámci povolební reflexe „odpustila“ řeporyjskému starostovi Pavlu Novotnému a ze strany ho pro jeho opakované nevkusné, vulgární a sprosté chování nevyloučí. Je to vzkaz pro všechny voliče, jak moc to myslí ODS vážně se slušností a morálkou v politice.

Reakce v Pirátské straně je rovněž zajímavá. Její přední politici dělají všechno proto, aby nemuseli čelit realitě – že totiž jejich angažmá v této vládě je pro ně konečná stanice a nejspíš se přidají k těm všem novým stranickým projektům, které přišly, slibovaly, byly ve vládě, nic nezměnily a odešly do propadliště dějin. Dost možná, že ale předním politikům této strany nejde o nějakou budoucnost, ale jde jim jenom o jejich současnost. To by vysvětlovalo zarytou snahu vyhnout se reflexi a vyvodit z tohoto debaklu konkrétní důsledky. V jiných politických kulturách je takový volební propadák důvodem k rezignaci – v té české to ovšem nehrozí. Piráti nejen tady dokazují, že jsou pořád víc součást této politické kultury než nějaká alternativa, za kterou jí někteří bláhově považovali.

Sebereflexe představitelů STAN je rovněž tragikomická. Výsledky voleb prý nejsou referendum o vládě, ale signalizují, že k volbám chodí protestní voliči (proč asi? A proti komu vlastně protestují?). Ve slovech předních politiků strany je vidět, že hlavní, co je zajímá , je to, že „posílili extrémisté“, ale ptát se na důvody samozřejmě nebudou. A pokud budou, najdou je v nedostatečnosti voličů z regionů a „se základním vzděláním“ či v podobných sociologických datech.

Češti voliči tak velmi prozaicky zjišťují, že za volební výsledky podle vládních politiků mohou „ti druzí“, ale rozhodně ne vládní politici nebo vláda, její vládnutí a politika. Ty jsou úspěšné a skvělé, vláda ve svých úspěších bude pokračovat určitě beze změny i nadále a spoléhat se bude na sílu PR, démonizaci opozice a vlastních občanů (“dezolátů a extrémistů”) a tradičně na zapomětlivost voličů. Připomíná to v něčem doby končící normalizace v 80. letech, kdy taky bylo všechno skvělé a všichni byli přece spokojení (a běda když ne). A vlastně to i v podmínkách dneška s jeho neo-normalizačním étosem tak nějak celkově dává smysl. Co se v mládí naučíš…