To už není šílenství, to je energetická a celospolečenská sebevražda

Téměř každý den přinášejí evropské burzy ještě katastrofičtější vývoj cen elektřiny (a také zemního plynu, z něhož se masivně rovněž elektřina vyrábí). Jsou pro běžné lidi méně srozumitelně ukryta v cenovce za MWh (= 1 tisíc kilowatt hodin, kWh), tedy v případě Francie ochromené výpadkem poloviny jaderných reaktorů jde o 1000 eur, v případně Německa o 840 eur. Pro normální smrtelníky je nutno vysvětlit, že Francouzi by měli napříště za jedinou kWh pouze tzv. silové elektřiny, tedy té čistě výrobní, nikoli konečně obchodní ceny, zaplatit v přepočtu cca 25 korun, Němci „jen“ 21 korun. Této výrobní ceně je nutno ale započítat další poplatky mj. za distribuci, za správu sítě, daně atd. Takže jsme na nějakých 30 korunách za 1 kWh. Loni byla v Česku průměrná obchodní sazba 4 Kč. Podobně je tomu u cen za zemní plyn.

Propočítejme si z tohoto vývoje cenu, kterou zaplatí čeští podnikatelé a domácnosti za elektřinu a plyn v roce 2023, pokud se nestane nějaký zázračný zvrat. Při zjednodušení Česko spotřebuje ročně 60 miliard kWh elektřiny a 80 miliard kWh zemního plynu. V případě realizace spotových cen do koncových obchodních cen tak české firmy a domácnosti za celý rok 2023 zaplatí za obě klíčové energetické komodity optimisticky spočítáno plus 20 korun za každou kWh, tedy celkově 2,4 bilionu korun NAVÍC proti cenám roku 2021, tedy 2 tisíce 400 miliard korun navíc, to je zhruba o třetinu více, než činí rozpočet vlády pro celou zemi. Tyto peníze tak zmizí v účtech za elektřinu a plyn a nebudou k dispozici na další běžnou spotřebu, jako jsou vzdělávání, kultura, sport, pohostinství, turistiku atd., v podnikové sféře to znemožní investice do další budoucnosti a zmrazí mzdy, pokud rovnou nedojde k zavření mnoha firem neschopných ekonomicky přežít s následným prudkým růstem nezaměstnanosti. Připomeňme si, že polovinu růstu HDP tvoří spotřeba domácností, která se logicky teď omezí jen na nezbytné výdaje. Zveřejněné cifry slibované české vládní pomoci v řádech desítek miliard korun s nejasnou distribucí cílovým skupinám jsou v konfrontaci s těmito energetickými náklady naprosto marginální, spíše provokativně směšně nízké.

Připomeňme si, že evropské demokracie jsou s prudkým růstem cen energie konfrontovány již rok, Putinova agresivní válka proti Ukrajině není přímým viníkem a dnes spíše slouží jako výmluva a alibi jednak za nečinnost politiků, jednak jako příležitost pro síťové a přirozené monopoly si namastit ještě více kapsu. V konfrontaci s utrpením Ukrajinců je tato amorální posedlost ziskem ještě odpornější.

Vláda premiéra Petra Fialy hledá tzv. celoevropské řešení, když ho již řada zemí EU (mj. Francie a Slovensko) dávno našly a je velká otázka, zda jim teoreticky nějaké celoevropské řešení bude vyhovovat. Zdá se, že v Praze se čeká, co milostivě řeknou v Berlíně, což má být také tématem návštěvy německého kancléře Olafa Scholze 29.8. v Praze. Ovšem to, že by Němci mohli souhlasit s oddělením ceny zemního plynu od výroby stabilní elektřiny z uhlí a jádra (v ČR z 80 %), je naprostá iluze. V Berlíně fakticky nevládne sociální demokrat Scholz, ale jeho zelený vicekancléř a ministr hospodářství a (hlavně) ochrany klimatu Robert Habeck. Ten v rozporu s názorem kancléře na možnost pokračování produkce tří poslední jaderných elektráren v Německu v podstatě tuto šanci odmítl. Němci tak nadále musí nesmyslně spalovat deficitní zemní plyn na výrobu elektřiny, aby tím zachraňovali svou zelenou ideologickou posedlost spásy země a planety solárními panely a větrníky.

Německo nemůže netrvat na pokračování současné energetické politiky EU, protože všechny ostatní země (snad s výjimkou „větrného“ Dánska a jaderné Francie) tak vlastně svými donucenými vstupy na celoevropskou burzu dotují a legitimizují zničující německou zelenou tranzici pod názvem Energiewende, která ovládla i Evropskou komisi a parlament a je sama a jen sama jediná odpovědná za zničující vývoj cen energie. Putin na politice přechodu na již 20 let dotované nestabilní přerušované zdroje energie (hlavně soláry a větrníky), kterou musí doprovázet paralelní a také dotovaný systém záložních zdrojů (s tzv. kapacitními platbami) hlavně z plynu, jen postavil svou geopolitickou strategii použít energii jako zbraň. Nyní na zlomku zbývajících dodávek do EU Rusko vydělává více než kdykoli předtím.

Vláda Petra Fialy bude ještě chvíli otálet a pak již nezastaví dokonalou bouři zavírání firem, propouštění, rozhořčení a vzteku voličů. Ostatně za tři týdny se dá ve volbách očekávat plebiscit proti pasivitě vládní pětikoalice, která se utápí ve svých vnitřních problémech, jak dokumentuje případ šéfa civilní rozvědky, či ztrácí čas prosazováním okrajových politik typu snížení plateb za statní pojištěnce. Nebylo nakonec záměrné ze strany vládnoucí koalice, že na parlamentní debatu o energetické krizi nezbyl čas?

Česko má k dispozici skvělé experty a odborníky na energetiku, kteří hovoří o elektřině jako veřejném statku, volají po státním obchodníkovi s energií, po zestátnění ČEZ atd. Ovšem vláda je o expertízu očividně dosud nepožádala. Ztrácí tak nejen politické body, ale podkopává chaotickou komunikací a svou rozhodovací pasivitou ekonomickou, sociální i politickou stabilitu země. Ostatně bez okolků o tom v parlamentu překvapivě a bez okolků tvrdě kriticky promluvil ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), ačkoli jeho resort je tematice energetiky nepochybně hodně vzdálen.

Je třeba řešit příčiny šíleného, spíše sebevražedného růstu cen elektřiny a plynu, než až pozdě se pokoušet řešit následky nějakými milodary a zelenými žebračenkami. Česká republika tradičně vyrábí svou klíčovou tuzemskou energii – elektřinu – levně ze svých domácích a osvědčených zdrojů. Experti jsou zajedno, že z uhlí i jaderné energie produkujeme v ČR 1 kWh silové elektřiny maximálně za 1 korunu. Když se vrátíme k úvodu článku, vidíme, co se s těmito výhodnými českými cenami děje po „průchodu“ evropským energetickým trhem. Ten totiž dávno žádným trhem není, je to jen zdeformovaný nástroj podpory zničující zelené politiky Evropské unie v čele s Německem pod názvem Green Deal, o čemž dokonale svědčí spekulativní emisní povolenky a nakonec nejlépe ceny energie.

Pokud zbytek racionálních politiků v zemích EU včetně Česka konečně nepochopí, že se musíme z této iracionální a hluboce asociální a ještě urychlované ideologické politiky vyvázat, čeká nás nejhorší období v Evropě od konce války. Buď současná již celospolečenská krize u nás i v Evropě opět zrodí osobnost podobnou politikovi s doutníkem jménem Winston, nebo zoufalé lidi zase úspěšně osloví ukřičený populista, třeba podobný tomu jménem Adolf s knírkem pod nosem.