Svaz Evropských Socialistických Republik

[ad#clanek-respo]

Ale i když jsou oba kolosy řízeny každý s jinou úrovní násilí, vykazují ve svých manévrech stejnou dynamiku. Je to dáno strukturou. Složením z odlišitelných, ohraničených celků, které nesplynuly s centrem natolik aby zapomněly čas od času aspirovat na autonomii. EU má při potírání odstředivosti tu nevýhodu, že potlačit tyto tendence násilím by znamenalo v jediné vteřině delegitimizovat samu sebe. Nezbývá jí tedy než propaganda a politické handlování. Tady ovšem nastupuje druhá podobnost. Zvlášť my, co pamatujeme komunismus , jsme za život slyšeli kilotuny ohlušujících prohlášení o fantastických úspěších a tryskovém rozvoji hospodářství RVHP, bohužel jediný pohled do katalogu Quelle byl schopen zasít pochybnosti i duše desetiletého.

Prohlášení o skvělé kondici současné Evropy jsou od jihu nahlodávány už dlouho. Na západě odplouvají a technologičtí hypeproduktivní tygři z dálného východu se nám smějí, abychom dobře viděli na jejich zuby. V tomhle stádiu se začíná rýsovat další podobnost. Dnes už vůbec nezáleží na hlasitosti eurooptimistické propagandy a dokonce ani na jejím obsahu. Skepticismus už stihl zajít tak daleko, že u jisté části populace nemají optimistická prohlášení žádnou váhu, ani když jsou náhodou pravdivá. V jistých uších mají váhu zápornou.

Skupiny skeptiků pak rostou s každým snadno identifikovatelným rozporem mezi prohlášením a realitou. A jelikož špičky EU se nejen v posledních dnech neukázali jako komunikačně nejbystřejší, já být eurooptimistou, byl bych nervozní jak o Volfová na soutěži krásy. A oni pravda taky jsou. I v tom proklatém Sovětském svazu měl Stalin vyvinuté instinkty a dobře věděl, že v čase největších úspěchů (čti – v čase kdy ten průser už nejde nalakovat narůžovo) přichází zostřující se fáze třídního boje. Jsem zvědavý, jestli to EU zvládne v rukavičkách. Alespoň dobře vycpaných boxerských.

[ad#clanek-respo]